ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.682.2004.1
sp. zn. 29 Odo 682/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Ing. D. R., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 490.373,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 Cm 269/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2004, č.j. 8 Cmo 138/2002-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu ve Vyškově dne 7. července 1995 se žalobce domáhal zaplacení částky 490.373,- Kč s úroky jako nároku ručitele, který splnil za dlužníka. Rozsudkem ze dne 27. března 1996 okresní soud zavázal žalovaného zaplatit částku 245.186,50 Kč s úroky a žalobu o zaplacení částky 245.186,50 Kč zamítl. Proti vyhovujícímu výroku rozsudku podal žalovaný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením č.j. 28 Co 362/96-82 ze dne 5. března 1999 tak, že v odvoláním napadené části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně nabyl právní moci. Následně usnesením č.j. 6 C 602/95-110 ze dne 31. května 1999 Okresní soud ve Vyškově vyslovil svou věcnou nepříslušnost a věc postoupil Krajskému obchodnímu soudu v Brně s odůvodněním, že věcná příslušnost tohoto soudu je dána dle ustanovení §9 odst. 3 písm. b) pp) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. prosince 2001, č.j. 31 Cm 269/99-130 zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 245.186,50 Kč s 18 % úrokem od 7. července 1995 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalovanému byl poskytnut … spořitelnou, a.s. účelový úvěr ve výši 950.000,- Kč na zásoby zboží čerpací stanice a žalobce převzal za úvěr ručení. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že žalobce zaplatil … spořitelně, a.s. 19. května 1995 částku 490.373,- Kč jako ručitel na výzvu věřitele za žalovaného jako dlužníka. Námitku žalovaného, že závazek zaplatit žalobci žalovanou částku nevznikl, neboť byl vypořádán v dohodě ze dne 23. února 1994 o zániku sdružení, nepovažoval za důvodnou, když samotnou smlouvu o sdružení ze dne 1. ledna 1992 posoudil jako absolutně neplatnou pro neurčitost účelu, k němuž bylo sdružení založeno a neurčitost vymezení povinností účastníků sdružení. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud je smlouva o sdružení neplatná, pak ani dohoda o zániku sdružení nezaložila práva a závazky účastníků sdružení. Stejně tak považoval soud prvního stupně za nedůvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným s ohledem na dobu zaplacení dluhu žalobcem a dobu podání žaloby. Žalobce má proto právo na zaplacení žalované částky podle ustanovení §308 obchodního zákoníku jako ručitel, který plnil za dlužníka.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č.j. 8 Cmo 138/2002-154 ze dne 24. února 2004 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu a ve výroku o nákladech řízení státu rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o úhradě zbytku dluhu z úvěru žalobcem, jeho výši a době zaplacení. Z důvodu odlišného právního posouzení věci zopakoval důkaz smlouvou o sdružení ze dne 1. ledna 1992 uzavřenou mezi účastníky a dohodou ze dne 23. února 1994 označenou jako dohoda o zániku sdružení a dospěl k závěru, že smlouva o sdružení je platnou smlouvou uzavřenou v souladu s ustanovením §829 občanského zákoníku, neboť vymezení účelu sdružení a tím i práv a povinností účastníků ve vazbě na jejich živnostenská oprávnění je dostatečně určité. Žalovaný nárok posoudil podle ustanovení §841 občanského zákoníku a uzavřel, že finanční prostředky získané žalovaným po uzavření smlouvy o sdružení smlouvou o úvěru na zásoby zboží čerpací stanice se staly součástí „majetku z výkonu společné činnosti“ a měly být při zániku sdružení vypořádány. Pokud způsob vypořádání nebyl stanoven ve smlouvě o sdružení, ani v dohodě o vypořádání majetku po zániku sdružení, dělí se tento majetek rovným dílem podle ustanovení §841 občanského zákoníku. Zaplatil-li žalobce třetí osobě celý závazek, má proti žalovanému právo na zaplacení poloviny této částky. Podle závěru odvolacího soudu však právním důvodem povinnosti žalovaného zaplatit žalobci polovinu jím zaplaceného zůstatku úvěru je právo na vypořádání majetku sdružení podle ustanovení §841 občanského zákoníku a nikoliv regresní postih žalobce jako ručitele opřený o ustanovení §308 obchodního zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí dovolatel shledává v nesprávném právním posouzení dohody o zániku sdružení a v nesprávné aplikaci ustanovení §841 občanského zákoníku na vypořádání majetku sdružení rovným dílem v případě, kdy způsob vypořádání není stanoven smlouvou s tím, že na místě byla aplikace ustanovení §835 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož podíly na majetku jsou stejné a toto ustanovení soudy obou stupňů porušily, neboť přiznaly žalobci větší podíl na majetku sdružení než žalovanému.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud vycházel z neúplného zjištění skutkového stavu, neboť ke stěžejní problematice, a to jak chápali text dohody o vypořádání předmětného závazku, nebyli účastníci vyslechnuti, soudy obou stupňů ignorovaly námitku započtení vznesenou z opatrnosti žalovaným a odvolací soud vycházeje jen z textu dohody o vypořádání předmětného závazku, aniž by k jejímu obsahu vyslechl účastníky, porušil právo žalovaného na spravedlivý proces.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobce navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V daném případě je nutno posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaný výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.) lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Poněvadž od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky akcentující existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr odvolacího soudu co do obsahu a platnosti dohody o zániku sdružení dle názoru Nejvyššího soudu není zásadně právně významným, neboť je významný pouze pro projednávanou věc a nemá judikatorní přesah do jiných obdobných sporů. Námitka nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení §841 občanského zákoníku a nikoliv podle ustanovení §835 občanského zákoníku rovněž nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v souvislosti s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř., neboť o nároku na majetkové vypořádání při rozpuštění sdružení je nutno vždy rozhodnout podle ustanovení §841 občanského zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 2002, pod číslem 33/2002). Ustanovení §835 odst. 1 občanského zákoníku upravuje velikost podílů účastníků sdružení za trvání sdružení, předmětem sporu však byl nárok na majetkové vypořádání při zániku sdružení, o němž odvolací soud správně rozhodl podle ustanovení §841 občanského zákoníku.
Poněvadž dovolání není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a není přípustné ani podle jiných ustanovení občanského soudního řádu (jež dovolatel ostatně ani netvrdil), Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a celkem činí 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. března 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu