ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.742.2005.1
sp. zn. 29 Odo 742/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně C. (L.) N° 11 S. A., proti žalovaným 1) M. H., 2) A. H., a 3) V. T., vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 36/2003, o dovolání prvního a druhé žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 2004, č.j. 17 Co 28/2004-168, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 31. října 2003, č.j. 11 C 36/2003-107, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 2,548.946,83 Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 1. března 2002 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení 6,5% úroku z prodlení z částky 2,548.946,83 Kč od 26. února 2002 do 28. února 2002 a co do způsobu plnění tak, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných, zamítl (výrok II.) a žalované zavázal zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 101.960,- Kč (výrok III.).
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně uvedl, že smlouvou o úvěru ze dne 30. ledna 1992 ve znění dodatku č. 1 ze dne 10. března 1992 byl poskytnut právní předchůdkyní žalobkyně Českou spořitelnou, a. s. společnosti A. v. o. s, (dále jen „společnost“), jejímiž společníky byli žalovaní, střednědobý úvěr na investice, a to na zakoupení uhelných skladů v Ch. ve výši 2,928.000,- Kč, který měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Tento úvěr byl vyčerpán 11. února 1992. Ke dni 1. června 1992 se právní nástupkyní společnosti (zrušené bez likvidace) stala A., s. r. o., se shodným sídlem i identifikačním číslem, jejímiž společníky a jednateli jsou opět žalovaní. Pro neplnění podmínek smlouvy o úvěru Česká spořitelna a. s. smlouvu vypověděla přípisem ze dne 28. září 1994 s tím, že úvěr se stává splatným 31. října 1994, uplynutím výpovědní lhůty. Dne 22. ledna 1997 A., s. r. o. uznala podle ustanovení §323 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) závazky v celkové výši 8,785.639,27 Kč z úvěrové smlouvy uzavřené 30. ledna 1992, č. 5311-915957-038 uzavřené 23. září 1993 a č. 22509-915957-038 ze dne 23. září 1993 (u každé smlouvy s rozlišením výše dluhu na jistině, úrocích a poplatcích). Ze smlouvy o úvěru č. 2508-915957-038 byl uznán závazek ve výši 2,892.855,90 Kč. Na majetek A., s. r. o. byl prohlášen dne 22. května 1998 konkurs, přičemž Česká spořitelna a. s. přihlásila do konkursu i pohledávku z úvěrové smlouvy č. 2508-915957-038 ve výši 3,557.960,80 Kč, která byla při přezkumném jednání za účasti prvního a druhé žalovaných zjištěna v plném rozsahu s nárokem na oddělené uspokojení. Z celkové částky obdržené na úhradu pohledávek za výše uvedenou úpadkyní Česká spořitelna a. s. zaúčtovala (v odpovídajícím poměru k ostatním uplatněným pohledávkám) na úhradu dluhu z předmětné úvěrové smlouvy částku 1,009.013,97 Kč a žalované vyzvala, aby z titulu ručení společníků za závazky společnosti uhradili zůstatek dluhu v rozsahu žalované částky ve lhůtě do 28. února 2002. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. srpna 2003 Česká spořitelna a. s. postoupila pohledávku z úvěrové smlouvy č. 2508-915957-038 žalobkyni.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na zaplacení žalované částky, neboť podle ustanovení §56 odst. 6 obch. zák. společníci ručí po zániku společnosti za její závazky stejně jako za jejího trvání a v případě, kdy společnost zanikla bez likvidace, ručí za její závazky v rozsahu, v jakém za ně ručili za trvání společnosti. Žalovaní jako společníci veřejné obchodní společnosti ručí za závazek ze smlouvy o úvěru podle ustanovení §86 obch. zák. veškerým svým majetkem společně a nerozdílně. S ohledem „na proběhlé konkursní řízení“ má věřitelka právo domáhat se uspokojení své pohledávky po žalovaných jako zákonných ručitelích v souladu s ustanovením §306 odst. 1 obch. zák.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. prosince 2004, č.j. 17 Co 28/2004-168, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje tyto závěry za správné. Námitku žalovaných, že smlouvou ze dne 23. září 1993 došlo k převzetí dluhu ze smlouvy o úvěru ze dne 30. září 1992 s důsledkem zániku ručení žalovaných, shledal nedůvodnou s tím, že smlouva neobsahuje žádné ujednání o zániku zákonného ručení společníků veřejné obchodní společnosti. K převodu závazku k úhradě úvěru na A., s. r. o. touto smlouvou ostatně nemohlo dojít, neboť závazek na ni přešel již 1. června 1992 (§69 odst. 2 obch. zák.).
Neakceptoval rovněž výhradu neúčinnosti výpovědi smlouvy o úvěru učiněné Českou spořitelnou a. s. přípisem ze dne 28. září 1994 adresovaným společnosti a převzatým prvním žalovaným s odůvodněním, že nesprávné označení formy právnické osoby (v. o. s. místo s. r. o.) je zřejmou nesprávností, obsah výpovědi je však určitý a přípis byl převzat osobou oprávněnou jednat za A., s. r. o. jako dlužníka.
Nepřisvědčil ani námitce neplatnosti uznání závazku ze dne 22. ledna 1997 pro tvrzenou neurčitost závazků s odkazem na obsah uznání, v němž jsou uvedeny závazky ze tří úvěrových smluv včetně smlouvy ze dne 30. ledna 1992 s rozlišením výše dluhu na jistině, úrocích a poplatcích z každé smlouvy.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně i v tom, že úprava ručení v obchodním zákoníku je komplexní a proto na obchodní závazkový vztah mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanými nelze použít ustanovení §549 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) o odepření plnění ručitelem, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali první a druhá žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za otázku dosud neřešenou dovolacím soudem považují posouzení účinku smlouvy ze dne 29. září 1993, kterou A., s. r. o. převzala dluh společnosti. Dovolatelé mají za to, že nejde o dohodu o „převzetí dluhu“, neboť zde chybí třetí subjekt, smlouva však je přesto koncipována jako převzetí dluhu a bude-li posuzována podle obsahu a vůle jednajících, jde o smlouvu o „přeúvěrování“, v níž se věřitel vzdal veškerých práv vůči zaniklému dlužníkovi a tentýž úvěr poskytl A., s. r. o. Důsledkem uzavření této nové smlouvy je zánik ručení společníků veřejné obchodní společnosti. Posouzení smlouvy ze dne 23. září 1993 odvolacím soudem je tak v rozporu s hmotným právem, a to analogickým užitím ustanovení §531 a §532 obč. zák.
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelé spatřují i v závěru o účinnosti výpovědi smlouvy o úvěru adresované v té době již neexistující společnosti (A. v. o. s.). Výpověď adresovaná této společnosti nemohla nabýt účinnosti, neboť nebyla adresována dlužníku. Odvolací soud tak posoudil účinky výpovědi smlouvy v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, podle níž účinky výpovědi nastávají doručením adresátovi.
Dovolatelé dále dovozují, že věřitel zavinil nesplnění dluhu a vyjadřují názor, že úprava ručení v obchodním zákoníku není komplexní a ustanovení §549 obč. zák. je nutno použít i na obchodně závazkové vztahy.
Ve vztahu k uznání závazku ze dne 22. ledna 1997 dovolatelé namítají jeho neurčitost způsobenou neúčinností výpovědi smlouvy o úvěru, neboť nebyla-li výpověď účinná, musel se stav pohledávek předchůdce žalobkyně vyvíjet zcela jinak. S vyřešením otázky platnosti uznání dluhu souvisí i posouzení námitky promlčení vznesené žalovanými.
Dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaní výslovně dovolávají, je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí nelze spatřovat v závěru odvolacího soudu, že smlouva ze dne 23. září 1993 není dohodou o převzetí závazku ze smlouvy o úvěru uzavřené 30. ledna 1992, ale smlouvou o úvěru, kterou byl poskytnut jiný úvěr, tedy založen nový úvěrový vztah, ani v závěru o účinnosti výpovědi smlouvy o úvěru, byť byl dlužník jako adresát nepřesně označen, pokud jde o jeho právní formu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc.
Považují-li dovolatelé posouzení smlouvy ze dne 23. září 1993 odvolacím soudem za rozporné s hmotným právem v tom, že smlouva nebyla posouzena analogicky jako úkon podle ustanovení §531 obč. zák. s účinky pro ručitele dle ustanovení §532 obč. zák., pak tento názor není správný, protože má-li smlouva náležitosti jiného výslovně zákonem upraveného typu smlouvy, a to smlouvy o úvěru, nelze použít analogie zákona. Ta je přípustná podle ustanovení §l odst. 2 obch. zák. a §853 obč. zák. pouze za situace, že právní úkon nelze podřadit pod žádný zákonem upravený úkon.
Ani závěr o účinnosti výpovědi smlouvy o úvěru doručením, byť byl adresát nesprávně označen co do právní formy, není - podle přesvědčení dovolacího soudu - v rozporu s hmotným právem. Tak v rozhodnutí ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2002, pod číslem 26, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož hmotněprávní úkon (ve vztahu k výpovědi z nájmu bytu podle ustanovení §710 a násl. obč. zák.) může být učiněn jako součást žaloby a jeho účinnost nastává dnem doručení. K témuž závěru o účinnosti hmotněprávního úkonu doručením Nejvyšší soud dospěl i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozhodnutí ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 583/2004). Byla-li výpověď doručena dlužníku A., s. r. o., a tato skutečnost nebyla dovolateli zpochybněna, je závěr odvolacího soudu o účinnosti výpovědi doručením v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Posouzení otázky platnosti uznání závazku ze dne 22. ledna 1997 a nedůvodnosti námitky promlčení není rovněž v rozporu s hmotným právem ani s dosavadní judikaturou. V rozhodnutí ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003 Nejvyšší soud dospěl k závěru, který se obdobně uplatní i v této věci, podle něhož požadavek určitosti závazku je nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace, a to takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závazek, jehož se uznání týká, tak lze konkretizovat např. uvedením jeho důvodu, odkazem na listinu, ve které je dále specifikován a podobně.
Závěry odvolacího soudu nemají zásadní právní význam ani v otázce aplikace ustanovení §549 obč. zák., neboť úprava ručení v obchodním zákoníku je komplexní a ustanovení §546 až §550 obč. zák. o ručení nelze použít pro obchodní závazkové vztahy (srov. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 61/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Argumentace dovolatelů, že věřitelka zavinila nemožnost uspokojení pohledávky dlužníkem, je navíc zjevně účelová, neboť žalovaní jako společníci A. v. o. s. a později jednatelé A., s. r. o. měli zásadní vliv na chod těchto společností, tedy i plnění či naopak neplnění jejich závazků.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným [a tudíž přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], dovolání prvního a druhé žalovaných, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných byla odmítnuta a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu