ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.816.2003.1
sp. zn. 29 Odo 816/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně G. P., s.r.o., proti žalovanému M. B., zastoupeného, advokátem, o 448 758,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 451/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2002, č.j. 6 Cmo 105/2002-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni stanovil žalovanému rozsudkem ze dne 7. února 2001, č.j. 23 Cm 451/97-81, povinnost zaplatit žalobkyni částku 448 758,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% od 2.7.1995 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení v částce 30 852,- Kč, v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku; ve zbytku (tj. ohledně úroků z prodlení od l.7.1995) žalobu zamítl.
Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně B. B., a.s. uzavřela se žalovaným dne 17.6.1993 smlouvu o úvěru č. …, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr v částce 600.000,- Kč na 42 měsíců. Dne 15.6.1993 uzavřela se žalovaným smlouvu o podmínkách vedení běžného účtu č. ... Na předmětný úvěr bylo zaplaceno 195 000,- Kč, na účtu zůstal záporný zůstatek 43 758,- Kč, na poskytnutý úvěr nebylo zaplaceno 405.000,- Kč. Protože žalovaný nesplácel úvěr podle dohodnutého splátkového kalendáře a byl v prodlení s placením více než dvou splátek, věřitel od smlouvy odstoupil. Žalovaný dluží proto částku 405 000,- Kč z titulu nezaplaceného úvěru a částku 43 758,- Kč z titulu dlužného záporného zůstatku běžného účtu. K námitce žalovaného, že žalobkyně se měla uspokojit ze zástavy, uvedl, že zástava pouze zajišťuje pohledávku žalobkyně pro případ, že nebude dlužníkem uspokojena. Je právem oprávněného se ze zástavy uspokojit, není to však jeho povinností a soud není oprávněn jej k tomu zavazovat.
Žalovaný v odvolání proti uvedenému rozsudku poukazoval na to, že nedoplatek vznikl na základě likvidace jeho živnosti ze strany finančních orgánů. Dluh vznikl jako následná škoda, nikoliv jeho vinou způsobená a proto nemůže nést odpovědnost za vzniklé důsledky. Jeho živnost byla ekonomicky zlikvidována výměry Finančního úřadu v R. na darovací dani, aniž by něco dostal darováno.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vycházel ze závěru, že žalovaný se odvolal do té části rozsudku, kterou bylo žalobě vyhověno a v tomto směru rozsudek přezkoumal. Plně se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně s tím, že důvody uváděné žalovaným nezpochybňují závěry soudu prvního stupně. Žalovaný před odvolacím soudem potvrdil, že úvěrovou smlouvu podepsal, úvěr mu byl poskytnut a peněžní prostředky nevrátil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. l písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. tj. namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uvedl, že úvěr od právní předchůdkyně žalobkyně obdržel pro účely soukromého podnikání. Úvěr byl zajištěn zřízením zástavního práva k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 609 u Katastrálního úřadu v R., přičemž nemovitosti byly oceněny částkou 2,303.822,- Kč. Žalovaný se z důvodů platebních výměrů vydaných Finančním úřadem v R. dostal do platební neschopnosti a nebyl schopen poskytnutý úvěr splácet. Vyslovil názor, že žalobkyně měla dobytnost pohledávky z poskytnutého úvěru dostatečně zajištěnu smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitosti a považoval soudní vymáhání pohledávky za nadbytečné s tím, že jeho cílem je umělé zvyšování dlužné částky o náklady řízení. Proto žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, popř. dojde-li k závěru, že dovolací důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, aby zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se zabýval, po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, ve lhůtě podle ustanovení §240 odst. l o. s. ř., při splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), na prvním místě otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; odvolání proti němu není proto z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu potvrzený rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozhodnutím tohoto soudu ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132).
Jedinou námitkou, kterou dovolatel vztahuje k nesprávnému právnímu posouzení věci a otázce zásadního právního významu, je okolnost, že žalobkyně měla dobytnost pohledávky dostatečně zajištěnu zástavní smlouvou a vymáhání pohledávky v tomto soudním řízení je proto podle názoru dovolatele nadbytečné.
K této námitce je nutno uvést, že závěr soudu prvního stupně, že „je právem oprávněného ze zástavy uspokojit se z ní, není to však jeho povinností a soud není oprávněn jej k tomu zavazovat“ nebyl odvoláním dovolatele zpochybněn a odvolací soud také na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil.
Obecný právní závěr, že „závazek zástavního dlužníka a jeho výši nemůže nikterak zpochybnit a ovlivnit okolnost, že zástavní věřitel má k dispozici i případné další právní prostředky pro uspokojení svého nároku“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2606/2000) již Nejvyšší soud vyslovil a tato otázka není v soudní praxi sporná. V tomto případě nejde proto ani o otázku zásadního právního významu a ani o otázku nesprávného právního posouzení, resp. rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud na základě výše uvedeného, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a skutečnost, že v dovolacím řízení žalobkyni, jak vyplývá ze spisu, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu