ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.832.2003.1
sp. zn. 29 Odo 832/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Ing. B. F., zastoupené, advokátem, proti žalovanému F. n. m. České republiky, zastoupenému, advokátem, o 660.318,40 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 50/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu Praze ze dne 24. dubna 2003 č.j. 64 Co 31/2003-53, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2003, č.j. 64 Co 31/2003-53 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. srpna 2002, č.j. 20 C 50/2001-30, se zrušují věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. srpna 2002 č.j. 20 C 50/2001-30 zamítající žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 660 318,40 Kč spolu s náhradou nákladů řízení.
Stejně jako soud prvního stupně zaujal i odvolací soud názor, že podle ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 224/1994 Sb., účinném v době uplatnění pohledávky u ručitele, se lze domáhat splnění závazků vzniklých před 13.8.1993, které na nabyvatele privatizovaného majetku přešly v rámci privatizace, na F. n. m. jako ručiteli, až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, tedy včetně konkursu. Novela modifikovala podmínky ručení F. n. m. ze zákona. Pokud bylo zjištěno, že konkursní řízení, v němž žalobkyně uplatnila své pohledávky za úpadcem, nebylo skončeno, je nutno vycházet z dikce zákona a proto žalobkyní navržené důkazy, představující hypotetické úvahy správce konkursní podstaty o budoucích výsledcích konkursního řízení, nejsou relevantní. Není případný ani odkaz žalobkyně na ustanovení §306 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) umožňujícího domáhat se za splnění zákonných podmínek plnění přímo na ručiteli. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2257/99 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 401/97 se vztahují k pohledávkám, které vznikly před 13.8.1993 a byly uplatněny před 6.12.1994, tj. před novelou provedenou zákonem 224/1994 Sb., která neměla vliv na existenci ručitelského závazku, pouze na jeho splatnost, vymezila však podmínky pro uplatnění nároků vůči ručiteli ze zákona a tato speciální úprava je pro posouzení dané věci rozhodná.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1, písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s odůvodněním, že dosud nebyla vyřešena právní otázka zásadního významu, spočívající ve výkladu §15 odst. 3 věty druhé zák. 92/1991 Sb., ve znění zák. 224/1994 Sb., stanovícího „vyčerpání všech právních prostředků včetně výkonu rozhodnutí a konkursu k tomu, aby se věřitel nabyvatele privatizovaného majetku mohl domáhat plnění po F. n. m. jako ručiteli za závazky nabyvatele privatizovaného majetku“.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném pozitivistickém výkladu §15 odst. 3 zák. 92/1991 Sb. ve znění zák. 224/1994 Sb., je pouze výkladem gramatickým a nebere v úvahu charakter konkursního řízení, konkrétně to, že v určité etapě konkursního řízení je již najisto postavena maximální míra uspokojení konkursních věřitelů. Odvolací soud i soud prvního stupně neprovedly důkazy navržené žalobkyní o pravdivosti jejího tvrzení, že pohledávka žalobkyně může být v konkursním řízení uspokojena maximálně do výše 20% až 25%, pokud by však bylo vyhověno vylučující žalobě podané společností N. s.r.o., nebyly by její pohledávky uspokojeny vůbec. Neprovedením důkazů navržených žalobkyní soudy zatížily řízení jinou vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zákon má být vykládán tak, aby každý oprávněný nárok byl přiznán věřiteli proti dlužníkovi včetně ručitele ze zákona v přiměřeném čase. Uspokojení věřitele nabyvatele privatizovaného majetku nelze oddalovat jen z toho důvodu, že konkursní řízení na majetek nabyvatele privatizovaného majetku dosud trvá, ačkoliv jeho trvání nemůže přinést žádnou změnu ať již v minimální nebo maximální míře uspokojení žalobkyně. Zamítnutí žaloby pro předčasnost znamená, že žalobkyně má čekat na objektivně nemožné uspokojení její pohledávky v míře vyšší než 25%. Konkursní řízení již dospělo do fáze, že žalovaný se stejně nevyhne plnění žalobkyni v rozsahu nejméně 75% její do konkursu přihlášené pohledávky. Zamítnutí žaloby je bezdůvodným odepřením práva, rozsudky obou soudu jsou v rozporu s §2 a §6 o. s. ř. a jsou zároveň v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky jak odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že výklad, jak jej provedly oba soudy, je správný a jedině možný, neboť dikci domáhat se uspokojení pohledávky „po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku včetně výkonu rozhodnutí a konkursu“ nelze vykládat jinak, než jako pravomocné ukončení všech řízení směřujících k uspokojení nároku žalobkyně nabyvatelem privatizovaného majetku. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. l o. s. ř.) oprávněným účastníkem, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a že vykazuje stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), se především zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písmeno c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává – a potud má dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné – v užití a aplikaci ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., a to v návaznosti na řešení otázky, zda se věřitel pohledávky za nabyvatelem privatizovaného majetku (tj. pohledávky, k jejímuž zaplacení je nabyvatel povinen podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.) může domáhat její úhrady vůči F. n. m. z titulu zákonného ručení v době před skončením konkursního řízení vedeného na majetek dlužníka (nabyvatele majetku), do kterého tuto pohledávku přihlásil.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 224/1994 Sb., s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem (odstavec 1). K přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele. Věřitel nabyvatele privatizovaného majetku se může domáhat splnění závazků vzniklých před 13. srpnem 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, na F. až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkursu. Za závazky vzniklé po uvedeném dni F. neručí (odstavec 3).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 2257/99, dovodil – odkazuje přitom na závěry formulované v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. září 1999, sp. zn. II. ÚS 401/97 a v rozhodnutích ze dne 16. října 1996, sp. zn. I. Odon 20/96/Fa, ze dne 14. října 1998, sp. zn. 1 Odon 144/97, ze dne 8. prosince 1998, sp. zn. 1 Odon 129/97 a ze dne 24. února 1999, sp. zn. 32 Cdo 1188/98 – že práva vzniklá před nabytím účinnosti zákona č. 224/1994 Sb. nemohla po nabytí účinnosti tohoto zákona zaniknout nebo být modifikována z toho důvodu, že nebyly splněny podmínky, na které zákon č. 224/1994 Sb. s účinností od 6. prosince 1994 nově vznik obsahově totožných práv vázal. Proto na pohledávku vůči F. n. m., jejíž splatnost nastala před účinností zákona č. 224/1994 Sb., nelze vztáhnout podmínky splatnosti, tímto zákonem stanovené.
Protože od shora uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, je pro posouzení správnosti užití a aplikace ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., rozhodující, zda a kdy se pohledávka vůči F. n. m. stala splatnou.
Soud prvního stupně se touto otázkou – jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí – nezabýval, přestože žalobkyně u jednání dne 28. srpna 2002 navrhla doplnění dokazování korespondencí účastníků, mimo jiné i dopisem F. n. m. ze dne 16. března 1994 (jde o listinu založenou ve spise a označenou „Stanovisko k Vaší žádosti ze dne 9. března 1994“), přičemž tento návrh zamítl (srov. č. l. 27-28). Odvolací soud pak zmíněné pochybení soudu prvního stupně přehlédl, přičemž – aniž by se k této otázce sám vyjádřil – přitakal jeho závěru ohledně užití a aplikace ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je tak neúplné a tudíž i nesprávné, a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalšími dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody (výhradou nesprávného výkladu ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., se vzhledem k výše uvedenému zabývat ani nemohl), rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomu rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu