ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.868.2004.1
sp. zn. 29 Odo 868/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci návrhu A. G., a. s., o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady Z. s. D., a. s., vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 579/2002, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2003, č. j. 14 Cmo 189/2003-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 3. 2003, č. j. 13 Cm 579/2002-129, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení řádné valné hromady Z. s. D., a. s. (dále jen „společnost“) konané dne 6. 6. 2002, kterým byla schválena účetní závěrka společnosti za rok 2001 a rozhodnutí o rozdělení zisku za rok 2001.
V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně věc posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. sp. zn. 29 Odo 162/2001, 29 Odo 180/2001). Jestliže auditor v auditorské zprávě ověřil napadenou účetní závěrku bez výhrad, bylo by možno napadnout platnost usnesení o schválení této závěrky pouze za předpokladu, že zpráva auditora o jejím ověření je nesprávná, nepravdivá či neúplná. To by musel navrhovatel v návrhu, jímž se domáhá vyslovení neplatnosti takového usnesení, tvrdit. V projednávané věci v návrhu nic takového tvrzeno nebylo, když výtky navrhovatelky nemířily vůči auditu, ale vůči sestavení účetní závěrky a výroční zprávy. Auditor učinil jednoznačný závěr, že účetní závěrka ve všech významných ohledech věrně zobrazuje majetek, závazky a základní kapitál společnosti. Argumentace navrhovatelky spočívá na tom, že soud má přezkoumávat účetní závěrku i tam, kde ji přezkoumal auditor s výrokem bez výhrad. V projednávané věci je třeba zdůraznit, že společnost nemá veřejně obchodovatelné akcie, takže na ni nedopadá ustanovení §80 zákona č. 591/1992 Sb.
„Obecně lze říci, že rozpor obsahu schvalované účetní závěrky se zákonem může, za určitých okolností, být důvodem pro prohlášení usnesení valné hromady o schválení účetní závěrky za neplatné. Takovým důvodem nemůže být jakýkoli nedostatek účetní závěrky, ale jen takový nedostatek, v jehož důsledku neposkytuje účetní závěrka takové informace o hospodaření společnosti, jaké má každý akcionář či investor právo očekávat (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 88/2001). Zde však účetní závěrka byla bez výhrad schválena auditorem, který žádné takové nedostatky neshledal“.
Z oznámení o výsledku šetření stížnosti Komory auditorů České republiky ze dne 5. 5. 2003 předložené v odvolacím řízení navrhovatelkou, je zřejmé jen to, že ve věci stížnosti na auditora Ing. J. P. v souvislosti s auditem společnosti mu bylo uloženo kárné opatření – napomenutí. Z tohoto oznámení není zřejmé pro jaké pochybení „byl auditor kárnou komisí projednán“, a není tedy důkazem o tom, že by byl audit nesprávný, nepravdivý či neúplný.
Stěžejní výhrada vůči účetní závěrce se týkala zaúčtování akcií M. a. s. Z úřední činnosti je odvolacímu soudu známo, že závěr o neplatnosti hromadné akcie byl vysloven v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady společnosti M. a. s. jen v odůvodnění zrušujícího usnesení ze dne 30. 10. 2001, č. j. 7 Cmo 281/2001-37 a podle tvrzení navrhovatelky řízení skončilo zpětvzetím návrhu. Na okraj lze uvést, že podle tvrzení společnosti uvedené akcie byly následně prodány za 80% účetní hodnoty, což by jen potvrzovalo závěr auditora.
Jelikož navrhovatelka napadla usnesení o schválení zisku z týchž důvodů, jako usnesení o schválení účetní závěrky, ani v tomto směru ze shora uvedených důvodů její návrh nemůže obstát.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“). Za otázku zásadního právního významu považuje, zda se může akcionář dovolat neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti o schválení účetní závěrky, která je přezkoumána auditorem se závěrem bez výhrad, přesto, že byla sestavena způsobem, který je v rozporu s právními předpisy. Navrhovatelka se domnívá, že odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s hmotným právem.
Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka také v tom, že se nezabýval novými tvrzeními dovolatelky v odvolacím řízení. V tomto řízení navrhovatelka doplnila soudem prvního stupně vytýkaný nedostatek tvrzení, odvolací soud však k těmto tvrzením nepřihlédl, čímž vznikla situace, že se za platné považuje usnesení valné hromady, kterým byla schválena účetní závěrka vytvořená v rozporu s právními předpisy. Řízení také trpí závažnou vadou, neboť soud nesplnil svou poučovací povinnost podle §118a odst. 1 o. s. ř.
Podle názoru navrhovatelky lze napadat účetní závěrku, resp. platnost usnesení o jejím schválení i v případě, že tato byla ověřena auditorem, s tím, že musí být dán institut proto, aby závěr auditora mohl být přezkoumán. Tímto institutem nepochybně je i soudní přezkum účetní závěrky, resp. návrh akcionáře, kterým se domáhá vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady z důvodu schválení účetní závěrky, která je v rozporu se zákonem, přičemž v rámci tohoto řízení bude soud zkoumat oprávněnost tvrzení navrhovatele o skutečnostech, pro které není závěrka zpracována v souladu se zákonem. Dovolatelka tvrdí, že jí žádný právní předpis nedává možnost (ani jí neukládá povinnost) napadat správnost závěru auditora a ani soud nemůže v řízení jednoznačně přijmout závěry auditora za správné. Navrhovatelka tak není povinna tvrdit a prokázat nesprávnost, nepravdivost či neúplnost zprávy auditora, ale je povinna tvrdit a prokázat nesprávnost, nepravdivost či neúplnost účetní závěrky. Tvrzením nesprávnosti účetní závěrky je samozřejmě tvrzena i nesprávnost auditu, přičemž navrhovatelka má právní možnost domáhat se jen určení nesprávnosti účetní závěrky.
Navrhovatelka tvrdí, že již v průběhu řízení před soudem prvního stupně sdělila soudu, že popíráním správnosti účetní závěrky samozřejmě popírá i zprávu auditora a přesto, že tuto skutečnost neuvedla explicitně, je toto naprosto zřejmé. Ve svém odvolání pak již navrhovatelka přímo uvedla, že popírá též nesprávnost, nepravdivost či neúplnost zprávy auditora.
Dovolatelka dále namítá, že jelikož je řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady řízením podle §120 odst. 2 o. s. ř., neplatí omezení podle §205a odst. 1 o. s. ř. pro možnost uplatňovat skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud byl proto povinen se při zjišťování skutkového stavu zabývat všemi tvrzeními navrhovatelky, což však neučinil.
Dovolatelka konečně tvrdí, že ani soud prvního stupně ani soud odvolací ji podle §118a o. s. ř. nepoučily o možnosti jiné právní kvalifikace a o tom, že by měla svá tvrzení doplnit. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal. Dovolatelka považuje za otázku zásadního právního významu otázku, zda se může akcionář dovolat neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti o schválení účetní závěrky, která je přezkoumána auditorem se závěrem bez výhrad, jestliže byla tato účetní závěrka sestavena způsobem, který je v rozporu s právními předpisy. Řešení této otázky soudy obou stupňů považuje dovolatelka za rozporné s hmotným právem. Předestřenou otázku však již Nejvyšší soud vyřešil v usnesení ze dne 24. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 88/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu svazek 10 s. 74, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, a soudy obou stupňů ji řešily v souladu s tímto rozhodnutím. Z toho důvodu neshledal dovolací soud ani rozpor s hmotným právem.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není.
Za této situace se již dovolací soud nemohl zabývat ostatními námitkami, kterými dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nedostatky skutkových zjištění a vady řízení.
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a společnosti žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. května 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r. předsedkyně senátu