ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.891.2004.1
0
sp. zn. 29 Odo 891/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalované JUDr. I. W., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Dr. Z. s. r. o., zastoupené Mgr. P. G., advokátem, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 201/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2004, č.j. 13 Cmo 20/2004-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil rozsudek ze dne 6. října 2003, č.j. 2 Cm 201/2001-37, ve výrocích, jimiž Městský soud v Praze určil, že popřená pohledávka žalobkyně přihlášená do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně Dr. Z. s. r. o. se považuje za zjištěnou ve výši 30,000.000,- Kč a že žalobkyně má právo na oddělené uspokojení v rozsahu 27,655.458,64 Kč, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.), odmítl odvolání žalované v části směřující do výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl požadavek na určení, že žalobkyně má právo na oddělené uspokojení v rozsahu částky 2,344.541,36 Kč, zamítnut (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalovaná odvolacím návrhem požadovala jednak potvrdit výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla určena pravost pohledávky ve výši 30,000.000,- Kč a jímž bylo rozhodnuto o určení práva na oddělené uspokojení ve výši 27,655.458,64 Kč, jednak navrhovala, aby soud určil, že co do částky 2,344.541,36 Kč jde o pohledávku druhé třídy.
V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že neshledává „vyhovující výrok“ rozsudku soudu prvního stupně neurčitým ani nesrozumitelným, když úkolem soudu prvního stupně bylo rozhodnout o pravosti pohledávky ve výši 30,000.000,- Kč a o určení práva na oddělené uspokojení žalobkyně v této výši, a nikoli poskytnout žalované správkyni konkursní podstaty návod, jak má na základě výroku rozsudku ve věci samé dále v konkursním řízení postupovat. Protože žalovaná podaným odvoláním nezpochybnila správnost rozhodnutí soudu prvního stupně co do určení pravosti pohledávky ve výši 30,000.000,- Kč včetně určení práva na oddělené uspokojení v rozsahu částky 27,655.458,64 Kč (přestože proti tomuto výroku rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání a v rámci odvolacího návrhu požadovala, aby v tomto rozsahu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno) a protože odvolací soud neshledal ani existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, v němž shledal odvolání přípustným, jakožto věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu - jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé - podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Citujíc ustanovení §28 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), dovolatelka akcentuje, že rozhodnutí soudu o žalobě, zda byla pohledávka zjištěna, v jaké výši a v jakém pořadí pro uspokojení, musí být dostatečně srozumitelné, určité a přezkoumatelné, aby mohlo být případně exekučně vymahatelné, přičemž musí být natolik precizní, aby plně nahradilo výpis z protokolu o přezkumném jednání a bylo dostatečným podkladem pro zařazení sporné pohledávky do seznamu přihlášených pohledávek a v případě sporu podkladem pro případný výkon rozhodnutí.
Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že za stavu, kdy nelze s jistotou určit konkrétní částku, která připadne na uspokojení nároku žalobkyně jako oddělené věřitelky z titulu zpeněžení zastavených nemovitostí, nelze ani rozhodnout o konkrétním rozsahu odděleného uspokojení žalobkyně, jak učinil soud prvního stupně, nýbrž lze rozhodnout pouze o zjištění pohledávky a o výši, ve které má žalobkyně na oddělené uspokojení právo.
Po právní stránce zásadní význam napadaného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v tom, že nesouladnými a nesprávnými rozhodnutími v incidenčních sporech vyvolaných popřením pohledávky konkursního věřitele v rámci konkursu dochází ke ztěžování průběhu konkursních řízení a k jejich zbytečnému prodlužování.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, a v témže rozsahu i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaná výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Výhrada dovolatelky akcentující, že výrok rozhodnutí soudu prvního stupně není určitý a srozumitelný, když neposkytuje správkyni konkursní podstaty návod, jak má dále v konkursním řízením postupovat (nenahrazuje výpis z protokolu o přezkumném jednání) a není ani dostatečným podkladem pro zařazení původně sporné pohledávky do seznamu přihlášených pohledávek, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným již proto, že řešení otázky „určitosti a srozumitelnosti“ výroku konkrétního rozhodnutí zpravidla nemůže mít (a nemá) judikatorní přesah do sporů jiných (obdobných), přičemž v úvahu nepřichází ani „rozpor s hmotným právem“, jelikož jde o otázku procesní.
Tato námitka je nevýznamná i proto, že smyslem určovací žaloby o právu na oddělené uspokojení (k povaze takové žaloby srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XXXI. - dále jen „R 52/1998“) a rozhodnutí o takové žalobě je vyřešení otázky, zda věřitel má právo, aby jeho pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna, a v jakém rozsahu, čemuž výrok rozhodnutí soudu prvního stupně nepochybně odpovídá.
V již zmíněném bodu XXXI. R 52/1998, jakož i v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 76/2002“) Nejvyšší soud rovněž dovodil, že jak konkursní věřitelé, tak i správce konkursní podstaty mohou popřít pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek. Přitom současně vysvětlil, že popřením pravosti pohledávky se rozumí popření jejího základu (má-li popírající za to, že pohledávka nevznikla, nebo že sice vznikla, ale také již zcela zanikla, anebo že je zcela promlčená), že popření výše pohledávky představuje výhrada, podle níž tu sice přezkoumávaná pohledávka je, avšak nikoli ve výši uváděné přihlašovatelem a že o popření pořadí pohledávky jde tehdy, nesouhlasí-li popírající s uplatněným pořadím pohledávky (uplatněnou vyšší třídou), nebo je-li přesvědčen, že věřiteli (přihlašovateli) nenáleží jím uplatněné právo na oddělené uspokojení pohledávky v konkursu.
Co do mezí činnosti soudu, jenž ve sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky rozhoduje, pak Nejvyšší soud v posledně označeném rozhodnutí uzavřel, že: a/ účinné popření (jen) pravosti pohledávky umožňuje soudu zkoumat (pouze) základ nároku; b/ účinné popření výše pohledávky mu dovoluje zabývat se v popřeném rozsahu její výší; a c/ účinné popření pořadí pohledávky může vyústit jen - co do výsledku incidenčního sporu - v určení tohoto pořadí (v případě popření práva na oddělené uspokojení do konkursu přihlášené pohledávky v určení, zda přihlašující věřitel takové právo má či nikoli). Způsob a rozsah uspokojení oddělených věřitelů (výši částky, kterou bude možné zajištěnému věřiteli z titulu zajištění vyplatit), včetně respektování zásady vyjádřené v ustanovení §28 odst. 1 a odst. 4 ZKV, ani určení pořadí pohledávky, ohledně které nebylo určeno, že jde o pohledávku s právem na oddělené uspokojení, tudíž - dle ustálené rozhodovací praxe - předmětem rozhodování o žalobě na určení práva na oddělené uspokojení není. Co do otázky pořadí je tomu tak proto (jak je dále vysvětleno v R 76/2002), že popření pohledávky je procesním úkonem, pro nějž (při absenci výslovné úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání) přiměřeně platí ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. Popírá-li konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty pořadí pohledávky, nemůže svůj úkon omezit jen na závěr, že s uplatněným přednostním právem nesouhlasí. Nedílnou součástí těchto procesních úkonů je i tvrzení popírajícího, jaké pořadí má přezkoumávaná pohledávka v konkursu mít. V rozsahu, v němž v incidenčním sporu soud žalobci nepřizná právo na oddělené uspokojení, pak jeho pohledávka má pořadí uvedené v popěrném úkonu.
Protože Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu zásadně právně významným, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované jako nepřípustné ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §25a odst. 1 ZKV, když dovolání žalované bylo odmítnuto a ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení (žalobkyni ostatně podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. dubna 2005
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu