ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.929.2004.1
sp. zn. 29 Odo 929/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce JUDr. V. M., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně J. R. V. – v. s k. (1871) spol. s r. o., proti žalovanému R. Š., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 245.035,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 421/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2003, č.j. 13 Cmo 352/2003- -111, ve znění usnesení ze dne 3. listopadu 2003, č.j. 13 Cmo 464/2003-117, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2003, č.j. 13 Cmo 352/2003-111, ve znění usnesení ze dne 3. listopadu 2003, č.j. 13 Cmo 464/2003-117, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2003, č.j. 46 Cm 421/99-98, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. června 2003, č.j. 46 Cm 421/99-98, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 245.035,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 1. června 1997 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že žalovaný byl od 10. března 1994 jediným jednatelem a společníkem úpadkyně, přičemž po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně v období od srpna 1996 do dubna 1997 mu byla v rozporu s ustanovením §67a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) vyplacena částka 245.035,- Kč. Považuje shora uvedenou částku za bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému na úkor úpadkyně plněním bez právního důvodu (§451 občanského zákoníku), zabýval se soud prvního stupně dále otázkou důvodnosti žalovaným vznesené námitky promlčení. V této souvislosti odkázal na závěr formulovaný v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, č.j. 13 Cmo 194/2002-73, kterým bylo mimo jiné zrušeno jeho předchozí rozhodnutí ze dne 15. dubna 2002, č.j. 46 Cm 421/99-51, podle něhož se promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu řídí ustanovením §107 občanského zákoníku, i když stranami tohoto vztahu (rozuměj vztahu z bezdůvodného obohacení) jsou podnikatelé. Jelikož „poslední plnění“ obdržel žalovaný dne 26. dubna 1997 a „k počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 občanského zákoníku došlo nejpozději v souvislosti s vyhotovením „dohody o ukončení pracovního poměru“ (tj. ke 30. dubnu 1997), shledal námitku promlčení (vzhledem k podání žaloby dne 6. září 1999) důvodnou.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. října 2003, č.j. 13 Cmo 352/2003-111, ve znění usnesení ze dne 3. listopadu 2003, č.j. 13 Cmo 464/2003-117, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobci uložil zaplatit žalovanému částku 71.321,30 Kč a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovanému na úkor úpadkyně vzniklo v rozsahu žalované částky bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, přičemž přitakal rovněž jeho závěru o důvodnosti námitky promlčení, a to vzhledem k „uběhnutí“ subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení §107 občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Dovolatel zdůrazňuje, že „podstatnou“ právní otázkou je, zda se pro bezdůvodné obohacení v obchodních vztazích uplatní úprava promlčení podle obchodního zákoníku nebo úprava obsažená v zákoníku občanském, když jde o otázku, která je v teorii i praxi řešena odlišně a rozporně.
Odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávné posouzení počátku běhu „subjektivní promlčecí lhůty“, s tím, že „dohoda o ukončení pracovního poměru“ nemohla mít žádnou právní relevanci, v důsledku čehož na datu jejího uzavření nelze vybudovat závěr o tom, kdy se předchozí správkyně konkursní podstaty dozvěděla, že si žalovaný nechal vyplatit „žalovanou částku“.
Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel spatřuje v absenci poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., pokud jde o návrh důkazů vztahujících se k počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když odvolací soud (i soud prvního stupně) řešil otázku důvodnosti námitky promlčení v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil a tím, na jehož úkor se takto obohatil, nemůže být svou povahou vztahem obchodním. Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popř. osoby uvedené v §261 odst. 2 obchodního zákoníku vstupují, nelze jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Občanskoprávní charakter závazkových vztahů vzniklých z bezdůvodného obohacení pak nevyplývá ani z ustanovení §261 odst. 6 obchodního zákoníku, když toto ustanovení je aplikovatelné pouze na smlouvy neupravené v hlavě II., části třetí obchodního zákoníku a upravené jako smluvní typy v zákoníku občanském. To, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku - srov. jeho §107), neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho §391 a §397). Protože obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení (§391 a §397) v poměru k ustanovení §107 občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.
V rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198, Nejvyšší soud doplnil, že, je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá (§397 obchodního zákoníku).
Od závěrů vyslovených ve shora uvedených rozhodnutích, jimiž Nejvyšší soud odstranil do té doby existující nejednotnost rozhodovací praxe, pokud jde o řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích, nemá Nejvyšší soud důvodu se odchýlit ani v této věci.
Nezabýval-li se odvolací soud (i soud prvního stupně) povahou závazkového vztahu vzniklého mezi úpadkyní a žalovaným plněním bez právního důvodu, tj. nezkoumal-li, zda tento vztah je obchodním závazkovým vztahem či nikoli (předmětnou otázku sice soud prvního stupně ve svém v pořadí prvém rozhodnutí a odvolací soud v kasačním usnesení ze dne 28. listopadu 2002, č.j. 13 Cmo 194/2002-73, řešil, nicméně na přijaté řešení žádný z nich v odůvodnění svých rozhodnutí nijak neodkázal), je jeho právní posouzení věci co do řešení důvodnosti žalovaným vznesené námitky promlčení neúplné a tudíž i nesprávné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tak naplněn dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. února 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu