ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.944.2004.1
sp. zn. 29 Odo 944/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně S. K., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1. M. K., zastoupenému, advokátem, a 2. I. D., o určení neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností, vedené u Okresního soud ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 95/2001, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soud v Brně, ze dne 30. března 2004, č.j. 15 Co 168/2002 – 88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 28. května 2002, č.j. 8 C 95/2001 – 72, určil, že smlouva o převodu členských práv a povinností v družstvu uzavřená mezi účastníky dne 25. srpna 2000 (dále též jen „smlouva“), jejímž předmětem byl i převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu č. 59 v domě č.p. 2148, č. or. 22 na ulici Ch. ve Ž., je neplatná. Rozhodnutí založil na tom, že žalobkyně uzavřela smlouvu v omylu spočívajícím v nesouladu vůle a projevu, tj. nesouladu právních následků, jichž žalobkyně úkonem zamýšlela dosáhnout (uzavření smlouvy o podnájmu družstevního bytu) s právními následky, jež svým projevem (spočívajícím ve vyplnění a podepsání tiskopisu předloženého jí pracovnicí bytového družstva), který měl náležitosti smlouvy o převodu členských práv a povinností, vyvolala. Vůle žalobkyně založit podnájemní vztah byla zřejmá z jejích předcházejících úkonů a to textu inzerátu a jejího jednání se žalovanými (předchozí dohoda o měsíčních platbách), a proto si žalovaní museli být vědomi, že podpisem smlouvy, jejímž předmětem je převod členských práv a povinností, jedná žalobkyně v omylu. Soud prvního stupně proto právně hodnotil účastníky uzavřenou smlouvu jako neplatnou dle §49a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro omyl v projevu žalobkyně (spočívající v neshodě vůle a projevu), o němž žalobkyně v době jeho uskutečnění (uzavření smlouvy) nevěděla, přičemž žalovaní o tomto omylu vědět museli.
K odvolání žalovaných odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přisvědčil jeho právní argumentaci potud, že smlouva je neplatná podle §49a obč. zák. Argumentaci, svědčící pro závěr, že žalobkyně jednala v omylu, o němž žalovaní věděli, dále doplnil poukazem na to, že první žalovaný připustil, že byl při podpisu smlouvy mile překvapen tím, že oproti původní dohodě je uzavírána smlouva jiného obsahu. V souvislosti s právním posouzením věci poukázal odvolací soud i na ustanovení §40a obč. zák. s tím, že jde o neplatnost relativní, jíž se lze dovolat za podmínek stanovených §40a odst. 3 obč. zák. Současně – odkazuje na ustanovení §267 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění zákona č. 142/1996 Sb. – dovodil, že, byť jde o smlouvu uzavřenou v režimu obchodního zákoníku, lze její neplatnost posoudit i podle §49a obč. zák.; smlouva totiž byla uzavřena podle ustanovení §230 obch. zák., které je zařazeno v části druhé obchodního zákoníku. Žalobkyně proto měla právo dovolat se neplatnosti smlouvy a protože současně prokázala i důvod neplatnosti, odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným.
Žalovaný v dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítal, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.], protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně jednala v omylu ve smyslu §49a obč. zák., a žalobkyni nesvědčilo ani právo domáhat se neplatnosti smlouvy podle §40a obč. zák. Argumentoval tím, že při jednání na bytovém družstvu žalobkyně sama vyplnila formulář, který jí poskytla pracovnice družstva podle jejích požadavků, a proto nemůže tvrdit, že „nerozpoznala obsah předložené dohody a na obsah smlouvy neviděla“. Pokud žalobkyně uvádí, že v jednala v omylu, pak tento omyl sama vyvolala. Současně nelze dospět k závěru, že první žalovaný věděl o omylu žalobkyně, který měl spočívat v tom, že projev vůle žalobkyně se neshodoval s její skutečnou vůlí. Věděl sice, že uzavření smlouvy je pro něj výhodné, ne však to, že žalobkyně jedná v omylu, a že takovou smlouvu uzavřít nechtěla. Žalobkyně podala inzerát na podnájem bytu, a její další úkony směřovaly k tomu, že byt již nebude potřebovat (byt vyklidila, odhlásila se z pobytu a odhlásila i odběr elektřiny). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jehož se žalovaný výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Současně musí mít (zásadní) význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěru nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Při aplikaci ustanovení §49a obč. zák. vycházel odvolací soud ze skutkových závěrů (které u dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., zpochybnit nelze), v jejichž rámci přihlédl ke všem rozhodujícím okolnostem z pohledu hmotného práva významným (§49a a §40a obč. zák.). Řešená právní problematika nemá ani zásadní význam pro rozhodovací činnost soudů (judikatorní přesah), neboť nepřináší žádné nové výkladové aspekty, ale řeší pouze konkrétní právní vztahy účastníků v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto; tím žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení.
Sazba odměny za dovolací řízení (řízení v jednom stupni) o žalobce o určení neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu se pak určuje podle §5 písm. c/, ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, částkou 3.100,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 1.550,- Kč, jelikož advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži dovolatele celkem 1.625,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 13. dubna 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu