ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.945.2004.1
sp. zn. 29 Odo 945/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně K., s. r. o., proti žalovaným 1) JUDr. J.M., jako správci konkursní podstaty úpadkyně H. a. s., a 2) T.P. s. r. o., o určení práva na oddělené uspokojení pohledávek ve výši 639,818.743,68 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 Cm 330/2000, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2003, č.j. 13 Cmo 357/2003-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. července 2003, č.j. 40 Cm 330/2000-29, určil, že nárok na oddělené uspokojení pohledávek žalobkyně z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí je po právu a žalobkyni přísluší právo na oddělené uspokojení pohledávek ve výši 639,818.743,68 Kč v rozsahu dle §28 zákona o konkursu a vyrovnání v platném znění (výrok I.), žalobkyni uložil zaplatit soudní poplatek ze žaloby 5.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobkyně, respektive její právní předchůdce, do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně (konkurs byl prohlášen rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 1998, č.j. 89 K 118/97-85) přihlásila pohledávky z nesplněných úvěrových smluv v úhrnné výši 639,821.845,62 Kč, přičemž současně uplatnila právo na oddělené uspokojení ve smyslu ustanovení §28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), a to odkazujíc na existenci zástavních práv vzniklých ze v žalobě specifikovaných zástavních smluv. Druhá žalovaná při přezkumném jednání 3. října 2000 popřela nárok žalobkyně na oddělené uspokojení výše uvedených pohledávek z výtěžku zastavených nemovitostí; první žalovaný pohledávku žalobkyně včetně nároku na oddělené uspokojení uznal.
Vycházeje z toho, že mezi účastníky nebylo, vyjma otázky platnosti zástavních smluv, sporných skutečností [druhá žalovaná nezpochybňovala tvrzení žalobkyně co do prohlášení konkursu na majetek úpadkyně, včasnosti přihlášky pohledávek původní věřitelkou (K. b., a. s.), právního nástupnictví žalobkyně na základě smluv o postoupení pohledávek, právního důvodu a výše přihlášených pohledávek a podání žaloby ve lhůtě dle §23 odst. 4 ZKV], zabýval se soud prvního stupně zejména výhradou druhé žalované, že zástavní práva podle žalobkyní „zmiňovaných“ zástavních smluv nemohla vzniknout, neboť účinnost těchto smluv byla vázána na splnění odkládací podmínky, podle níž smlouvy nabyly účinnosti dnem „povolení“ vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí.
Tímto ujednáním, které dle skutkových zjištění soudu prvního stupně obsahují pouze zástavní smlouvy ze dne 10. února 1994, ze dne 30. září 1993 a ze dne 8. října 1993 [tj. zástavní smlouvy označené soudem prvního stupně jako (2), (3) a (4) - dále jen „sporné zástavní smlouvy“], smluvní strany „pouze deklarovaly jinými slovy neobratně a nesprávně to, co má na mysli“ ustanovení §151b odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření těchto smluv (tj. ve znění účinném do 31. prosince 2000), když mezi nimi došlo „k dohodě o zřízení zástavního práva k zajištění plnění ze závazku“, přičemž účinek smlouvy - vznik zástavního práva - měl nastat až vkladem do katastru nemovitostí. Vůle smluvních stran směřovala - pokračoval soud prvního stupně – ke zřízení zástavního práva, přičemž sjednáním „odkládací podmínky“ by k takovému účinku nikdy nemohlo dojít. Proto soud prvního stupně k ujednání o „účinnosti“ smluv jako k nesplnitelné odkládací podmínce nepřihlížel.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2003, č.j. 13 Cmo 357/2003-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odkazuje na ustanovení §35 a §151b občanského zákoníku, odvolací soud akcentoval, že vznik zástavního práva je vázán na dvě právní skutečnosti, a to právní titul a způsob vzniku zástavního práva, který v případě, že předmětem zástavní smlouvy jsou nemovitosti, vázal vznik zástavního práva podle právní úpravy účinné do 31. prosince 1992 na účinnost zástavní smlouvy a podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2000 na vklad „smlouvy“ do katastru nemovitostí. Při výkladu vůle stran sporných zástavních smluv podle ustanovení §35 občanského zákoníku odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v jeho závěru, že formulací „smlouva nabude účinnosti dnem povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí“ měly smluvní strany na zřeteli nikoli obligační účinky smlouvy, nýbrž účinky věcně právní, když samotná zástavní smlouva je účinná bez ohledu na to, zda bude proveden vklad zástavního práva do katastru nemovitostí či nikoli. Argumentuje závěry vyslovenými Ústavním soudem „pod sp. zn. I ÚN 331/98“ (správně jde o nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2000, sp. zn. I. ÚS 331/1998) a uzavíraje, že pohledávky žalobkyně přihlášené do konkursu vedeného na majetek úpadkyně jsou „platně zajištěny zástavním právem“, pročež žalobkyni svědčí právo na jejich oddělené uspokojení, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v řešení otázky, zda odkládací podmínka účinnosti, jak byla sjednána ve sporných zástavních smlouvách, je platná, zda byla splněna či nikoli, zda a kdy nastala účinnost těchto smluv a zda na jejich základě mohlo platně vzniknout zástavní právo k nemovitostem. Další otázkou zásadního právního významu je - podle přesvědčení dovolatelky, zda výrok rozsudku soudu prvního stupně je dostatečně určitý a srozumitelný, aby mohl být podkladem „pro další úkony“ v konkursním řízení.
Dovolatelka polemizuje se závěry soudů obou stupňů co do „charakteru ujednání týkajícího se odkládací podmínky účinnosti sporných zástavních smluv“, když soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že jde o podmínku nemožnou, k níž se nepřihlíží, a odvolací soud dovodil, že smluvní strany měly sjednáním odkládací podmínky na mysli odklad nikoli obligačních, nýbrž věcně právních účinků smlouvy. Jelikož smluvní strany ve sporných zástavních smlouvách platně sjednaly odkládací podmínku, přičemž tato podmínka nebyla ke dni podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí splněna, nemohly být zástavní smlouvy vloženy do katastru nemovitostí, neboť v okamžiku podání návrhu na vklad šlo o smlouvy neúčinné. Proto nemohlo platně vzniknout ani zástavní právo, na jehož základě se žalobkyně domáhá odděleného uspokojení pohledávek.
Neurčitost a nesrozumitelnost výroku rozsudku soudu prvního stupně dovozuje dovolatelka z toho, že z něj není zřejmé, v jaké výši má věřitel nárok na oddělené uspokojení a ze zpeněžení jaké věci, práva nebo pohledávky mu tento nárok plyne, pročež „nemůže být podkladem pro rozdělení výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty mezi jednotlivé konkursní věřitele“.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se druhá žalovaná výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Na závěr zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o výklad sporných zástavních smluv (a v nich obsaženého ujednání o účinnosti těchto smluv), především postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je - co do posouzení povahy a právních důsledků ujednání o účinnosti sporných zástavních smluv - rovněž v souladu se závěry formulovanými v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. června 2000, sp. zn. I. ÚS 331/1998, uveřejněném pod číslem 86 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233, s nimiž se plně ztotožnil i Nejvyšší soud (srov. např. usnesení ze dne 14. května 2003, sp. zn. 21 Cdo 187/2003).
Zásadně právně významným rozhodnutí odvolacího soudu nečiní ani výhrada dovolatelky akcentující, že výrok rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže být podkladem pro rozdělení výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty mezi jednotlivé konkursní věřitele z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti.
Je tomu tak již proto, že řešení otázky „určitosti a srozumitelnosti“ výroku konkrétního rozhodnutí zpravidla nemůže mít (a nemá) judikatorní přesah do sporů jiných (obdobných) a že v úvahu nepřichází ani „rozpor s hmotným právem“, jelikož jde o otázku procesní.
Tato námitka je nevýznamná i proto, že smyslem určovací žaloby o právu na oddělené uspokojení (k povaze takové žaloby srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XXXI) a rozhodnutí o takové žalobě, je vyřešení otázky, zda věřitel má právo, aby jeho pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna, čemuž výrok rozhodnutí soudu prvního stupně nepochybně odpovídá. Způsob a rozsah uspokojení oddělených věřitelů, včetně respektování zásady vyjádřené v ustanovení §28 odst. 1 ZKV, že ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky může být uspokojena pouze ta pohledávka, jež je těmito věcmi zajištěna, předmětem rozhodování o žalobě na určení práva na oddělené uspokojení není.
Protože Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů zásadně právně významným, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání druhé žalované jako nepřípustné ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobkyni ani prvnímu žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. května 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu