ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.964.2004.1
sp. zn. 29 Odo 964/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně A. P., a. s. v likvidaci, zastoupené, advokátkou, proti žalovaným 1) A. v. o. s. (v. o. s.) v likvidaci, 2) Ing. V. A., zastoupenému, advokátem, a 3) Ing. V. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 9,940.851,10 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 2467/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2004, č.j. 9 Cmo 456/2002-142, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2004, č.j. 9 Cmo 456/2002-142, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. července 2002, č.j. 23 Cm 2467/97-107, zamítl žalobu na zaplacení částky 9,940.851,10 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že na základě smlouvy o úvěru ze dne 28. srpna 1991 uzavřené podle ustanovení §382a a následujících hospodářského zákoníku (dále jen „smlouva o úvěru“) žalobkyně poskytla první žalované úvěr ve výši 7,500.000,- Kč, který první žalovaná ve výši jistiny 7,000.000,- Kč s příslušenstvím „přinejmenším v částce 2,940.851,10 Kč“ neuhradila. Jelikož druhý a třetí žalovaný, vůči nimž se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky z titulu jejich ručitelského závazku podle ustanovení §76 obchodního zákoníku, vznesli námitku promlčení, zabýval se soud prvního stupně především otázkou, zda nároku žalobkyně „lze vůbec přiznat právní ochranu“. Odkazuje na ustanovení §130, §131 a §131a hospodářského zákoníku, přitom zdůraznil, že vzhledem k odstoupení od smlouvy o úvěru (§139 hospodářského zákoníku) ke dni 30. října 1992 mohla žalobkyně uplatnit své právo u soudu poprvé 31. října 1992, přičemž od tohoto data začala běžet tříletá promlčecí doba, jejíž běh skončil dnem 31. října 1995. Jelikož žaloba byla podána u soudu až 27. února 1997, shledal soud prvního stupně uplatněnou námitku promlčení důvodnou.
K argumentaci žalobkyně, podle níž nemohlo dojít k promlčení uplatněného nároku, protože na účtu, z něhož měl být závazek hrazen, nebyl dostatek peněžních prostředků (§384 hospodářského zákoníku), soud prvního stupně uzavřel, že ve smlouvě o úvěru nebyl „výslovně sjednán účet, ze kterého by měl být úvěr splácen“, pročež nelze výše uvedené ustanovení použít.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2004, č.j. 9 Cmo 456/2002-142, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně v napadaném rozsahu, tj. co do částky 2,814.015,70 Kč, představující kapitalizované úroky, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že otázku běhu a délky promlčecí lhůty je nutno posuzovat podle ustanovení hospodářského zákoníku, přičemž se ztotožnil i s jeho závěry ohledně počátku a konce promlčecí lhůty, včetně uplatnění nároku u soudu. Co do aplikace ustanovení §384 hospodářského zákoníku odvolací soud akcentoval, že toto ustanovení vycházelo „z naprosto odlišné ekonomické a právní situace“ v období, kdy byla v platnosti vyhláška č. 10/1978 Sb., o platebním styku a zúčtování na účtech organizací. Za účinnosti tohoto předpisu - pokračoval odvolací soud - nebylo možno, aby organizace zakládaly podle svého uvážení běžné účty u libovolně zvolených peněžních ústavů a volily pro úhradu svých finančních závazků libovolnou formu platebního styku, když „se vycházelo z toho“, že organizace bude hradit své úvěrové závazky z účtu, který jí byl v souladu s výše uvedenou vyhláškou u banky pro tento účel zřízen. Podle názoru odvolacího soudu po zrušení předpisů striktně upravujících platební styk a zúčtování a po nabytí účinnosti obchodního zákoníku již „není místa“ pro aplikaci ustanovení §384 hospodářského zákoníku, neboť toto ustanovení se v nových ekonomických a právních podmínkách stalo nepoužitelným.
Dále odvolací soud zdůraznil, že nelze připustit, aby nastala situace, kdy právo na zaplacení úvěrové jistiny je promlčeno a právo na zaplacení úroků „z tohoto úvěru“ promlčeno není. Přestože hospodářský zákoník „nekvalifikuje“ úroky z úvěru jako příslušenství pohledávky, je právo na úroky odvozené od práva na zaplacení jistiny, a tudíž nelze vyhovět žalobě na zaplacení úroků z úvěru, když u práva na úvěrovou jistinu byla důvodně vznesena námitka promlčení a nárok na její zaplacení byl z tohoto důvodu soudem zamítnut.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a vyjadřujíc přesvědčení, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem vyřešil otázku možnosti aplikace ustanovení §384 hospodářského zákoníku a otázku vlivu promlčení jistiny na promlčení úroků.
Dovolatelka namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci [odstavec 2 písm. b)].
Vadu řízení dovolatelka spatřuje v tom, že soudy obou stupňů se nezabývaly důkazy, které předložila k prokázaní tvrzení, že nárok na zaplacení úroku z úvěru není promlčen, když z těchto důkazů (rozuměj z výpisů z účtu první žalované) je zřejmé, že první žalovaná neměla po celou rozhodnou dobu na dohodnutém účtu dostatek finančních prostředků k úhradě těchto úroků.
Se správností právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka polemizuje výhradou, podle níž je nezbytné na právní vztah účastníků v intencích ustanovení §763 odst. 1 obchodního zákoníku aplikovat právní úpravu hospodářského zákoníku, a to včetně jeho ustanovení §384. Nesouhlasí ani s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož nelze připustit, aby právo na zaplacení jistiny bylo promlčeno a právo na zaplacení úroků nikoli, když úroky byly podle hospodářského zákoníku zcela samostatným nárokem (na jistině nezávislým), a tudíž i běh promlčecí doby je nutno u úroků posuzovat samostatně.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1. písm. c) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §763 obchodního zákoníku tímto zákonem se řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti toho zákona se řídí dosavadními předpisy. Smlouvy o běžném účtu, smlouvy o vkladovém účtu, smlouvy o uložení cenných papírů a jiných hodnot se však řídí tímto zákonem ode dne jeho účinnosti, i když k jejich uzavření došlo před tímto dnem (odstavec 1). Podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty, které začaly běžet přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty pro uplatnění práv, které se podle předchozího odstavce řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet po účinnosti tohoto zákona (odstavec 2).
Podle ustanovení §384 hospodářského zákoníku u práv banky z poskytování úvěrů a u práv proti ručiteli neprobíhá promlčecí lhůta, pokud na účtě, z něhož mají být tyto pohledávky uhrazeny, není dostatek prostředků pro jejich úhradu.
Práva oprávněné organizace vůči ručiteli se nepromlčí ani nezaniknou před promlčením nebo zánikem práva vůči povinné organizaci. Ručitel může, pokud se oprávněná organizace s ručitelem nedohodla jinak, proti oprávněné organizaci uplatnit všechny námitky, které proti ní má povinná organizace (§129n odst. 1 hospodářského zákoníku).
Společníci ručí za všechny závazky veřejné obchodní společnosti společně a nerozdílně celým svým majetkem (§106k věta první hospodářského zákoníku).
K možnosti aplikace ustanovení §384 hospodářského zákoníku a k povaze úroků z úvěru poskytnutého na základě smlouvy o úvěru (§382a hospodářského zákoníku) se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 4. prosince 2002, sp. zn. 29 Odo 151/2001. V této souvislosti uzavřel, že hospodářský zákoník příslušenství pohledávky neznal, pročež úroky z úvěru poskytnutého dle smlouvy uzavřené podle ustanovení §382a hospodářského zákoníku nejsou příslušenstvím jistiny (pohledávky), nýbrž samostatným nárokem, který se promlčuje samostatně. Neshledal rovněž žádného důvodu, pro který by se stalo po nabytí účinnosti obchodního zákoníku (tj. počínaje 1. lednem 1992) ustanovení §384 hospodářského zákoníku obsolentním, když naopak na aplikaci tohoto ustanovení (a na závěru o nedůvodnosti námitky promlčení) své rozhodnutí založil.
Jelikož odvolací soud v rozporu s ustanovením §763 obchodního zákoníku dovodil, že ustanovení §384 hospodářského zákoníku se stalo po nabytí účinnosti obchodního zákoníku a po zrušení předpisů upravujících platební styk a zúčtování nepoužitelným, a co do vztahu „úvěrové jistiny“ a úroků z ní (včetně jejich promlčení) dospěl k závěrům, jež odporují právnímu názoru formulovanému ve výše citovaném rozhodnutí, od něhož nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, shledal Nejvyšší soud dovolání žalobkyně důvodným.
Proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladu řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2005
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu