ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.994.2004.1
sp. zn. 29 Odo 994/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Petra Gemmela v právní věci navrhovatele M.R., proti odpůrci D.K. , o určení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení člena družstva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 14/2002 o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004, č. j. 14 Cmo 286/2003-57 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2003, č. j. 34 Cm 14/2002-33, určil, že rozhodnutí členské schůze D. K. (dále jen „družstvo“) ze dne 22. října 2001, o vyloučení navrhovatele z družstva je neplatné, a současně rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7.575,- Kč na účet jeho zástupce.
Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že navrhovatel, který je členem družstva od 9. července 1998 a není vlastníkem ani nájemcem žádného bytu v domě na K. ulici číslo v P., byl rozhodnutím představenstva družstva ze dne 20. července 2001 vyloučen z družstva z důvodu „že byt, jehož uživatelem je bratr navrhovatele, bez svolení družstva pronajal, přespává v něm blíže neurčitý počet osob, okno do ulice je několik let rozbité a byt se nezamyká, přes výzvu na členských schůzích družstva aby podal žádost, oznámil jména, upřesnil počet osob za tyto hradil služby spojené s nájmem bytu tak neučinil, začal jednat o přenechání členského podílu lidem zdržujícím se bez svolení družstva v jeho bytě. Členskou schůzi tím uvedl v omyl, byt nikdy nezačal užívat“. Proti rozhodnutí o vyloučení z družstva podal navrhovatel odvolání k členské schůzi, která dne 22. října 2001 rozhodnutí představenstva potvrdila.
S odkazem na ustanovení §231 odst. 4 a 5 obchodního zákoníku, soud prvého stupně návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí členské schůze vyhověl s odůvodněním, že navrhovatel, který není vlastníkem ani nájemcem žádného bytu v domě žalovaného nemohl porušovat členské povinnosti ve vztahu k bytu družstva, jehož nájemcem je jeho bratr, neboť k tomuto bytu nemá žádný právní vztah. Nebylo prokázáno, že by v bytě soustavně přespával někdo jiný a že by navrhovateli před vyloučením byla dána řádná výstraha. Na možnost vyloučení byl navrhovatel upozorněn pouze v souvislosti s prodlením se splněním povinnosti zaplatit majetkovou účast, avšak tuto povinnost splnil.
Vrchní soud v Praze k odvolání odpůrce v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvého stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že rozhodnutí členské schůze je neplatné. Vycházeje z obsahu odvolání, v němž odpůrce výslovně poukázal na to, že žalobce byl vyloučen pro porušování článku VII. odstavce 4 písm. d) a článku IX. odstavce 1 písm. d) stanov družstva konstatoval, že nebylo prokázáno, že by žalobce porušil článek VII. odstavec 4 písm. d) stanov družstva, a rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal odpůrce dovolání odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („dále jen o. s. ř.) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu, že se dostatečně nezabýval hodnocením chování žalovaného spočívajícího v tom, že jako člen družstva pronajal byt, k němuž nemá právní vztah. Toto jednání považuje za hrubé porušení povinností člena družstva, které je v rozporu s článkem IX. odstavce 1 písm. d) stanov družstva. Zdůrazňuje, že důvodem k vyloučení navrhovatele z družstva nebylo, že přes výstrahu opětovně porušoval členské povinnosti, ale jeho jednání týkající se bytu, k němuž neměl právní vztah. Navrhl proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, proto, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání tak je z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné. Pro případ, že by dovolání bylo posouzeno jako přípustné, navrhl jeho zamítnutí s poukazem na správné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b) a c). O případ popsaný v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Současně musí jít o takovou právní otázku, která má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti vůbec, a která měla pro rozhodnutí ve věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Dovolatel přípustnost dovolání sice opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však v dovolání určuje, která v rozhodnutí odvolacího soudu řešená právní otázka má povahu otázky zásadního právního významu.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by navrhovatel užíval družstevní majetek tak, že by družstvu vznikla značná škoda. Vznik značné škody v důsledku chování navrhovatele družstvo ani netvrdilo, ani neprokazovalo. Jestliže dovolatel v dovolání zpochybňuje tento závěr odvolacího soudu, jde o námitky týkající se skutkových závěrů a nikoliv závěrů právních, jimiž se dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat nemůže.
Argumentace dovolatele, že navrhovatel pronajal byt, k němuž nemá nájemní vztah, je nepřípadná již proto, že soud prvního stupně ani odvolací soud (srov. jeho odkaz na skutková zjištění soudu prvního stupně) takový závěr neučinily, když naopak dovodily, že se navrhovatel porušení povinností člena družstva nedopustil, resp., že takové porušení nebylo prokázáno.
Protože dovolací soud neshledal dovolání přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání odpůrce bylo odmítnuto a navrhovateli vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni. Tato odměna pak v intencích §7 písm. g), §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky číslo 484/2000 Sb., představuje částku 2.500,- Kč, když jeho advokát v dovolacím řízení učinil jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů určenou dle §13 odst. 3 vyhlášky číslo 177/1996 Sb. částkou 75,- Kč pak dovolací soud přiznal žalobci k tíži žalovaného částku 2.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r. předsedkyně senátu