ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1434.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1434/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. ledna 2005 o dovolání podaném obviněným A. O ., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 55 To 90/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 185/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 2. 2004, sp. zn. 2 T 185/2002, byl obviněný A. O. uznán vinným dvěma trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterých se podle výroku rozsudku dopustil tím, že ad 1) „v L., dne 12. 10. 2002, kolem 16.45 hodin řídil automobil zn. Škoda 120, ačkoli mu byla rozhodnutím referátu dopravy Okresního úřadu v L. ze dne 3. 7. 2002, s právní mocí dnem 3. 7. 2002 uložena i sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců,“ a dále ad 2), že „ v L., dne 25. 10. 2002 kolem 15. 45 hodin řídil automobil zn. Škoda 120 L, ačkoli mu byla rozhodnutím referátu dopravy Okresního úřadu v L. ze dne 3. 7. 2002 s právní mocí dnem 3. 7. 2002, uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců.“ Podle §171 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon jej soud za podmínek §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let.
O odvolání, které obviněný proti tomuto rozsudku podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 55 To 90/2004, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud nově rozhodl tak, že podle §37 tr. zák. se upouští od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 6 T 6/2003, kterým byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolací soudu nabyl právní moci dne 16. 4. 2004 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž napadl výrok tohoto rozhodnutí v celém rozsahu, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že oba soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako samostatné skutky, kterými naplnil skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Dovolatel upozornil především na pravomocný rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 6 T 6/2003, kterým byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním v době od 26. 11. 2002 do 27. 11. 2002. Za něj mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl tímto rozsudkem zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 4 T 596/2002. Týmž rozsudkem byl dále uznán vinným čtyřmi trestnými činy podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterých se měl dopustit skutky páchanými v období od 5. 1. 2003 do 18. 6. 2003. Podle názoru dovolatele přitom s ohledem na charakter jeho trestné činnosti, četnosti jednotlivých jednání a časovým souvislostem mezi nimi a souvislosti v předmětu útoku, mělo být jeho jednání ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. od počátku posuzováno jako jeden pokračující trestný čin. To podle dovolatele znamená, že některé dílčí útoky pokračujícího trestného činu byly zahrnuty již v předchozím rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 6 T 6/2003. Z tohoto důvodu bylo proto podle dovolatele na místě, aby v nyní posuzované trestní věci bylo jeho trestní stíhání podle §223 odst. 1 tr. ř. pro nepřípustnost zastaveno. Podle přesvědčení dovolatele měl odvolací soud za konstatovaného stavu věci správně vydat výše naznačené, tj. pro něj příznivější rozhodnutí, a nikoliv rozhodnout způsobem uvedeným ve výroku napadeného rozsudku. Z těchto důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
Opis dovolání obviněného byl v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručen dne 24. 11. 2004 nejvyšší státní zástupkyni. Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel její případné písemné vyjádření k podanému dovolání
Obviněný A. O. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje náležitosti dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům:
Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. je, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.). Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně, v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač takto postupovat měl a mohl.
Ze spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 2 T 185/2002 Nejvyšší soud zjistil, že v dané věci obviněný A. O. podal proti rozsudku tohoto soudu ze dne 13. 2. 2004, odvolání, které zaměřil výlučně proti výroku o trestu a v rámci tohoto řádného opravného prostředku soudu prvního stupně vytkl, že mu vzhledem k jeho osobě a okolnostem případu uložil nepřiměřeně přísný trest a nerespektoval ani skutečnost, že inkriminovaného jednání se měl dopustit před vyhlášením odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (Okresní soud v Liberci, ze dne 29.10 . 2003) za jiný jeho trestný čin. Státní zástupce proti rozsudku odvolání nepodal.
Odvolání obviněného tak vymezilo podmínky budoucího odvolacího přezkumu soudem druhého stupně. Podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§258 odst. 2 tr. ř.), tzn. i výrok o trestu. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky odvolací soud nesmí (s výjimkami podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.) zásadně přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl odvolání podat.
Poněvadž v předmětné věci podal obviněný odvolání toliko proti výroku o trestu, byla tím omezena přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně) výhradně na předmětný výrok. Z ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. sice vyplývá, že mají-li vytýkané vady původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Poněvadž novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, byl u odvolání výrazně omezen revizní princip, je třeba ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. vykládat tak, že odvolací soud se dalším výrokem, který není odvoláním napaden, zabývá jen tehdy, pokud v přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vadu, která má původ v jiném výroku, než který byl napaden dovoláním (za předpokladu, že i tento jiný výrok mohl odvolatel napadnout). Bylo by ovšem vybočením z nově upraveného principu vázanosti soudu druhého stupně obsahem podaného odvolání, kdyby tento soud bez dalšího (tj. rovnou) přezkoumával související (navazující) výrok, jestliže by nezjistil vadu ve výroku napadeném, která by svým původem oba výroky spojovala. Tak tomu v posuzovaném případě nebylo. Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, je zřejmé, že zjištěná vada rozsudku soudu prvního stupně spočívala v tom, že tento soud obviněnému (dovolateli) nesprávně uložil samostatný (úhrnný) trest, ačkoliv při aplikaci zásad uvedených v §35 odst. 2 tr. zák. měl ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2003 rozhodnout o uložení souhrnného trestu. Tím se v podstatě plně ztotožnil s námitkou obviněného uplatněnou v podaném odvolání. Podané odvolání dále akceptoval i ve směru namítané nepřiměřenosti trestu a po zohlednění osoby obviněného i stupně nebezpečnosti činu pro společnost posléze rozhodl tak, že po zrušení napadeného výroku o trestu sám nově vyslovil, že podle §37 tr. zák. se u obviněného od uložení souhrnného trestu upouští.
Ve shora uvedených souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout rovněž rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, ve věci sp. zn. I. ÚS 660/02, v němž je s poukazem na zákon č. 265/2001 Sb. uvedeno, že tato novela trestního řádu výrazně zúžila revizní princip, čímž došlo k omezení rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, který je, v důsledku principu vymezeného přezkoumání ze strany odvolatele, vázán vymezením rozsahu napadených výroků rozhodnutí a vytýkanými nedostatky, resp. vadami. Uvedená změna rozsahu přezkoumávání je u odvolání odůvodněna tím, že obviněný, pokud podá odvolání, má právo sám zvolit rozsah a důvody přezkumu napadeného rozsudku. Ústavní soud zdůraznil, že v důsledku dispoziční zásady nemůže v rámci opravného řízení dojít k přezkoumání věci, aniž by byl podán opravný prostředek z vůle oprávněných osob. Proto není důvod, aby odvolací soud tato hlediska nerespektoval a bez ohledu na obsah podaných odvolání vždy přezkoumával celé rozhodnutí a celé předcházející řízení, jak tomu bylo (na podkladě revizního principu) před účinností citované novely trestního řádu.
Shora uvedené zásady mají pak význam i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku, neboť z nich vyplývá, že dovolatel (tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. r. tr.).
Jelikož v posuzovaném případě podal odvolání jen obviněný, je nutno vycházet z toho, že jen tato oprávněná osoba (§246 odst. 1 písm. b/ tr. ř.) svým procesním postupem vyvolala přezkumnou činnost odvolacího soudu a současně ji omezila výhradně na výrok o trestu. V takovém případě proto obviněný A. O. mohl uplatnit své pozdější dovolací námitky pouze proti výroku o trestu (kterým odvolací soud původní výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně nahradil), případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo.
V dané věci však dovolatel neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiný zákonný důvod související s rozhodováním odvolacího soudu o uložení trestu. Obviněný opřel své dovolání o důvody, které podřadil pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jeho konkrétní výtky směřovaly pouze proti výroku o vině, namítl-li, že jeho jednání bylo pokračujícím trestným činem (§89 odst. 3 tr. zák.), za jehož část (resp. dílčí útoky) byl již pravomocně odsouzen. S tím pak spojoval závěr, že jeho další trestní stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo nepřípustné (res iudicata), a mělo být proto podle §223 odst. 1 tr. ř. zastaveno. Tyto námitky měl však obviněný možnost uplatnit na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání), když řízení o něm je ovládáno zásadou dispoziční (a v jehož rámci umožňuje trestní řád uplatňovat tzv. nova), což ovšem dovolatel neučinil, i když byl v trestním řízení zastoupen obhájcem.
Pokud tedy obviněný uplatnil v dovolání výhrady toliko proti rozhodnutí o vině a rozsudek soudu prvního stupně odvoláním (tzn. řádným opravným prostředkem) proti tomuto výroku nenapadl (a neučinil tak ani státní zástupce), dospěl Nejvyšší soud z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích k závěru, že dovolání obviněného není přípustné.
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, není-li přípustné. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného A. O. dospěl k závěru, že podané dovolání přípustné není, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler