ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.490.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 490/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2005 o dovoláních podaných D. S. a A. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 91/2004 ze dne 7. 12. 2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 18/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání podaná D. S. a A. V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 18/2001 ze dne 10. 9. 2004 byli dovolatelé uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl každý z nich odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, přičemž oba byli pro výkon takto uloženého trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Dále byl každému z dovolatelů uložen peněžitý trest ve výměře jednoho milionu korun českých a pro případ nevykonání tohoto trestu ve stanovené lhůtě náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dovolatelům byl uložen i trest propadnutí věci a to přesně specifikované ve výroku citovaného rozsudku. Dále byl každému z dovolatelů uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oblasti nákupu a prodeje zlata a drahých kovů a to na dobu šesti let.
V předmětné věci podali D. S. a A. V. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 4 To 91/2004 ze dne 7. 12. 2004 a to tak,že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že každý z obviněných spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., když příslušný skutkový děj podrobně popsal v bodě 1. citovaného rozsudku (skutek se týkal samostatně A. V.) a podrobně popsal příslušný skutkový děj i pod bodem 2. citovaného rozsudku (skutek se týkal společně D. S. a A. V.). Za uvedený trestný čin odsoudil A. V. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a D. S. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, přičemž oba dovolatele zařadil pro výkon takto uložených trestů do věznice s ostrahou. Dále oběma dovolatelům uložil trest propadnutí věci, kterou ve výroku rozsudku přesně specifikoval a každému z dovolatelů také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem nákup a prodej zlata a drahých kovů na dobu šesti let. Naproti tomu A. V. a D. S. podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil podané obžaloby a to pro skutek podrobně popsaný v příslušné výrokové části napadeného a již citovaného rozsudku odvolacího soudu.
Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali D. S. i A. V. dovolání a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí. D. S. za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., přičemž v důvodech svého mimořádného opravného prostředku tvrdí, že nebyl získán a soudy proveden žádný důkaz, který by prokazoval soudy shledaný skutkový děj, který nakonec vedl k tomu, že dovolatel byl uznán vinným předmětným trestným činem. Poukázal dále na to, že navrhl provedení dalších (přesně označených) důkazů, soudy však jejich provedení odmítly. To za stavu, kdy předmětný skutkový děj nebyl zjištěn nepochybně do té míry, že provedení dalších důkazů by se vskutku jevilo jako nadbytečné. Uzavřel, že dosavadní závěry soudů tak vychází z neúplného a přinejmenším předčasného skutkového zjištění a právě v návaznosti na tento fakt pak napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení. Vzhledem k tomu navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i s ním související rozsudek Krajského soudu v Brně a posledně jmenovanému soudu podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby uvedenou věc znovu projednal a rozhodl.
A. V. za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech takto uplatněného mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že si je vědom současné judikatury Nejvyššího soudu České republiky, která jím užitý dovolací důvod posuzuje restriktivně s vědomím, že dovoláním tak v zásadě nelze napadat samotná skutková zjištění, nelze se domáhat jejich změny a to ani námitkami směřujícími proti způsobu získávání důkazů, proti postupu při provádění důkazů, jejich hodnocení apod. (tak i usnesení dovolacího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 1053/2002). Současně takový postoj pokládá za nesprávný, ale přesto dovoláním napadá především „nesprávné hmotně právní posouzení jeho jednání, neboť tímto nebyly naplněny znaky předmětného tr.činu a to jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní“. Poukázal současně i na judikaturu Ústavního soudu České republiky, který v daných souvislostech dospěl k závěru, že Nejvyšší soud České republiky je povinen zjistit, je-li právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav (tak i usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003). V této souvislosti poukázal i na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 v rámci kterého Ústavní soud České republiky (dále jen „Ústavní soud“) uvedl, že je seznámen s restriktivním výkladem důvodnosti dovolání, který Nejvyššímu soudu České republiky umožňuje vůbec se věcně nezabývat významnou většinou podaných dovolání (čímž znak důvodnosti fakticky přesouvá do kategorie přípustnosti). Tento postup, stavící jedno stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu, byl Ústavním soudem opakovaně kritizován ve věcech, které přezkoumával Nejvyšší soud a kde až Ústavní soud shledal vážné porušení práva na spravedlivý proces, které předtím Nejvyšší soud nenalezl…. Dovolací řízení se v žádném stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou…. V dalších částech své argumentace potom dovolatel napadá právě a zejména skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů. Kritizuje nejasný postup odvolacího soudu, na základě kterého dospěl ke konkrétním datům, na základě kterých rozdělil jednání dovolatele do tří částí s tím, že nebyla nijak prokázána přítomnost dovolatele v Rakousku v určité době, kdy měl přebírat zlato od P. Ř. nebo D. S., převážet zlato do České republiky a tam ho prostřednictvím firmy K. K. a E. dodávat firmě S. a. s. Usvědčující výpovědi spoluobviněného P. Ř. (ten v průběhu trestního řízení zemřel) pokládá za ojedinělé, bez toho, že by byly podepřeny dalšími důkazy. Jedná se o situaci, kdy jde o jedno tvrzení proti druhému, kdy za takového stavu měly soudy užít pravidlo „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“, což se však nestalo. Dovolatel poukázal na to,že v souvislosti s provedenými dalšími důkazy se výpovědi Ř. jeví jako nevěrohodné. Namítl i nesprávný (nezákonný) postup rakouských úřadů při prováděné rekognici svědkem T., kterému bylo předloženo album osob, aniž by tento svědek předtím uvedl popis poznávané osoby, což je v rozporu s principy rekognice podle českých i rakouských procesních předpisů, když navíc se předložené obrazy osob při prováděné rekognici od sebe odlišovaly. Poukázal i na to,že závěry soudu o tom,že nikoli ve všech případech dochází při překročení hranic mezi Českou republikou a Rakouskem k vyznačení této skutečnosti do cestovního pasu, jsou pouze názorem soudu, který není nijak verifikován. Námitky vznesl i do hodnocení znaleckého posudku z oboru fonoskopie soudy s tím,že závěry plynoucí z tohoto posudku neměly být vzaty v úvahu, protože posudek vychází ze záznamů, které nelze považovat za nesporné a navíc byl posudek zpracován pouze metodou poslechovou (a tedy subjektivní), aniž by znalec použil i metodu instrumentální (tu však nebylo možné použít pro špatnou kvalitu pořízených záznamů). Namítl dále neprůkaznost zjištění, že zlato odebrané v Rakousku (E. B.) je shodné se zlatem dodaným společnosti S. a. s. Stejně tak nebylo přesvědčivě prokázáno, zda dovolatel disponoval značnými finančními prostředky na nákup zlata. Dále dovolatel poukázal na nepřesvědčivost výpovědí svědků T., Ř. a F. a na rozpory mezi nimi, stejně tak poukázal i na nepřesvědčivost pořízených záznamů o telefonních odposleších a to právě ve vztahu k již zmíněnému znaleckému posudku z oboru fonoskopie, ale také na nepřesné a neúplné hodnocení uvedených záznamů soudem, když dle názoru dovolatele z obsahu pořízených nahrávek neplyne, že by se účastníci hovorů domlouvali na nákupech či převozech zlata z Rakouska. Namítl i to, že soudy v důvodech svých rozhodnutí bagatelizují výpovědi svědků učiněné ve prospěch dovolatele (svědkové K., M.). Totéž se týká i soudem sestavené tabulky odběrů zlata v E. B. Poukázal také na to, že soud prvního stupně jako důkaz konstatoval i fotodokumentaci pořízenou rakouskými úřady, na které je zachycen S. a Ř. před rakouskou bankou, přičemž ze spisového materiálu plyne, že tato fotodokumentace byla pořízena dne 14. 9. 1999, kdy tyto osoby byli již ve vazební věznici, což dokresluje na jak chabých základech je konstruována vina obou dovolatelů. Dovolatel tak souhrnně tvrdí, že není přítomen jediný důkaz o jeho vině s tím, že on sám pouze dodával společnosti S. a. s. zlato v zastoupení společnosti K. K. a později jménem své společnosti E., která nakupovala zlato od společnosti K. K. (svědka K.) a za to dostávala určité provize. Uzavřel s tím, že soudy nebylo bezpečně prokázáno, že předmětný trestný čin spáchal, nebyl takto zjištěn skutkový stav, který by nepřipouštěl důvodné pochybnosti o jeho vině. V této souvislosti poukázal i na důvody uvedené v rozsudku soudu druhého stupně, v rámci kterých soud nepostupoval podle §125 tr. ř., když nezhodnotil vyčerpávajícím způsobem skutečnost, že v posuzované věci proti sobě stojí dvě vzájemně si odporující tvrzení a přesto se dostatečně nezabýval věrohodností výpovědi svědka a na druhé straně pachatele, jejichž tvrzení jsou protikladná. V posuzování uvedených skutečností tak odvolací soud v konečném důsledku nepostupoval podle zásady in dubio pro reo, nevypořádal se s námitkami obhajoby, případně je bagatelizoval, vynášel obecné soudy, návrhy na provedení dalších důkazů zamítl, aniž by to přesvědčivě zdůvodnil a z odůvodnění napadeného rozsudku ani neplyne jednoznačný vztah mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením tak, aby mohl být učiněn jednoznačný závěr o vině dovolatele. Nebylo tak v řízení před soudy spolehlivě prokázáno, že by dovolatel naplnil skutkovou podstatu předmětného trestného činu po stránce objektivní ani po stránce subjektivní. Závěrem svého dovolání uvedl, že v současné době podal žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů, o které nebylo dosud rozhodnuto, a proto požádal dovolací soud o odklad vykonatelnosti citovaného rozsudku odvolacího soudu. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. v napadené části citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám ve věci rozsudkem tak, že se obžalovaný zprošťuje obžaloby nebo (pro případ, že by měl za to, že ve věci je nutno učinit nové rozhodnutí), aby podle §265l tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí (zřejmě,ač výslovně neuvedeno odvolacímu soudu) a konečně, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl předsedou senátu o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
K podaným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Po rekapitulaci námitek vznesených jednotlivými dovolateli potom ve vztahu k dovolání podaném D. S. uvedl, že s ohledem na jím užitý dovolací důvod (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) je nutné uvést, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je v tomto případě možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V tomto smyslu lze namítat,že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv jím nebyl nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl dovolatel shledán vinným. V takovém případě lze vytknout i jiné nesprávné hmotně právní posouzení a takto zhodnotit otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, významné z hlediska hmotného práva. Dovolatel v rámci uplatněných námitek však vychází z jiné verze skutkového stavu než ke které dospěly soudy a z hodnocení důkazů jimi provedených. Přitom provádění důkazů, jejich přípustnost, hodnocení a vyvození skutkových závěrů z důkazů neupravuje hmotné právo, ale předpisy práva procesního, což ovšem neobsahuje zvolený dovolací důvod, ale dovolací důvody jiné, zákonem přesně vymezené. Z takového pohledu potom námitky vznesené dovolatelem nejsou právně relevantní, neboť neobsahují žádné výtky stran nesprávné právní kvalifikace ve vztahu ke zjištěnému skutkovému ději. Státní zástupce také připomněl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně v zákoně uvedených procesních a hmotně právních vad a na jeho základě se nelze domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy. Dodal, že v projednávané věci nelze souhlasit s údajnou neexistencí usvědčujících důkazů, které by prokazovaly spojení mezi jednotlivými odsouzenými s tím, že soudy se zabývaly i otázkou spolupachatelství, což dostatečně vyjádřily i v přijatých rozhodnutích. Stejně tak se zabývaly i otázkou navrhovaného doplnění důkazů a v tomto směru také uvedly důvody proč jednotlivým návrhům na doplnění dokazování nevyhověly. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že v posuzované trestní věci nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., což je základním předpokladem pro uplatnění označeného dovolacího důvodu. Z podnětu odvolání podaného D. S. totiž odvolací soud napadený rozsudek zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem, v rámci kterého rozhodl o vině i trestu dovolatele. Uzavřel s tím, že ani jeden z deklarovaných dovolacích důvodů nelze v posuzované věci aplikovat, a proto je dovolání stran obou užitých dovolacích důvodů podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, tak nelze vytknout žádnou vadu, která by zakládala naplnění některého z taxativně zákonem stanoveného důvodu dovolání, a proto navrhl, aby dovolací soud takto podané dovolání podle §265bi odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Ve vztahu k dovolání podaném A. V., po rekapitulaci uplatněných námitek, poukázal na to, že ty se shodují s jeho obhajobou uplatněnou po celou dobu trestního řízení vedeného proti jeho osobě a která spočívala v tom, že se žádného trestného činu nedopustil. Jednotlivě namítanými výhradami uplatněnými převážně již v podaném odvolání se zabýval odvolací soud a náležitě se s nimi vypořádal v rámci rozhodnutí, které v předmětné věci přijal. Stejně tak přiléhavě reagoval na doplňující důkazní návrhy, když logicky zdůvodnil proč jednotlivým návrhům na doplnění dokazování nevyhověl. Zabýval se i způsobem výslechu svědka T. včetně provedené rekognice, kdy vznesené námitky shledal zčásti důvodnými, avšak vysvětlil, že tento důkaz nebyl klíčový a k otázce viny dovolatele se tak bylo možné vyjádřit bez pochybností, když nelze mít za to, že pokud k tomuto důkazu soud z procesních důvodů nepřihlédl, uvedený důkaz svědčí za těchto okolností dovolateli. Především však státní zástupce poukázal na to, že z hlediska dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu lze tento aplikovat pouze tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.). Dovoláním tak lze v těchto souvislostech vytýkat výlučně vady hmotně právní a namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován (právní posouzení skutku), případně nebyly řádně zhodnoceny otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Dovolatel však v podaném dovolání argumentuje odlišnou verzí zjištěného skutkového stavu a tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a teprve z tohoto pohledu namítá nesprávnost hmotně právního posouzení skutku, který je mu kladen za vinu. Takto jde o výtky vedené ve vztahu k porušení procesních předpisů, což může být relevantním důvodem k podání dovolání, nikoli ovšem z hlediska dovolatelem ve věci uplatněného dovolacího důvodu. Relevantní námitku však z uvedeného pohledu dovolatel nevznesl. Domáhá se takto jiného rozhodnutí soudu na základě jiného hodnocení soudem provedených důkazů a nepřípustnosti některých důkazů z důvodů procesních pochybení a takto se ve skutečnosti domáhá změny skutkových zjištění. Takto koncipované námitky však nemohou být důvodem k podání dovolání. Státní zástupce opakovaně připomněl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních nebo hmotně právních vad a nelze se tak na jeho základě domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů. Dále státní zástupce poukázal na přiléhavé závěry stran nevěrohodnosti svědků K. a M. i logické zdůvodnění fingovaného převodu společnosti K. K., kdy šlo o to, aby na její jméno mohly být vystaveny faktury, které měly ozřejmit původ zlata nabytého obviněným. Napadenému rozhodnutí tak nelze vytknout žádnou vadu, která by zakládala oprávněnost některého z taxativně zákonem stanovených dovolacích důvodů s tím, že o zjištěném skutkovém stavu není pochyb a jeho právní hodnocení soudy odpovídá zákonu. Proto navrhl, aby dovolací soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. s tím, že návrh dovolatele ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. je takto třeba považovat za nedůvodný.
Na tomto místě je nutno připomenout a zdůraznit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V této souvislosti je nutné připomenout, že dovolací důvody jsou zákonem (trestním řádem) vymezeny taxativně a pouze takto označené dovolací důvody jsou způsobilé k tomu, aby na základě jejich uplatnění bylo dovolání podrobeno přezkumu ze strany dovolacího soudu. Žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů však není koncipován tak, aby dovolacímu soudu umožnil (dovolil) v rámci jeho kompetencí úplně přezkoumat (revidovat) skutkový děj, tak jak byl zjištěn v řádném řízení před soudy prvého a druhého stupně. To samozřejmě za předpokladu, že takto zjištěný skutkový děj umožnil soudům z něj vycházet a na jeho základě také ve věci rozhodnout. Do zjištěného skutkového děje by dovolací soud byl oprávněn přesto zasáhnout pouze za extrémních okolností, tedy v případě, že by provedené důkazy zcela jednoznačně a nepochybně nebyly způsobilé k tomu, aby soudy přijaly rozhodnutí a v případě, kdy jejich souhrn by nemohl vést k uznání obviněného vinným. Pokud však taková situace nevznikla (a tak i v posuzované věci) a provedené důkazy a jejich hodnocení soudem nezakládá důvody k tomu, aby provedené dokazování bylo shledáno jako takové, které se zcela míjí s reálně zjištěným skutkovým dějem a tento vůbec neprokazuje, není, z pohledu již shora uvedeného dovolací soud oprávněn k tomu, aby podrobně zkoumal (případně revidoval) již učiněná samotná skutková zjištění, měnil je či se zabýval způsobem získávání jednotlivých důkazů, postupem při jejich získání, jejich hodnocení. V tomto směru lze odkázat na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, na které ani v souvislosti s projednávanou věcí co měnit. Znovu je nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž dovolací důvody jsou přesně vymezeny zákonem a s poukazem na tuto skutečnost při jiném přístupu ve vztahu k přezkoumání skutkových zjištění by se Nejvyšší soud České republiky stal řádnou a tedy další (třetí) odvolací instancí.
V dané věci dovolací soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení vyjádřeného také ve výroku napadeného rozsudku, přičemž také shledal, že právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku je souladné s tím, jak bylo vyjádřeno právě jednání dovolatelů z hlediska skutkové podstaty trestného činu, jimiž byli nakonec shledáni vinnými. V tomto směru lze plně odkázat na citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů, které odkazují na výpovědi zejména spoluobviněného P. Ř. ten v průběhu trestního řízení zemřel) i výpovědi svědků T., Ř., Kl., jakož i na písemné materiály vydané rakouskou pobočkou E. B., společností S. a. s., materiály Celní zprávy a řady dalších listinných důkazů, na něž lze odkázat v rámci odůvodnění, které obsahují citovaná rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího. Stejně tak soudy vysvětlily přiléhavě z jakých důkazů vycházely, jak je hodnotily a co z jejich provedení vyplynulo, když také zákonu odpovídajícím způsobem vysvětlily, proč některé z navrhovaných důkazů neprovedly. Přitom nelze konstatovat, že by mezi provedenými důkazy (jejich hodnocením) a následně přijatými právními závěry ve vztahu k zjištěnému skutkovému ději byl rozpor. Za daného stavu věci je i dovolací soud přesvědčen, že učiněná skutková zjištění jsou takového obsahu a rozsahu, že nakonec umožnila soudům jednání obviněných právně kvalifikovat způsobem, který je adekvátní učiněným skutkovým zjištěním.
Nelze než shrnout, že provedené dokazování a z něj se odvíjející skutková zjištění umožnila soudům odpovědně rozhodnout s tím, že takto učiněná skutková zjištění k následnému postupu soudu a jeho úvahám o právní kvalifikaci jednání dovolatelů poskytnula dostatečný základ.
Protože námitky dovolatelů směřovaly za popsaných okolností zjevně pouze do skutkových zjištění učiněných soudy, nezbylo Nejvyššímu soudu České republiky než s ohledem na ve věci uplatněné dovolací důvody takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, jako dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. S poukazem na uvedené potom návrh A. V. na postup podle §265o odst. 1 tr. ř. není důvodným.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka