ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.611.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 611/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2005 o dovolání podaném obviněným P. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 8 To 160/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 15/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 45 T 15/2004, byl obviněný P. Š. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., jehož se podle výroku rozsudku dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „dne 1. 3. 2004, v přesně nezjištěné době kolem 02.00 hod. – 03.00 hod., v P., ve společném bydlišti, po předchozích manželských neshodách, v úmyslu usmrtit svoji manželku D. Š. působením elektrického proudu, této ve spánku přiložil na krk dva neizolované konce elektrického kabelu nebo vidlici elektrické šňůry, zapojené do elektrické sítě bytového rozvodu o napětí 230 V a tímto způsobem zavedl do těla poškozené, na dobu nejméně několika vteřin, elektrický proud, který způsobil na krku poškozené dvě okrouhlá poranění kůže, každé o průměru cca 4 mm, přičemž při průchodu elektrického proudu hlavou mohlo dojít k přímému účinku proudu na mozkový kmen, s ohrožením života při ochrnutí srdečního či dechového centra, avšak ke smrti poškozené nedošlo, neboť v důsledku zásahu elektrickým proudem se probudila a pohybem těla došlo k přerušení průtoku proudu.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl v druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 8 To 160/2004, kterým podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám znovu rozhodl tak, že se obviněnému podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ukládá trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon se podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazuje do věznice s dozorem. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. 1. 2005 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušené části rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/,cc/ tr. ř. per analogiam)
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. Š. následně dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítl, že v řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu obsažené zejména v ustanoveních §33, §36 a §38 tr. ř. Dovolatel poukázal na to, že dne 15. 3. 2004 byl od 12. 30 hod. omezen na svobodě a ve 12. 40 hod. mu bylo sděleno obvinění pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. Po převzetí příslušného usnesení mu byla poskytnuta lhůta v trvání 30 minut ke zvolení obhájce. Dovolatel si jako obhájce hodlal zvolit JUDr. K., který však odmítl obhajobu převzít. Poté mu byl obhájce ustanoven. Ještě předtím však došlo k dovolatelově výslechu, který trval až do 13. 30 hod. Ve výslechu bylo poté pokračováno v 16. 00 hod. za přítomnosti ustanoveného obhájce JUDr. PhDr. J. Ku., který však nebyl dostatečně seznámen se spisovým materiálem. Z uvedených skutečností je podle dovolatele zřejmé, že byl zkrácen ve svém právu na obhajobu jednak stanovením nereálně krátké lhůty ke zvolení obhájce, čímž byl prakticky zbaven využít možnosti dané mu přímo zákonem (§38 tr. ř.), a jednak tím, že jeho výslech byl proveden zčásti bez přítomnosti obhájce.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný odůvodnil obšírným rozborem dokazování v jeho trestní věci a dovodil, že provedené důkazy neumožňují spolehlivý závěr o tom, že inkriminovaný útok provedl, navíc se zaměřením na životně důležité části těla poškozené. Dovolatel zdůraznil, že výpověď poškozené je naprosto nevěrohodná, zcela účelová a nepravdivá, vedená snahou se jej zbavit. Podle dovolatele bylo provedenými důkazy naopak nepochybně prokázáno, že neměl nejmenší úmysl poškozené ublížit. Úvahy soudu o tom, že jeho jednání směřovalo k usmrcení poškozené nemají podle dovolatele reálný základ ve výsledcích dokazování a skutkových zjištěních, především v tom směru, že mu nebyl prokázán úmysl ani motiv k vraždě. U nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. přitom musí pachatel vědět, že svým jednáním může způsobit následek předpokládaný trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, být s ním srozuměn. V posuzovaném případě však podle dovolatele nebyla zjištěna žádná skutečnost, jež by naznačovala jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku spočívajícího v usmrcení poškozené. Za tohoto stavu vyslovil dovolatel přesvědčení, že závěr soudů o úmyslném zavinění je v extremním nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. poukázal dovolatel na to, že odvolací soud fakticky zamítl jeho odvolání proti výroku o vině, ačkoliv rozsudek soudu prvního stupně i jemu předcházející řízení byly zatíženy vadami, pro které tento rozsudek nemohl obstát a bylo třeba jej zrušit podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. Kromě vad, na které dovolatel poukázal v rámci dovolacích důvodů uvedených v předcházejících odstavcích, odvolacímu soudu vytkl, že nevyvodil žádné závěry z nezákonnosti ohledání místa činu, jež v daném případě (vzhledem k době, která uplynula mezi údajným činem a ohledáním) nemohlo mít povahu neodkladného a neopakovatelného úkonu. Proto k tomuto úkonu nemělo dojít před zahájením trestního stíhání. V důsledku toho byla podle dovolatele zkrácena jeho práva uvedená v ustanovení §165 tr. ř. I když dovolatel na jedné straně připustil, že z „rozsudku soudu prvního stupně sice nevyplývá, že by soud prováděl důkaz protokolem o ohledání“, došlo podle dovolatele na druhé straně k závažnému procesnímu pochybení, neboť podle protokolu byl úkonu přítomen znalec pplk. Ing. Z., aniž by v této době byl jako znalec ustanoven. V uvedené souvislosti dovolatel připomněl ustanovení §105 tr. ř., které interpretoval tak, že v případech, že se nejedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, lze přibrání znalce provést toliko po zahájení trestního stíhání. „Akceptováním protokolu o ohledání, které bylo učiněno před zahájením trestního stíhání, jako důkazu a výslechu osoby zúčastněné na úkonu jako znalce bez příslušného ustanovení, který později z takového úkonu čerpal poznatky při vypracování znaleckého posudku, ačkoliv se nejednalo o neodkladný, resp. neopakovatelný úkon“, bylo podle dovolatele porušeno jeho právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a bylo dotčeno i jeho základní právo na obhajobu v trestním řízení podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Odvolací soud měl proto v takovém případě rozsudek soudu prvního stupně zrušit.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 45 T 15/2004, se zrušují.
K dovolání obviněného se za podmínek §265 odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolání lze podle zákonných hledisek považovat za přípustné. Podle státní zástupkyně je však třeba plně souhlasit se závěrem soudu druhého stupně, že při hodnocení provedených důkazů bylo vycházeno nejen z výpovědi obviněného, ale i z dalších provedených důkazů, zejména ze závěrů znalce z oboru zdravotnictví (odvětví soudního lékařství) ve vztahu k charakteru závažnosti a mechanismu vzniku zranění, které poškozená v důsledku jednání obviněného (dovolatele) utrpěla, jakož i následků, které jí bezprostředně ze zásahu elektrickým proudem hrozily. Soudy správně vycházely i z dalších důkazů, a to z výpovědi poškozené, jejích rodičů a sousedů v místě bydliště poškozené a obviněného (dovolatele). Pokud dovolatel namítl, že mu nebyla poskytnuta přiměřená lhůta ke zvolení obhájce, je podle státní zástupkyně třeba poukázat na skutečnost, že mu byla poskytnuta přiměřená lhůta ke zvolení obhájce s tím, že pokud si v této lhůtě obhájce nezvolil, byl mu ustanoven. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně konstatovala, že s ohledem na obsah dostupného spisového materiálu nejsou skutková zjištění soudů v extremním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. Navrhla proto, aby dovolací soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný P. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (§36 tr. ř.). Tato skutečnost je vždy důvodem dovolání, přičemž není rozhodné, z jakého důvodu uvedeného v ustanovení §36 tr. ř. musel mít obviněný v řízení obhájce. To znamená, že není ani podstatné, zda šlo o jediný důvod nutné obhajoby či více takových důvodů. Shora uvedený dovolací důvod se vztahuje na případy porušení jednoho z nejdůležitějších procesních práv, jímž je právo na obhajobu, garantované jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (např. čl. 6 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva), tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny). Poněvadž dovolání je mimořádným opravným prostředkem směřujícím proti pravomocným rozhodnutím soudů, lze dovodit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. bude možno úspěšně uplatnit především v případech, kdy porušení práva na obhajobu mělo či mohlo mít vliv na průběh a výsledek trestního řízení, tzn. že v důsledku takové vady byly porušeny zásady spravedlivého procesu (viz čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž má být zjištěna vina obviněného (obžalovaného). Z uvedených zásad konečně vychází i současná judikatura Nejvyššího soudu. Podle rozhodnutí publikovaného pod RNs T 455/2003 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. Beck, svazek 19) je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dán jen tehdy, jestliže pro tu část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, orgány činné v trestním řízení prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, které bylo posléze napadeno dovoláním. Pokud se orgány činném v trestním řízení takových úkonů zdržely a vůbec je neprováděly, není tento dovolací důvod naplněn.
V posuzovaném případě obviněného P. Š. vznikly důvody nutné obhajoby (§36 odst. 3 tr. ř.) zahájením trestního stíhání pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. dne 15. 3. 2004 (§160 tr. ř.) a následným vzetím do vazby usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. Nt 79/2004 (§36 odst. 1 písm. a/ tr. ř.). Vzhledem k tomu, že obviněný byl podle §76 odst. 1 tr. ř. dne 15. 3. 2004 ve 12.30 hod. zadržen, měl podle §76 odst. 6 tr. ř. právo zvolit si obhájce a radit se s ním již v průběhu zadržení. Ze spisu současně vyplývá, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněný převzal bezprostředně po zadržení ve 12.40 hod. a ve 12.45 hod započal policejní orgán s jeho výslechem, kdy jej nejprve poučil o jeho procesních právech, včetně práva zvolit si obhájce (č. l. 105). Tato skutečnost byla zaznamenána do protokolu vedle základních údajů k osobě obviněného. Poněvadž obviněný prohlásil, že by si chtěl na plnou moc zvolit obhájce JUDr. K., jenž mu byl doporučen známým, byl tento advokát podle protokolu ve 13.18 hod. telefonicky kontaktován, avšak odmítl obhajobu převzít. Obviněný pak vzal na vědomí, že mu obhájce bude ustanoven soudem, a že má právo ve kterékoliv další fázi řízení si zvolit na základě plné moci obhájce jiného (č. l. 107). Výslech byl následně ve 13.30 hod. přerušen a bylo v něm pokračováno od 16.00 za přítomnosti ustanoveného obhájce (§38 odst. 1 tr. ř.) JUDr. PhDr. J. Ku. Teprve od tohoto okamžiku byl obviněný policejním orgánem vyslechnut ke skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání.
Ze skutečností uvedených v předcházejícím odstavci je zřejmé, že námitky dovolatele uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nelze považovat za opodstatněné. Ustanovení o nutné obhajobě podle §36 tr. ř. porušeno nebylo, neboť výslech obviněného (tj. úkon významný pro meritorní rozhodnutí) byl proveden v době, kdy dovolatel jako obviněný obhájce měl a tento obhájce byl též předmětnému úkonu přítomen. Orgánům činným v přípravném řízení nelze vytknout ani porušení ustanovení §37 tr. ř., neboť dovolateli byla nejprve dána možnost obhájce si zvolit. Teprve poté, kdy jím vybraný advokát byl kontaktován a odmítl obhajobu převzít, bylo přistoupeno k ustanovení obhájce (§38 odst. 1, §39 odst. 1 tr. ř.). Dovolatel byl navíc v souladu s ustanovením §37 odst. 2 tr. ř. výslovně poučen, že si může místo obhájce, který mu byl ustanoven, následně zvolit obhájce jiného. V uvedené souvislosti nelze přehlédnout ani to, že ustanovený obhájce JUDr. PhDr. J. Ku. přesto dovolatele obhajoval po celou dobu trestního stíhání, včetně odvolacího řízení u Vrchního soudu v Praze.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy, které podle jeho názoru vůbec nevzaly v úvahu jím tvrzené skutečnosti a provedené důkazy hodnotily jednostranně a v konečném důsledku k jeho tíži. Soudům obou stupňů tedy vytkl v podstatě to, že pokud by respektovaly ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. o hodnocení důkazů, pak by musely zjistit skutkový stav věci, který by závěr o jeho vině pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. nedovoloval, především pak pro absenci jeho úmyslu (ani v nepřímé formě podle §4 písm. b/ tr. zák.) poškozenou usmrtit.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě inkriminovaného skutku vycházely z odlišných skutkových zjištění (která jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložena a odůvodněna na str. 4 - 6 rozsudku odvolacího soudu a na str. 12 - 14 rozsudku soudu prvního stupně), než jaká měly podle dovolatele učinit a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku jako pokusu trestného činu vraždy.
Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání v této části ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde (viz obsah rozhodnutí soudů obou stupňů) a dovolatel existenci výše uvedeného extrémního nesouladu opírá výlučně o vlastní názor na to, jaká skutková zjištění měla být správně učiněna, tj. taková, jež by nemohla vést k právnímu závěru, že se dopustil pokusu trestného činu vraždy, jímž byl uznán vinným.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý seshora uvedených dovolacích důvodů.
V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nepochybně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu. Současně nejde ani o druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, neboť v posuzovaném případě nebylo shledáno, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami zakládajícími některý z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatel uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. založil především na námitce, že ohledání místa činu dne 12. 3. 2004, tedy pře zahájením trestního stíhání, nebylo neodkladným ani neopakovatelným úkonem podle §160 odst. 4 tr. ř. a nemělo k němu být přihlíženo pro jeho procesní nepoužitelnost, a to ani v tzv. nálezové části znaleckého posudku, který za Kriminalistický ústav v P. vypracoval znalec pplk. Ing. P. Z. Uvedená námitka však neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a pod výše uvedený dovolací důvod ji tudíž nelze podřadit. Pouze na okraj lze proto poznamenat, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v žádném směru nevyplývá, že by soud k ohledání (§113 tr. ř.) přihlížel jako k důkazu relevantnímu pro své rozhodnutí (resp. vůbec), což konečně připustil i sám dovolatel. Pokud jde o znalecký posudek Kriminalistického ústavu v P. (obor elektrotechnika, odvětví kriminalistická elektrotechnická expertíza) zpracovaný znalcem pplk. Ing. P. Z., obsahuje jeho tzv. nálezová část 11 samostatných bodů, z nichž pouze pod bodem 1) je uveden protokol o ohledání místa činu ze dne 12. 3. 2004, včetně fotodokumentace (č. l. 69 spisu). Dovolatel nakonec nijak blíže nerozvedl, jaký zásadní vliv na konečný výsledek řízení (rozhodnutí soudu) mohly vytýkané vady vůbec mít. Nejvyšší soud proto neshledal ani v této části dovolání jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. Š. odmítl, aniž by věc dále přezkoumával v rozsahu předpokládaném v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler