ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1596.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1596/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce H. p. O. a.s., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. I., s.r.o., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 1110/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2002, č.j. 38 Co 124/2000-186, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce částku 2.575,- Kč jeho zástupkyni, advokátce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 13. října 1999, č.j. 9C 1110/95, výrokem I. určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí v k.ú. Veselí - předměstí, zapsaných u Katastrálního úřadu v H. na listu vlastnictví č. 5149, a to provozní budovy č.p. 1294 v katastru nemovitostí zapsané jako objekt bydlení na parcele č. st. 1296 zastavěná plocha, pozemku parcela č. st. 1296 zastavěná plocha, o výměře 545 m2, přístavby kompletačního provozu v katastru nemovitostí, zapsaného jako průmyslový objekt na pozemku st. 1920 zastavěná plocha, pozemku parcela č. st. 1920 zastavěná plocha, o výměře 37 m2, budovy pomocného provozu v katastru nemovitostí zapsaného jako průmyslový objekt na pozemku parcelní číslo st. 1921 - zastavěná plocha, pozemku parcela č. st. 1921 zastavěná plocha, o výměře 69m2, pozemku parcela č. 2924/6 - ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 3759 m2 včetně příslušenství, venkovních úprav a porostů. Výrokem II. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. listopadu 2002, č.j. 38 Co 124/1200-186, výrok I. rozsudku prvního stupně změnil jen tak, že upravil formulačně označení části nemovitostí v souladu s upřesněním žaloby tak, aby odpovídaly zápisu v katastru nemovitostí, jinak výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu v tomto rozsahu věc k dalšímu řízení. Výrokem III. zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání k posouzení otázky zásadního právního významu, jaký vliv má odstoupení od smlouvy na právní úkony, učiněné nabyvatelem před odstoupením od smlouvy.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, ze kterých vyplynulo, že žalobce prokázal, že má naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Dále žalobce prokázal, že platně písemně odstoupil dopisem ze dne 17. srpna 1995 od smlouvy, která byla uzavřena mezi žalobcem a společností P. s.r.o. ohledně předmětných nemovitostí dne 24. května 1995 a tím došlo ve smyslu §48 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.) k obnově vlastnického práva žalobce k převáděným nemovitostem ex tunc. Zanikl tak titul pro nabytí předmětných nemovitostí žalovaným, jenž své vlastnické právo odvozoval od kupní smlouvy uzavřené se společností P. s.r.o. dne 10.7.1995. Tento svůj závěr opřel odvolací soud o stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 Cpjn 38/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí 7/2000 pod č. 44
ve znění opravy, publikované v téže sbírce v sešitě 2/2001, z něhož vyplývá, že odstoupením od smlouvy o převodu nemovitostí zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo a obnovuje se původní stav, což platí
i v případě, že nabyvatel, dříve, než došlo k odstoupení od smlouvy, nemovitost převedl na další osobu a tato osoba nabyla nemovitost v dobré víře. Zamítnutí návrhu žalovaného na připuštění dovolání k posouzení výše uvedené právní otázky odůvodnil odvolací soud tím, že žalovaným vymezená otázka zásadního právního významu byla již vyřešena výše citovaným stanoviskem Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 6. prosince 2002.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2002, a to do jeho potvrzujícího výroku I., podal žalovaný včasné dovolání. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném před 1.1.2001 a jako dovolací důvod uvádí odkaz na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. v uvedeném znění, když podle jeho názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu (i rozhodnutí soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel je přesvědčen o tom, že závěry soudů obou stupňů jsou nesprávné, a to pokud jde
o vyhodnocení důsledků odstoupení od kupní smlouvy, ke kterému dojde až poté, co již předchozí nabyvatel vlastníkem nemovitostí není, neboť své vlastnické právo k nim převedl na základě další kupní smlouvy na nového nabyvatele. Dovolatel poukazuje
na tu skutečnost, že odstoupení žalobce od kupní smlouvy, kterou tento uzavřel se společností P. s.r.o., se nemůže dotknout pozice žalovaného, neboť odstoupení od kupní smlouvy působí a vyvolává účinky jen mezi stranami této smlouvy. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 77/2000 ze dne 23.l.2001 a
rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1186/98 ze dne 17.11.1999 a
na řadu publikovaných odborných názorů. Vzhledem k odlišnému stanovisku Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR se dovolatel domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť tato problematika není soudy řešena jednotně. Rozhodnutím odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) došlo navíc k zásahu do jeho vlastnického práva, které požívá ústavně-právní ochrany a proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřil podáním ze dne 26.2.2003 žalobce.
Ve vyjádření uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry a odůvodněním napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Domnívá se, že právní otázka položená dovolatelem je jednoznačně řešena uvedeným stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, podle kterého již bylo tímto soudem rozhodováno např. ve věci sp. zn. 29 Cdo 2512/2000 (publikováno
v časopise Soudní judikatura 2002,1-1). Stejně tak shodné závěry obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2204/99 (publikovaný v Soudní judikatuře 2000, 12-441). Navrhuje proto, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto.
K tomuto podání žalobce se vyjádřil žalovaný přípisem ze dne 24. dubna 2003, ve kterém krátce rekapituluje důvody, pro které má podle něho rozhodnutí Krajského soudu v Brně zásadní právní význam.
Dovolání žalovaného není přípustné.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal a rozhodl podle znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2000. Důvodem byla skutečnost, že odvolací soud, který rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vydaného ještě před uvedeným datem, postupoval podle dosavadních předpisů.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. (o čemž bude učiněna zmínka posléze), je třeba v případě, že je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Je sice skutečností, že odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně předcházel jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu (ze dne 5.9.1996, č.j. 9 C 1110/95-46), tímto však bylo soudem prvního stupně rozhodnuto shodným způsobem
(§238 odst. 1 o.s.ř.).
Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné (§239 odst. 1 o.s.ř.), resp. žalovaným v tomto směru podanému návrhu dokonce výslovně nevyhověl. Skutečností ovšem tak je, že žalovaný v průběhu odvolacího řízení, ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, ve smyslu ustanovení §239 o.s.ř. navrhl, aby v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně bude potvrzeno, soud druhého stupně vyslovil přípustnost dovolání proti takovému svému rozhodnutí.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zde je nutno poukázat na skutečnost, že zákon ve svém ustanovení §239 svěřuje odvolacímu, ale i dovolacímu soudu oprávnění založit, resp.
v případě §239 odst. 2 o.s.ř. posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Zde je poukazováno na to, že zákonodárce zvolil takové řešení, které umožňuje v každé konkrétní věci posoudit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Je nepochybné, že připuštění přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má povahu výjimečného opatření, a že je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejichž právní dopad je třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde-li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou neřešených.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak se dovozuje, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř, t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení je pak třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice správně aplikoval odpovídající právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V posuzovaném případě však z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud ve věci aplikoval nesprávný právní předpis, resp. nesprávné právní ustanovení. Na základě hodnocení skutkových zjištění, které vyplynuly z průběhu dokazování, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně aplikoval
na danou věc ustanovení §48 odst. 2 o.z. a současně se při výkladu tohoto ustanovení nedostal do interpretačních obtíží. Jestliže pak odkázal na stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR, učinil tak zcela případně. V této souvislosti dovolací soud činí odkaz na některá jím vydaná další rozhodnutí v obdobných věcech (např. č.j. 30 Cdo 2013/2002 ze dne 26.6.2003, rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2204/99
ze dne 5.9.2000 a rozsudek sp. zn. 29 Cdo 2512/2000 ze dne 29.11.2001 řešící obdobnou problematiku). Dovolací soud pak jen dodává, že je-li vlastníkem předmětných nemovitostí podle zákona (§48 odst. 2 o.z.) v tomto případě žalobce a nikoliv žalovaný, je ochrana vlastnického práva, zaručená čl. 11 Listiny základních práv a svobod, zcela namístě poskytována právě žalobci.
Je proto zřejmé, že dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně nenaplňuje zákonné předpoklady obsažené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., totiž, že by se (z obecného pohledu) jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, t.j. rozhodnutí řešící především doposud spornou zásadní právní otázku.
To pak odůvodňuje související závěr, že zde nejsou dány předpoklady k tomu, aby možnost dovolání v označené věci založil podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. sám dovolací soud.
Povinností dovolacího soudu je však dále s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad v označeném ustanovení uvedených. Dovolací soud zde konstatuje, že
z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává případná vada podřaditelná pod předpoklady obsažené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Při uvážení vyloženého je proto nutno uzavřít, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 o.s.ř. ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 téhož zákona. Ze spisu nebyl zjištěn žádný
z případů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř.
Protože tedy v případě dovolání žalovaného nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovím §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. l věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobci v dovolacím řízení vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě I bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb., se odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t.j. 1.1.2000) stanoví podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno
po tomto datu (7. listopadu 2002) dovolací soud rozhodl o nákladech řízení spojených se zastupováním advokátem podle právních předpisů účinných od. 1.1.2000, tj. konkrétně též s přihlédnutím k úpravě obsažené ve vyhlášce č. 484/2000 Sb.
Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších přepisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejich náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §5 písm. b) ve věcech určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, činí sazba odměny jde-li o právní vztah nebo právo k nemovitosti
10.000,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupkyně žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 5.000,-Kč. Protože pak bylo podané dovolání odmítnuto, byla uvedená částka odměny podle ustanovení §15 ve spojení
s §14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na částku 2.500,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaného proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 2.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu