ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1843.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1843/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) J. S., b) L. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) I. K., 2) R. K., zastoupených advokátem, 3) J. H., 4) M. H., o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 174/97, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č.j. 16 Co 102/2004-203, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 3. dubna 2002, č. j. 15 C 174/97-136, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit a vyklizený předat žalobcům dům č.p. 1242, postavený na parcele č. 2828/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 665
pro katastrální území Ú. n. L., garáž postavenou na parcele č. 2828/3, a garáž, postavenou na parcele č. 2828/4, zapsaných na listu vlastnictví č. 665
pro katastrální území Ú. n. L. Rozhodl též
o náhradě nákladů řízení.
Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2002, č.j. 14 Co 258/2002-168, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 2) změnil tak, že tito žalovaní jsou povinni vyklidit již zmíněné nemovitosti
v katastrálním území Ú. n. L. do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dalším výrokem odvolací soud uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 3) a 4) v tomto výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodl též
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi žalobci a žalovanými 1) a 2).
Odvolací soud zejména vycházel z toho, že pokud první žalovaný a druhá žalovaná zpochybňovali kupní smlouvu ze dne 13. července 1996 a namítali její absolutní neplatnost pro nedostatečnou specifikaci příslušenství smlouvou převáděné nemovitosti, pak tento argument nemůže obstát. Podle §121 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") se příslušenstvím věci rozumí věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a které jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány. Odvolací soud vyslovil názor, že bez ohledu nato, jsou-li vedlejší nemovité stavby jako příslušenství hlavní převáděné nemovitosti ve smlouvě výslovně uvedeny či identifikovány, a nebo naopak, pak přecházejí s hlavní nemovitou stavbou na nabyvatele okamžikem vkladu vlastnického práva k hlavní nemovité věci. Odvolací soud zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. srpna 2001 sp. zn.
28 Cdo 133/2001, v němž se uvádí, že v pochybnostech při převodech staveb, které lze označit jako stavby vedlejší (kůlen, stodol, oplocení, žump), které mají z hlediska §119 odst. 2 o.z. povahu nemovitostí, a jež tvoří doplňkovou funkci hlavní stavby, pak jestliže tyto vedlejší stavby byly určeny stejným vlastníkem hlavní věci k tomu, aby s ní byly trvale užívány a byly s ní spojeny společním hospodářským účelem, pak tvoří příslušenství věci hlavní. Podle odvolacího soudu to znamená, že tyto vedlejší stavby přecházejí jako příslušenství v případě převodu hlavní stavby na nabyvatele, aniž by bylo třeba je ve smlouvě výslovně uvádět, či identifikovat.
Takto odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 13. 7. 1996 je platná ve všech svých ustanoveních, a to včetně bodu 1 a 2. Proto i následné právní úkony směřovaly k tomu, že manželé S. (žalobci) se stali nabyvateli předmětných nemovitostí v rámci jejich společného jmění manželů. Z tohoto faktu odvolací soud odvodil jejich aktivní věcnou legitimaci ve sporu o vyklizení nemovitostí za situace, kdy jiné fyzické osoby se tam zdržují bez právního důvodu.
Tento rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalovaných ve výroku ve věci samé, pokud se týká vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 2) a ve výrocích o nákladech řízení zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2004, č.j. 30 Cdo 63/2003- 183, a věc byla v tomto rozsahu vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud při tomto svém rozhodování tehdy vycházel ze skutečnosti, že odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k řešení popsané právní problematiky jak bylo podáno v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. srpna 2001 sp. zn. 28 Cdo 133/2001. Dovolací soud poukázal na to, že s tímto názorem se neztotožnil rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2003 sp.zn. 31 Cdo 2772/2000. V něm bylo s odkazem na ustanovení
§121 odst. 1, §37 odst. 1, §40 odst. 1, §46 odst. 1 a 2 o.z. mimo jiné připomenuto, že příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je třeba vždy projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství. Nebyla-li totiž vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází, když případný opačný názor není možno opřít o žádné ustanovení platného práva. Právní úkony týkající se převodu nemovitosti musí být učiněny písemnou formou, a to i v případě, že jde o nemovitost, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí. Je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost (např. tzv. vedlejší stavba na převáděném pozemku), je základním předpokladem k tomu, aby mohlo k převodu příslušenství vůbec dojít, vyjádření vůle toto příslušenství převést, a to v písemné formě. Teprve vyjádření vůle převést příslušenství věci, kterým je nemovitost, vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky.
Dovolací soud za této právní situace uzavřel, že odvolací soud v daném případě otázku případného převodu příslušenství spolu s věcí hlavní posuzoval odlišně. Nemohl tak proto při hodnocení smlouvy ze dne 13. července 1996 přiléhavě odpovědět
na otázku případného vyjádření vůle převést příslušenství věci a na základě toho zkoumat, zda vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat sledované právní účinky. Takto se proto zatím ani nebylo možno náležitě vyjádřit k otázce žalovanými 1) a 2) tvrzené neplatnosti smlouvy ze dne 13. července 1996, jejíž řešení jako předběžné otázky je určující pro posouzení předmětné žaloby.
Městský soud v Praze poté v řízení dále pokračoval a rozsudkem ze dne
25. května 2004, č.j. 16 Co 102/2004-203, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 2) opětovně změnil tak, že tito žalovaní jsou povinni vyklidit a žalobcům předat již zmíněné nemovitosti v katastrálním území Ú. n. L. do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dalším výrokem rozhodl o náhradě nákladů tohoto řízení před soudy všech stupňů mezi žalobci a prvními dvěma žalovanými.
Odvolací soud zejména konstatoval, že soud prvního stupně provedl v řízení
v úvahu přicházející důkazy, které provedl zákonu odpovídajícím způsobem. Podle odvolacího soudu byla ve smlouvě vyjádřena dostatečně srozumitelně vůle převést příslušenství (spolu s věcí hlavní) tak, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky (což se týká i kotce pro psa, bazénu a dvou studen). Odvolací soud pak uzavřel, že vázán názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že obě kupní smlouvy nejsou neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost ve smyslu ustanovení §37 o.z.
a žalobci jsou tak nabyvateli předmětných nemovitostí. Žalobci jsou proto aktivně legitimováni ve sporu o vyklizení těchto nemovitostí. Protože první dva žalovaní se
v nemovitosti zdržují bez právního důvodu, byli v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně uznáni povinnými ji vyklidit.
Rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci dne 15. června 2004, přičemž zástupci dovolatelů byl doručen téhož dne.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podali dne 7. července 2004 včasné dovolání první dva žalovaní. Přípustnost tohoto dovolání odvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), přičemž za důvody dovolání je uváděno, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.)
a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelé mají zato, že odvolací soud přiléhavě neodpověděl na otázku případného vyjádření vůle v rámci smlouvy ze dne 13. července 1996 převést
i příslušenství věci a v tomto smyslu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá též
na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé navrhli, aby uvedené rozhodnutí bylo zrušeno a aby věc byla vrácena k odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhli odložit vykonatelnost napadeného rozsudku.
K podanému dovolání se žalobci nevyjádřili. Vyjádření bylo podáno pouze žalovanými 3/ a 4/, kteří v něm především ozřejmují právní základ jejich práva užívat byt a garáž v této nemovitosti.
Dovolací soud i v tomto případě uvážil, že dovolání žalovaných 1) a 2) bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky poté přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že tento rozsudek je třeba - z hlediska důvodů, o něž se opírá podané dovolání - považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání vychází
ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak vyplývá z obsahu spisu, žádná z takovýchto případných vad rozhodnutí odvolacího soudu nezatížila.
Jak již bylo opakovaně zmiňováno, určujícím pro rozhodnutí sporu mezi žalobci a prvními dvěma žalovanými bylo posouzení platnosti kupních smluv ze dne
13. července 1996 a ze dne 18. října 1996. Odvolací soud pak v dovoláním napadeném rozsudku dovodil, že tyto smlouvy jsou platné. Samotné dovolání prvních dvou žalovaných sice činí výtka odvolacímu soudu, že náležitě nezjistil, zda byla skutečně vyjádřena odpovídajícím způsobem vůle převést i příslušenství věci (kotec pro psy, bazén a dvě studny). Současně však jinak dovolání neuvádí nic, co by zpochybňovalo vlastní úvahu odvolacího soudu o tom, že předmětné smlouvy nejsou neplatné.
To za situace, kdy již ve zmíněném rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2003 sp.zn. 31 Cdo 2772/2000 bylo
s odkazem na ustanovení §121 odst. 1, §37 odst. 1, §40 odst. 1, §46 odst. 1 a 2 o.z. mimo jiné připomenuto, že příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů a jejich právní režim nesleduje ze zákona
bez dalšího režim věci hlavní. Dovolání tak neuvádí žádný argument, který by zpochybňoval závěr odvolacího soudu o platnosti předmětných smluv.
Protože tak je zřejmé, že toto rozhodnutí je třeba z uvedených důvodů pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto toto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.). Okolnosti případu pak neodůvodňovaly rozhodnutí podle ustanovení §243 o.s.ř. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, když dovolatelé neměli se svým dovoláním úspěch, zatímco ostatním účastníkům
v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu