ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1965.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1965/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) J. S., 2) H. Ř., 3) H. Ř., zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti závěti a o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp.zn. 5 C 201/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. března 2005, č.j. 56 Co 42/2005-154, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. března 2005, č.j. 56 Co 42/2005-154, a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 29.11.2004, č.j. 5 C 201/2002-138, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rokycanech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Rokycanech (změněnou se souhlasem soudu) se žalobce domáhal určení, že „závěť A. S. ze dne 20.11.1996 je neplatná, že žalobce a žalovaní J. S. a H. Ř. st. jsou dědici zůstavitelky A. S., zemřelé dne 3.4.2002 a že její dědičkou není žalovaná H. Ř. ml.“. Tvrdil, že A. S., zemřelá dne 3.4.2002 (dále též jen „zůstavitelka“) nenapsala závěť vlastní rukou.
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 24.2.2004 č.j. 201/2002-105, doplněným usnesením ze dne 29.6.2004, č.j. 5 C 201/2002-119, určil, že „žalovaná H. Ř., nar. 26.11.1976, není závětní dědičkou po své babičce A. S., nar. 21.7.1933, zemřelé dne 3.4.2002,“ a „v ostatním žalobu zamítl“; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a mezi účastníky řízení. Vycházeje ze zjištění, že Okresní soud v Rokycanech v řízení
o dědictví po zůstavitelce usnesením ze dne 4.9.2002, č.j. 6 D 231/2002-29, uložil žalobci, aby „do jednoho měsíce podal návrh na určení že závěť zůstavitelky je neplatná“, dospěl k závěru, že „určení že H. Ř., nar. 26.11.1976, není závětní dědičkou zůstavitelky A. S. sice neodpovídá odkazu soudu v dědickém řízení, ale vystihuje uplatnění práva závislého na zjištění sporných skutečností a tím odpovídá §175k odst. 2 o.s.ř.“; že „otázka platnosti závěti je pro posouzení dědických práv otázkou předběžnou … řešení takové otázky nemůže být vyjádřeno ve výroku rozhodnutí o žalobě podané podle §175k odst. 2 o.s.ř., ale pouze v jeho důvodech“; že „pro určení, že žalobce a žalovaní J. S. a H. Ř. st. jsou dědici zůstavitelky chybí z hlediska §175k odst. 2 o.s.ř. předpoklady“, neboť „jejich dědické právo jako zákonných dědiců nezávisí na žádné sporné skutečnosti“; že sporná závěť je neplatná, neboť ji zůstavitelka nenapsala celou vlastní rukou“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30.9.2004, č.j. 56 Co 341/2004-124, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24.2.2004 č.j. 201/2002-105, doplněný usnesením ze dne 29.6.2004, č.j. 5 C 201/2002-119, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že „úkolem soudu, který rozhoduje o žalobě účastníka, který byl k podání takové žaloby odkázán, není nahrazovat činnost dědického soudu, nýbrž je pouze jeho úkolem posoudit spornou skutečnost, jež se nepodařilo mezi účastníky odstranit … soud řešící žalobu tedy nemůže rozhodovat o tom, zda žalobce je či není dědicem, neboť spornou skutečností byla pouze okolnost, zda zůstavitelka napsala závěť vlastní rukou či nikoliv“. Současně zavázal soud prvního stupně názorem, že „žalobě uplatněné dle §175k odst. 2 o.s.ř. odpovídá podaná žaloba na rozhodnutí o sporné skutečnosti, zda jde o vlastnoruční závěť zůstavitelky … pokud ten, jehož se odkaz dědického soudu na podání žaloby týkal, postupoval dle nesprávně formulovaného usnesení dědického soudu, nemůže soud rozhodnout jinak, než že takovou žalobu zamítne … soud, který nesprávné usnesení vydal, je povinen zjednat nápravu vydáním nového usnesení podle §175k odst. 2 o.s.ř.“.
Poté Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 29.11.2004, č.j. 5 C 201-2002-138, žalobu „o určení, že třetí žalovaná není závětní dědičkou zůstavitelky A. S., zemřelé dne 3.4.2002, že závěť A. S. ze dne 20.1.1996 je neplatná a že žalobce, první žalovaný a druhá žalovaná jsou dědici A. S.“ zamítl; rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 15.784,- Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit státu – Okresnímu soudu v Rokycanech náklady řízení ve výši 11.180,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku. Vycházel ze shora citovaného právního názoru odvolacího soudu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22.3.2005, č.j. 56 Co 42/2005-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, „ve výroku, jimž byla žaloba žalobce zamítnuta“; změnil „ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem“ tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně; změnil „ve výroku o nákladech řízení vzniklých státu“ tak, že žalobci uložil povinnost nahradit státu – Okresnímu soudu v Rokycanech náklady řízení v částce 5.590,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a žalovaným uložil povinnost nahradit státu – Okresnímu soudu v Rokycanech náklady řízení v částce 1.863,50,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek soudu prvního stupně posoudil, ve výroku o věci samé, jako věcně správný vycházeje ze závěrů uvedených již v rozsudku ze dne 30.9.2004, č.j. 56 Co 341/2004-124.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.. Namítá, že „soud nesplnil dostatečně svoji povinnost ve smyslu ustanovení §118a odst. 2) o.s.ř., neboť jestliže je věc možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, je povinností soudu vyzvat účastníka, v čem má svá tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy“; že „rozhodnutí odvolacího soudu napadené dovoláním spočívá na nesprávném právním posouzení“; že „dovolatel se plně ztotožňuje s rozhodnutím a odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24.2.2004 pod č.j. 5 C 201/2002“; že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, když nebylo vyhověno jeho návrhu
na doplnění dokazování o revizní znalecký posudek s tím, že „návrhu žalobce
na provedení dalších důkazů, tj. písmoznaleckého posudku, nebylo vyhověno, neboť se jedná o důkazy, které směřují k objasnění sporné skutečnosti, tj. zda závěť je napsána vlastní rukou zůstavitelky a z hlediska právního názoru odvolacího soudu jsou bezvýznamné“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, i tímto rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.)
po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení o dědictví po zůstavitelce vedeném Okresním soudem v Rokycanech pod sp. zn. 6 D 231/2002, bylo usnesením ze 4.9.2002, č.j. 6 D 231/2002-29, žalobci uloženo, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podal u Okresního soudu v Rokycanech žalobu na určení, že „závěť zůstavitelky ze dne 20.1.1996 je neplatná“.
Podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.
Podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu
o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Z ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva
pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví;
na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení §175b, věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí
o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou
i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník podat. Vzhledem k tomu, že §175k odst. 2 o.s.ř. umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v §18 zákona č. 95/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní platný §175k odst. 2 o.s.ř. neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, byť by byla významná pro posouzení dědického práva.
Ve výroku usnesení podle §175k odst. 2 o.s.ř. musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může prodloužit (§55 o.s.ř.), nemůže jí však prominout (§58 o.s.ř. a contr.). Vzhledem k tomu, že
s marným uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, je spojen následek, že soud (soudní komisař) pokračuje v řízení „bez zřetele na tohoto dědice“ (§175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.), musí být o prodloužení lhůty nejen požádáno, ale i rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty.
Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) – jak uvádí §175k odst. 2 věta třetí o.s.ř. – „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“. Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán
na žalobu na určení, že jiný účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že
v dědickém řízení bude pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný účastník popíral.
Stejné právní následky, které jsou spojeny s tím, že odkázaný účastník nepodal žalobu, nastávají tehdy, jestliže žalobu sice podal, ale byla odmítnuta (§43 odst. 2) nebo o ní bylo řízení zastaveno (např. podle §104 pro nedostatek podmínek řízení).
Žalobu, která je podána po uplynutí stanovené lhůty, musí soud zamítnout, neboť – jak výše uvedeno – po marném uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby soud (soudní komisař) pokračuje v řízení o dědictví „bez zřetele na tohoto dědice“ (§175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
Výše popsané důsledky toho, že odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“) nastanou ovšem pouze v případě, že usnesení, kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené ustanovením
§175k odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě výrok usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 4.9.2002, č.j. 6 D 231/2002-29, vydaného v řízení o dědictví po zůstavitelce, nevyhovuje požadavkům vymezeným ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř., neboť neodkazuje žalobce k podání žaloby na určení, že je dědicem po zůstavitelce, nebo že žalovaní (některý ze žalovaných) nejsou dědici po zůstavitelce.
Důsledky vyplývající z ustanovení §175k odst. 2 věty třetí o.s.ř. (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“) proto – z důvodů výše uvedených – v dané věci nemohou nastat.
Žaloba podaná ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. není určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba proto nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním zájmu. Tyto závěry ovšem platí opět pouze v případě, že žaloba splňuje požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř.; v opačném případě je na místě na žalobu klást požadavky vymezené ustanovením §80 písm. c) o.s.ř., včetně povinnosti žalobce tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení (srov. Zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp.zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982).
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit (srov. §5, §118a odst. 1, 3 o.s.ř.). Zamítne-li soud určovací žalobu
pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž žalobce o uvedené procesní povinnosti, poučí, zatíží tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2001, sp.zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 51, ročník 2002).
V případě, kdy usnesení, kterým byl účastník (dědic) v řízení o dědictví odkázán k podání žaloby, nesplňuje požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř., a žalobce podá žalobu, která není v souladu s ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř., je
na soudu, který o žalobě rozhoduje, aby žalobce poučil rovněž o náležitostech řádné žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. (§5 o.s.ř.). Toto poučení bude zpravidla tvořit logický celek s poučením již výše popsaným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2005, sp.zn. 940/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 138, ročník 2005).
Z výše uvedeného vyplývá, že shory citované závěry odvolacího soudu o tom, jak má soud postupovat v případech žalob podávaných ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. nejsou správné. Správné proto není ani dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které se o tyto závěry opírá.
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu
v Rokycanech k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2005
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu