ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.410.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 410/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobců a) I. P., zastoupené advokátem, b) M. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. M. L., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 173/2000, o dovolání žalobce M. P. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2003, č. j. 10 Co 685/2003-99, takto:
I. Dovolání žalobce M. P. se odmítá.
II. Žalobce M. P. je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
III. Ve vztahu žalobkyně I. P. a žalovaného žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15.7.2003, č.j. 9 C 173/2000-66, Okresní soud v Chebu zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že „jsou výlučnými vlastníky nemovitosti, budovy průmyslového objektu čp. 1904 na st. parcele č. 1973/1 se st. parcelou č. 1973/1 a stavební parcely č. 1973/2 o výměře 195 m2, v k.ú. a obci Aš a tyto mají ve společném jmění manželů s tím, že žalobci uhradí žalovanému částku 1.174.950,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I.); rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 21.901,- Kč k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Vycházel ze závěru, že dne 11.11.1991 byla mezi žalobcem b) a žalovaným uzavřena smlouva o převodu ideální poloviny shora popsaných nemovitostí
do vlastnictví žalovaného, která „byla na základě návrhu žalovaného vložena do katastru s právními účinky vkladu ke dni 12.4.1999“; že „do zániku státních notářství
(zák. č. 264/1992 Sb.) a povinnosti registrovat uzavřené smlouvy neuplynula lhůta tří let, kdy musel být návrh na registraci podán a mohla platit fikce dle §47 odst. 3 obč. zák.“; že zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, „zaváděl zcela jiný režim rozhodování o vlastnictví než bylo svěřeno dřívějším státním notářstvím“; že byl-li „následně podán návrh na vklad vlastnického práva ke katastrálnímu úřadu a vloženo právo pro žalovaného, stalo se tak zcela
po právu“, neboť s ohledem na zcela jiný režim zápisů vlastnického práva po 1.1.1993 nemohlo „dojít k fikci odstoupení od smlouvy“; že „možnost žalobkyně domáhat se neplatnosti této smlouvy z hlediska nedostatku souhlasu manžela k takovému úkonu zanikla uplynutím tříleté promlčecí lhůty, když žalovaný se promlčení dovolal“; že
„z hlediska ust. §39 obč. zák. neshledal uzavřenou smlouvu absolutně neplatnou“;
že podle obsahu jde o „smlouvu, kterou lze podřadit pod smlouvu o převodu části nemovitosti, tedy smlouvu kupní“; že „neshledal neplatnost smlouvy ani z hlediska námitek žalobců o tom, jakým způsobem jsou účastníci smlouvy a nemovitosti
ve smlouvě označeny“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6.11.2003, č.j.
10 Co 685/2003-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 11.380,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Odvolací soud se „ztotožnil“ se závěrem soudu prvního stupně, že „s účinností od 1.1.1993 nelze aplikovat na rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu do katastru nemovitostí ust. §47 odst. 1, 2 o.z.“; že „se v tomto směru neuplatňuje ani tříletá lhůta k podání návrhu
od vzniku smlouvy, ani žádné další právní důsledky v §47 odst. 2 občanského zákoníku uvedené“ a že „nelze ani aplikovat ust. §870 o.z. o běhu lhůt podle přechodných ustanovení zákona č. 509/91 Sb.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce M. P. dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř
ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., přičemž za zásadní právní otázku považuje otázku, zda „nastaly účinky nevyvratitelné právní domněnky odstoupení od smlouvy podle §47 odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném
do 31.12.1992 také tehdy, pokud tříletá lhůta k podání návrhu na registraci (od 1.1.1993 návrhu na vklad) od uzavření smlouvy začala běžet před 31.12.1992 a marně uplynula po 1.1.1993“. Namítá, že „tříletá lhůta k podání návrhu na registraci smlouvy o převodu nemovitostí (od 1.1.1993 návrh na vklad) na základě §870 obč. zák. plynula
i po 1.1.1992 a také po 1.1.1993“ a že „pokud marně uplynula, nastaly účinky nevyvratitelné právní domněnky odstoupení od smlouvy“; že „žalovaný tedy ke dni 12.4.1999 nemohl nabýt do vlastnictví ideální polovinu nemovitostí na základě zaniklé smlouvy“. Odvolacímu soudu vytýká, že „napadeným rozhodnutím založil retroaktivitu, pokud smlouvu ze dne 11.11.1991 považoval za platný právní důvod nabytí spoluvlastnictví žalovaným ke dni 12.4.1999“ a nesouhlasí s jeho závěrem, že „smlouva o smlouvě budoucí, kterou dne 12.2.1996 uzavřel žalobce a žalovaný, byla účelová“, neboť má za to, že uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí byl „dosavadní závazek žalobce ze smlouvy ze dne 11.11.1991 převést na žalovaného spoluvlastnický podíl
o velikosti ½ k nemovitostem, v plném rozsahu nahrazen novým závazkem žalobce uzavřít se žalovaným smlouvu, jejímž předmětem bude závazek žalobce převést spoluvlastnický podíl o velikosti ½ k nemovitostem při naplnění odkládací podmínky, spočívající v pravomocném určení, že žalovaný není spoluvlastníkem podle smlouvy
ze dne 11.11.1991“, a že tato smlouva o smlouvě budoucí „nemohla být právním důvodem převodu ke dni 12.4.1999“. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ČR zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce M. P. se vyjádřil žalovaný. Zcela souhlasí s argumentací soudů obou stupňů, že „návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí je možno podat v časově neomezené lhůtě“ a navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce M. P. napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce M. P. namítá, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., přičemž za zásadní právní otázku považuje otázku, zda „nastaly účinky nevyvratitelné právní domněnky odstoupení od smlouvy podle §47 odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1992 také tehdy, pokud tříletá lhůta k podání návrhu na registraci
(od 1.1.1993 návrhu na vklad) od uzavření smlouvy začala běžet před 31.12.1992
a marně uplynula po 1.1.1993“; že „tříletá lhůta k podání návrhu na registraci smlouvy
o převodu nemovitostí (od 1.1.1993 návrh na vklad) na základě §870 obč. zák. plynula
i po 1.1.1992 a také po 1.1.1993“ a že „pokud marně uplynula, nastaly účinky nevyvratitelné právní domněnky odstoupení od smlouvy“; že „žalovaný tedy ke dni 12.4.1999 nemohl nabýt do vlastnictví ideální polovinu nemovitostí na základě zaniklé smlouvy“; že odvolací soud „napadeným rozhodnutím založil retroaktivitu, pokud smlouvu ze dne 11.11.1991 považoval za platný právní důvod nabytí spoluvlastnictví žalovaným ke dni 12.4.1999“; že „smlouva o smlouvě budoucí, kterou dne 12.2.1996 uzavřel žalobce a žalovaný, není účelová“, neboť uzavřením této smlouvy byl „dosavadní závazek žalobce ze smlouvy ze dne 11.11.1991 převést na žalovaného spoluvlastnický podíl o velikosti ½ k nemovitostem, v plném rozsahu nahrazen novým závazkem žalobce uzavřít se žalovaným smlouvu, jejímž předmětem bude závazek žalobce převést spoluvlastnický podíl o velikosti ½ k nemovitostem při naplnění odkládací podmínky, spočívající v pravomocném určení, že žalovaný není spoluvlastníkem podle smlouvy ze dne 11.11.1991“, a že tato smlouva o smlouvě budoucí „nemohla být právním důvodem převodu ke dni 12.4.1999“.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (srov., ve vztahu k výkladu přechodných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.1999, sp. zn. 22 Cdo 296/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18, ročník 2001; ve vztahu k výkladu ustanovení §47 tohoto zákona, nález Ústavního soudu ČR ze dne 7.10.1996, sp.zn. IV. ÚS 201/96).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce M. P. není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobce M. P. bylo odmítnuto, je tento žalobce povinen nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil; ve vztahu žalobkyně I. P. a žalovaného žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaný vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovaného náleží odměna ve výši 2.500,- Kč
a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 2.575,- Kč je žalobce M. P. povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalovaného v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu