ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.472.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 472/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce D. k. cz spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. V., zastoupenému advokátem, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 176/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2003, č.j. 8 Co 475/2003-95, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003, č.j. 8 Co 475/2003-95, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. března 2003, č.j. 7 C 176/2002-67, jímž byl zamítnut návrh na určení, že kupní smlouva ze dne 2.7.2001, uzavřená mezi M. V. a žalovaným o převodu ve výroku označených nemovitostí, v obci a katastrálním území F. p. R., je vůči žalobci právně neúčinná a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud vycházel ze stejných skutkových a právních závěrů, jako soud prvního stupně, že žalobce zejména neprokázal existenci vymahatelné pohledávky vůči M. V., který na základě odporovaného právního úkonu prodal žalovanému předmětné nemovitosti. Z uvedeného zjištění odvolací soud dovodil, že žalobce není podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. k odpůrčí žalobě aktivně věcně legitimován, a nemohl být proto při uplatnění odpůrčího práva úspěšný.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu zejména považuje „jestli měl odvolací soud posuzovat navržené důkazy a aktivní legitimaci žalobce ke dni vydání napadeného rozhodnutí, příp. zda měl žalobce poučit podle ust. §118a odst. 3 OSŘ o doložení dalších důkazů k prokázání žalobcových tvrzení“. Z hlediska uvedené otázky namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí řeší věc, která „nebyla dosud dostatečně judikována, případně ji řeší jinak než ustálená judikatura“. Jako důvody dovolání žalobce uvádí, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení, případně je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci Okresnímu soudu v Novém Jičíně.
Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i soudu prvního stupně a rovněž s jejich právním posouzením. Vychází z toho, že dovolání je nepřípustné, neboť ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. zásadní význam pro rozhodnutí odvolacího soudu nemohla mít otázka poučení žalobce dle ustanovení §118a odst. 3, ale otázka aktivní legitimace žalobce, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci založeno. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalobce nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal
v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska namítané vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento dovolací důvod vymezený žalobcem není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že ohledně položené právní otázky – nesplnění poučovací povinnosti soudu dle ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř. – má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V tomto směru lze odkázat na jednotnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR k aplikaci poučovací povinnosti soudem, dle citovaného ustanovení o.s.ř., v systému neúplné apelace odvolacího řízení sporného (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v Soudní judikatuře pod č. 86, ročník 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v Soudní judikatuře pod č. 59, ročník 2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.3.2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v Soudní judikatuře pod č. 49, ročník 2004, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.4.2004, sp.zn. 29 Odo 718/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2612, ročník 2004).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné, ani podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.
Žalobce vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem.
Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno)
po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovaného náleží odměna ve výši 1.125,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.200,- Kč je žalobce povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalovaného v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2005
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu