ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1131.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1131/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně C. T., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Ing. L. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 1.326.682,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 864/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2004, č. j. 29 Co 72/2004 - 169, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám jeho zástupce 21.660,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 26. února 1999, čj. 7 C 864/98 – 30, zcela vyhověl žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 1.326.682,- Kč s příslušenstvím a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. září 1999, čj. 29 Co 338/99 – 51, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že námitce promlčení vznesené žalovaným ohledně částky 777.674,- Kč je nutno přisvědčit.
Okresní soud v Kolíně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. února 2001, č.j. 7 C 864/98 - 99, zcela zamítl žalobu na zaplacení částky 1.326.682,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), představující náklady, které podle žalobních tvrzení vznikly žalobkyni úhradou stojného Č. d. za prodloužení pobytu jejich vozových jednotek se zbožím pro žalovaného na vlečce c. v M., k němuž docházelo v důsledku prodlení žalovaného s placením kupní ceny a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně z mechanismu plnění dodávek sjednaného mezi účastníky dovodil, že žalobkyně nebyla oprávněna objednat dopravu zboží pro žalovaného a naložit tímto zbožím vagóny, pokud neměla konkrétní dílčí dodávku sjednanou a zaplacenou. Pokud tak přesto učinila, jednala na vlastní riziko a musí si nést náklady s tím spojené; proto nevyhověl žalobě do částky 549.008,- Kč s příslušenstvím. V rozsahu zbývající částky, tj. 777.674,- Kč s příslušenstvím, pak žalobu zamítl z důvodu úspěšně uplatněné námitky promlčení práva, když shledal, že mezi účastníky se jednalo o obchodně právní vztah a žaloba byla podána po uplynutí čtyřleté promlčecí doby počítané od data uznání závazku.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. února 2002, čj. 29 Co 691/2001 – 125, zrušil k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. zamítavého výroku do částky 549.008,- Kč s příslušenstvím a dále v bodu II. výroku o náhradě nákladů řízení a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.), a týmž usnesením ho potvrdil ve zbývající části bodu I. zamítavého výroku co do částky 777.674,- Kč s příslušenstvím (výrok II.).
Usnesení odvolacího soudu ve výroku II. (tedy co do potvrzení zamítavého rozhodnutí o zaplacení 777.674,- Kč s příslušenstvím) bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 16. září 2003, čj. 32 Odo 817/2002 – 158, a v tomto rozsahu byla věc vrácena Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení, přičemž důvodem zrušení byla mimo jiné skutečnost, že usnesením odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a forma rozhodnutí nebyla v souladu s ustanovením §223 o.s.ř.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. března 2004, č.j. 29 Co 72/2004 - 169, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně zamítavého rozhodnutí o zaplacení částky 777.674,- Kč spolu s 20% ročním úrokem z prodlení z uvedené částky od 8. června 1994 do zaplacení potvrdil.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně při rozhodování o zaplacení 777.674,- Kč s příslušenstvím provedl všechny důkazy, na zjištěný skutkový stav aplikoval příslušná zákonná ustanovení a dospěl ke správným závěrům ve vztahu k uplatněné námitce promlčení. Mezi účastníky byla dne 29. října 1993 uzavřena kupní smlouva č. 110/93/50, podle smluvního záhlaví je smlouva uzavřena podle §409 a násl. obchodního zákoníku. Žalovaný ke dni 20. dubna 1994 uznal závazek zaplatit fakturu č. 54100044 na částku 777.674,- Kč, žalobkyně žalobu ve věci podala po uplynutí nové čtyřleté promlčecí doby (srov. §407, odst. 1 obchodního zákoníku) dne 15. května 1998. Žalovaný vznesl námitku promlčení důvodně a promlčené právo nemohl soud žalobkyni přiznat. V dané věci se podle odvolacího soudu jedná o vztah mezi podnikateli, který se týká jejich podnikatelské činnosti (srov. §261 obchodního zákoníku). Dohodli-li účastníci v záhlaví kupní smlouvy, že se jejich závazkový vztah řídí obchodním zákoníkem, je nutno podle tohoto právního předpisu posoudit nejen kupní smlouvu, ale i uznání z ní plynoucího závazku a běh promlčecí doby u tohoto závazku.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237, odst. 1, písm c) o.s.ř.. Důvody podle §241a, odst. 2,
písm. a) a b) o.s.ř. shledala dovolatelka v tom, že byla odňata svému zákonnému soudci, neboť po zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu usnesením Nejvyššího soudu čj. 32 Odo 817/2002 - 158, projednal věc senát Krajského soudu v Praze v jiném složení. Co do právního posouzení věci dovolatelka vytkla rozsudku odvolacího soudu závěr, že se jednalo o obchodně závazkový vztah mezi podnikateli, který se týká jejich podnikatelské činnosti, neboť v záhlaví kupní smlouvy č. 110/93/50 ze dne 29.10.1993 účastníci uvedli, že smlouva je „uzavřená podle §409 a následujících zákona č. 513/1991 Sb.“ Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí shledala dovolatelka v názoru vyjádřeném větou: „Není-li v textu jednotlivých článků smlouvy výslovně uvedeno, je-li sjednána v režimu práva občanského nebo práva obchodního, má se za to, že takové ujednání strany neučinily, a to bez ohledu na formulaci záhlaví smlouvy, že smlouva je uzavřena podle určitého zákona.“ Slovní spojení „uzavřena podle zákona“ vyložila dovolatelka tak, že je jím rozumí výlučně uzavření smlouvy (dokonaný děj končící podepsáním listiny o smlouvě), opačný výklad by podle ní přinášel pochyby o tom, které ze znění novelizací zákona je třeba aplikovat. Dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a vrátit mu věc k novému rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání shledal rozsudek odvolacího soudu správným a navrhl dovolání odmítnout.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1.1.2001.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (nikoli podle §237, odst. 1, písm. c/ o.s.ř., jak nesprávně uvádí dovolatelka), neboť směřuje do rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl v otázce promlčení žalovaného nároku vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, dovolání však není důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§243 odst. 3 o. s. ř.). S výjimkou níže vypořádané dovolací výtky, že žalobkyně byla odňata zákonnému soudci, nejsou jiné vady řízení dle shora citovaných ustanovení namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovolatelka brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu v prvé řadě tím, že ve dnech 19. února 2002 a 24. března 2004 rozhodoval o opravných prostředcích senát odvolacího soudu v různém složení. Dovozuje, že byla odňata zákonnému soudci a má za to, že řízení je v důsledku toho postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud vznesenou námitku nehodnotí jako námitku nesprávného obsazení soudu (srov. §229, odst. 1, písm. f/ o.s.ř.), neboť o nesprávné obsazení soudu jde jen tehdy, kdy místo senátu rozhodoval samosoudce (předseda senátu), kdy věc projednal a rozhodl jiný senát nebo samosoudce, než stanovil rozvrh práce, nebo kdy věc projednal a rozhodl vyšší soudní úředník, justiční čekatel nebo soudní tajemník, aniž by k tomu byl podle zvláštních předpisů oprávněn a dovolatelka nevytýká ani jednu z uvedených alternativ.
V nálezu ze dne 29.5.1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, v sešitě 8/1997, pod číslem 65/1997 Ústavní soud vysvětlil, že ústavní imperativ, dle něhož \"nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci\" (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Je proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany plynoucí ze zásady o zákonném soudci uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy. Splnění posléze uvedené podmínky z dovolání podaného v této věci (s přihlédnutím k obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 24. března 2004) nevyplývá.
V řízení odvolacím, v němž soudy rozhodují v senátech, se výrazem „zákonný soudce“ rozumí příslušný senát (srov. §36a, odst. 3, část věty za středníkem o.s.ř.), kterému byla věc podle rozvrhu práce dotčeného soudu přidělena (srov. §36, odst. 2 o.s.ř.). Z obsahu spisu se podává, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze v této věci byla vždy vydána týmž senátem označeným „29 Co“. Dovolatelka nenamítá, že senát rozhodoval ve složení jiném, než stanovil rozvrh práce, a dovolací soud nemá její výtku za důvodnou také proto, že jiné obsazení senátu není vadou řízení, s níž by bez dalšího mohlo být spojováno nesprávné rozhodnutí soudu.
Názor dovolatelky o tom, že pro závěr, že jde o obchodní vztahy, nestačí uvést ve smluvním záhlaví právní předpis, jímž se závazkový vztah řídí, ale je třeba tak výslovně učinit u jednotlivých článků smlouvy, přehlíží, že předmětem řízení byla náhrada nákladů spočívajících v poplatcích za pobyt vozových jednotek Č. d. na vlečce c. v M., nikoli přímý nárok z uzavřené kupní smlouvy. Přijaté řešení má Nejvyšší soud za adekvátní, neboť do vzájemného vztahu účastníci vstoupili jako podnikatelé, přičemž s přihlédnutím k okolnostem (šlo zřejmě o koupi zboží – cukru - z cukrovaru v množství pro potřebu nikoli osobní) se jejich vztah týkal jejich podnikatelské činnosti. Byli-li účastníci podnikateli a žalobou tvrzený nárok vznikl při jejich podnikatelské činnosti (což se navíc ani v dovolání nezpochybňuje), řídí se nejen přímé nároky ze smlouvy, ale i vztahy se smlouvou související (smlouvou vyvolané) částí třetí obchodního zákoníku (srov. §261, odst. 1 obchodního zákoníku), a to včetně obecných ustanovení obsažených v hlavě první, kam mimo jiné spadá úprava náhrady škody (§373), uznání závazku (§323), i úprava promlčení (§387 a násl.) přitom od ustanovení §261 obchodního zákoníku se nelze odchýlit, či toto ustanovení vyloučit (srov. §263, odst. 1 obchodního zákoníku). Jinými slovy vyjádřeno, závazkový vztah (a to i vztah ze způsobené škody či bezdůvodného obohacení - srov. §489 občanského zákoníku) vzniklý mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti podléhá již na základě zákona úpravě části třetí obchodního zákoníku, smluvní ujednání stran v tomto směru není rozhodné.
Dovolací soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, proto dovolání žalobkyně, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudkem (§243b, odst. 6 o.s.ř.), zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první,
§224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142, odst. 1 o. s. ř.. Žalobkyně nebyla úspěšná a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Soud proto přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za zastupování advokátem podle §3, odst. 1, bod 6., §10, odst. 3 a §18, odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 21.585,- Kč a dále podle §13, odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby představovaný písemným vyjádřením k dovolání ze dne 22. září 2004. Přiznanou náhradu nákladů řízení ve výši celkem Kč 21.660,- je žalobkyně podle §149, odst. 1 o.s.ř. povinna zaplatit přímo k rukám zástupce žalovaného.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 20. dubna 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu