ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1180.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1180/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně Č.p.a.s., proti žalované G. F. a.s., o zaplacení 1.903.828,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 152/98 - 73, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2004, č.j. 9 Cmo 142/2004 - 92, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje do části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2004, čj. 9 Cmo 142/2004 – 92, o zamítnutí žaloby o zaplacení 26% úroku z prodlení od 27.5.1997 do 26.6.1997, odmítá.
II. Ve zbývající části ve výroku I., pokud bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 1.903.828,- Kč s 26% úroky z prodlení z této částky od 27.6.1997 do zaplacení, a ve výroku II., se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2004, čj. 9 Cmo 142/2004 - 92, zrušuje a věc se v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2001, čj. 51 Cm 152/98 – 25, uložil žalované zaplatit žalobkyni 1.903.828,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit náklady řízení (výrok II.). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady škody, neboť tento nárok na ni jako na pojistitelku přešel podle §813 občanského zákoníku v důsledku skutečnosti, že poskytla pojištěnému /Z., s.r.o., O., nyní D. E. (C. R.), s.r.o., O./ pojistné plnění za škodu způsobenou dne 4. prosince 1996 odcizením zboží z celního skladu provozovaného pojištěným, přičemž za tuto škodu pojištěnému odpovídá žalovaná, která řádně nevykonávala pochůzkovou činnost při ostraze objektu (z něhož byly věci odcizeny) podle smlouvy o ochranných bezpečnostních službách uzavřené se Z., s.r.o., O. dne 2. listopadu 1995.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. prosince 2001, čj. 9 Cmo 443/2001 – 35, zrušil shora popsaný rozsudek jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení vrátil.
Rozsudkem ze dne 20. srpna 2002, čj. 51 Cm 152/98 – 51, Městský soud v Praze žalobu zamítl (výrok I.) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení (výrok II.)
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. května 2003, čj. 9 Cmo 541/2002 - 64, zrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatek procesního poučení účastníků a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 16. října 2003, čj. 51 Cm 152/98 – 73, Městský soud v Praze žalobu znovu zamítl (výrok I.) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení (výrok II.)
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. května 2004, čj. 9 Cmo 142/2004 – 92, změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 1.903.828,- Kč s úroky z prodlení ve výši 26 % z této částky od 27.6.1997 do zaplacení a zamítl žalobu o zaplacení 26 % úroku z prodlení za dobu od 27.5.1997 do 26.6.1997 (vše výrok I.) a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II.).
Odvolací soud měl za nespornou skutečnost, že žalobkyně uzavřela s pojištěným pojistnou smlouvu o pojištění majetku a poskytla pojištěnému plnění k reparaci škody vzniklé pojistnou událostí, která byla pojistnou smlouvou vymezena. Založil své rozhodnutí na úvaze, že předpokladem úspěšnosti nároku podle §813 občanského zákoníku (podle něhož má-li pojištěný proti jinému právo na náhradu škody způsobené pojistnou událostí, přechází jeho právo na pojistitele, a to do výše plnění, které mu pojistitel poskytl) je především existence práva pojištěného na náhradu škody v okamžiku pojistné události a odpovědnost jiného za tuto škodu. Protože podle žaloby došlo ke škodě porušením obchodně závazkového vztahu, řídí se posouzení odpovědnosti žalované za škodu vzniklou pojištěnému režimem obchodního zákoníku, tato odpovědnost je objektivní. Pro vznik nároku na náhradu škody bylo třeba prokázat porušení smluvní povinnosti žalovanou, vznik škody pojištěnému a příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Odvolací soud odkázal na zrušený rozsudek soudu prvního stupně z 17. května 2001, podle něhož soud zjistil, že žalovaná neprováděla ostrahu objektu podle sjednané smlouvy, přičemž pochybení při provádění ostrahy (spočívající v překročení časového limitu mezi obchůzkami stanoveného instrukcí žalované) nezpochybňovala. Pokud v této souvislosti namítala žalovaná nedostatek příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody, odvolací soud dovodil, že smlouvou o ochranných bezpečnostních službách hodlal pojištěný zajistit ochranu svého majetku a zamezit odcizení věcí a žalovaná převzala smlouvou závazek učinit opatření, kterými by bylo nebezpečí odcizení podstatně omezeno. Došlo-li přesto k odcizení věcí, je příčinná souvislost mezi porušením závazku žalované a vznikem škody dána; liberační důvody nebyly žalovanou tvrzeny. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a nedoložila výši škody, když zjištění učiněná z listin, které byly jako důkazy čteny před soudem prvního stupně, je třeba hodnotit v jejich vzájemné souvislosti. Podle odvolacího soudu byla výše škody dostatečně prokázána zjištěním, že věci byly odcizeny z celního skladu provozovaného pojištěným, přičemž výčet zboží uloženého ve skladu byl uveden v celních deklaracích (ze dne 9. ledna 1997, jak je patrno z rozhodnutí soudu prvního stupně) v relaci k výměru celního dluhu a DPH za toto zboží. Bylo-li současně prokázáno, že k reparaci škody poskytla žalovaná (správně zřejmě žalobkyně) pojištěnému pojistné plnění, domáhala se úhrady na žalované právem, a proto odvolací soud žalované uložil žalovanou jistinu včetně části příslušenství zaplatit, když s ohledem na výzvu žalobkyně k úhradě dovodil, že před datem 27. června 1997 nebyla žalovaná v prodlení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla výslovně v plném rozsahu žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237, odst. 1, písm. a) o. s. ř. a důvodnost o nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a, odst. 2, písm. b) o. s. ř., dále zdůvodňujíc podle §241a, odst. 3, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Právním východiskem námitek dovolatelky je úvaha, že může proti žalobkyni uplatnit stejné námitky, jaké by mohla uplatnit vůči poškozenému smluvnímu partneru ze smlouvy o ochranných bezpečnostních službách. Dovolatelka nejprve vytýká, že nebyla dána příčinná souvislost mezi pochybením při výkonu ostrahy objektu a vznikem škody, neboť povinností žalované nebylo zajistit naprostou bezpečnost a zamezit odcizení věcí, ale pouze přispět ke zvýšení bezpečnosti majetku a snížit riziko škody. Mimo to byla škodná událost způsobena i spoluzaviněním poškozeného, který nezajistil vjezd do areálu uzamykatelnou zábranou, nezajistil opravu poškozeného oplocení, nezavíral dveře mezi skladovými místnostmi, a v rozporu se smlouvou neposkytl informace o bezpečnostní situaci na střeženém objektu, čímž naplnil ustanovení §376 obchodního zákoníku. Dovolatelka ze smluvních ustanovení dovozuje, že nenesla odpovědnost za později zjištěné škody vzniklé v důsledku neoprávněné manipulace s majetkem, neboť nestřežila objekt celodenně a inventárně nepřevzala uskladněné zboží. Vytkla, že závěry týkající se prokázání výše škody nejsou správné a na základě důkazů předložených žalobcem nelze učinit závěr o výši škody, když byly předloženy dva různé inventární seznamy zboží, výši skutečně vzniklé škody nelze dovodit z částky zaplacené na úhradu celního dluhu a daně z přidané hodnoty a celní deklarace nedokládají stav zboží v celním skladu. Relevantním důkazem o výši škody není předložení celního prohlášení z 9. ledna 1997 ani nález Rozhodčího soudu při H. k. ČR a A. k. ČR, na jehož základě žalovaná uhradila poškozené 511.101,- Kč jako náhradu za clo a daň z přidané hodnoty za odcizené zboží. Dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1.1.2001.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání jako mimořádný opravný prostředek podat účastník řízení. Z povahy opravného prostředku přitom plyne, že k jeho podání je oprávněn jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Do části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 26% úroku z prodlení od 27.5.1997 do 26.6.1997, není dovolání žalované subjektivně přípustné, když v jejich poměrech touto částí rozhodnutí odvolacího soudu nenastala újma, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky – dále jen „Nejvyšší soud“ - ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura, v sešitě 3/1998 pod číslem 28, dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2002, sp. zn. 29 Odo 579/2001). V tomto rozsahu bylo dovolání podáno někým, kdo k tomu nebyl oprávněn a Nejvyšší soud jej proto v této části podle §243b odst. 5 věty první a §218, písm. b) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu je ve věci samé dovolání přípustné podle §237, odst. 1, písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení vyčtené v §229, odst. 1, §229, odst. 2, písm. a), b) a §229, odst. 3 o. s. ř. ani jiné vady řízení dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolatelka namítajíc, že škodná událost byla způsobena i spoluzaviněním poškozeného za situace, kdy se z obsahu spisu nepodává, že by tvrzení o nezajištění vjezdu do areálu uzamykatelnou zábranou, nezajištění opravy poškozeného oplocení, neuzavírání dveří mezi skladovými místnostmi a neposkytnutí informací o bezpečnostní situaci na střeženém objektu, byla vznesena a prokazována v průběhu řízení před nalézacím či odvolacím soudem, napadá zjištěný skutkový stav a pomíjí, že v dovolacím řízení nelze skutkový základ sporu měnit či doplňovat, přičemž nelze dospět k závěru, že by skutková zjištění, z nichž soud vycházel při právním posouzení věci, neměla v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Proto pro vznesenou námitku spoluzavinění poškozeného dovolání důvodné není.
V typově podobné věci, v níž se zabýval příčinnou souvislostí mezi porušením povinnosti při výkonu smluvní ostrahy a škodou vzniklou odcizením věcí ze střeženého objektu, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 25 Cdo 2101/2002, vysvětlil, že i v případě, že „hlavní příčinou vzniku škody bylo protiprávní jednání nezjištěného pachatele, byla jednou z příčin, která se na nepříznivém následku (o jehož odškodnění jde) významně podílela, skutečnost, že pracovníci žalovaného neprováděli vnější ostrahu tak, jak se žalovaný smlouvou o ostraze zavázal; jejich jednání značnou měrou umožnilo vniknutí cizí osoby do objektu žalobce a vedlo ostatně i k tomu, že provedené vloupání ani nezjistili. Nelze tudíž mít za to, že pokud by žalovaný, resp. jeho pracovníci, své povinnosti řádně v souladu s uzavřenou smlouvou plnili, ke vzniku škody by i v takovém případě došlo. Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 obč. zák. je s ohledem na uvedené nesprávný.“ Nejvyšší soud nemá důvod se od vyjádřeného názoru odchýlit ani v této věci. Žalovaná nedostála ujednání smlouvy a výkonem ostrahy nepřispěla ke zvýšení bezpečnosti střeženého majetku ani nesnížila riziko škody, a proto ani námitku nedostatku příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a vznikem škody soud neshledal důvodnou.
Zbývá se tedy vypořádat s námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a, odst. 3 o. s. ř.), kterou dovolatelka napadla závěr odvolacího soudu, že ze vzájemné souvislosti provedených důkazů vyplývá výše žalovanou způsobené škody.
Výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů lze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., za podmínky, že na nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní (z tohoto hlediska byl skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí), a který nemá oporu v provedeném dokazování. Není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Podle zjištěného skutkového stavu, z něhož dovolací soud vychází, bylo zboží odcizeno z celního skladu provozovaného pojištěným. Zboží bylo v celním skladu pojištěného skladováno a nevyšlo najevo, že bylo majetkem pojištěného. Škoda způsobená provozovateli celního skladu odcizením skladovaného zboží není rovna celní hodnotě odcizeného zboží. Za zjištěného skutkového stavu (když nebylo zjištěno, zda a kolik pojištěný na pořízení zboží zaplatil a komu, neboť škoda ve výši zaplacené kupní ceny za zboží nebyla tvrzena ani prokazována) mohla majetková újma provozovateli celního skladu – pojištěnému - vzniknout pouze tak, že by byl povinen nahradit a skutečně nahradil cenu odcizeného zboží dodavateli či tomu, v jehož prospěch bylo zboží dovezeno. O vzniku takové škody však ničeho nevypovídají ani skladové inventury ani celní deklarace, u nichž navíc nebylo vysvětleno, proč svým datem následují více než měsíc po datu odcizení zboží. Závěr odvolacího soudu, že výše způsobené škody vyplývá ze zjištění získaných z provedených důkazů, není správný a dovolací důvod podle §241a, odst. 3 o. s. ř. byl naplněn.
Nejvyšší soud proto rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2004, č. j. 9 Cmo 142/2004 – 92, ve výroku I., pokud bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 1.903.828,- Kč s 26% úroky z prodlení z této částky od 27.6.1997 do zaplacení, a ve výroku II. zrušil (§243b, odst. 2, věta za středníkem o. s. ř.), a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b, odst. 3, věta první o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d, odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d, odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. května 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu