ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1195.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1195/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobců a) A. H., b) Ing. A. M., c) Ing. R. H., d) M. H., e) P. H., f) M. H., g) F. L., h) D. P., ch) Ing. I. P., i) Ing. P. K., j) Ing. S. K., k) N. K., všech [žalobce b) až k)] zastoupených žalobcem a), proti žalované F., s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 239.496,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 36/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2002, č.j. 13 Co 529/2002-80, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 7. května 2002, č.j. 12 C 36/99-61, Obvodní soud pro Prahu 1 zastavil řízení vedené žalobci a/ až k/, rozhodl, že žalovaná nemá vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci A. H. (dále již jen „žalobci“) 239.496,- Kč s 26 % úrokem od 1. listopadu 1998 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení ve výši 9.580,- Kč. V odůvodnění uvedl, že žalobou se původně 12 žalobců - účastníků zájezdu žalované na S. o. - domáhalo zaplacení předmětné částky jako slevy ve výši 30% z ceny zájezdu pro nedostatky v přepravě na místo pobytu, jež vedly ke zkrácení doby pobytu, vady ubytování a nabídky služeb, spojených s pobytem. V průběhu řízení 11 žalobců vzalo svou žalobu zpět s tím, že soud připustil zároveň změnu žaloby. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobcem, jenž zakoupil zájezd na S. o. do hotelu R. dne 18. září 1998 pro 12 osob, a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o obstarání věci podle §733 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), žalobci uhrazením odměny žalované vzniklo právo na poskytnutí služeb bez vad. Žalovaná však svou povinnost v tomto směru nesplnila, a to počínaje nedostatky v rezervaci letenek, dále poskytnutím ubytování v hotelu, v němž na pokoji tekla voda pouze omezenou dobu večer a pokoje nebyly vybaveny tak, jak uváděl katalog žalované. Tím došlo ze strany žalované k tak podstatnému zásahu do sjednaných podmínek, že je zcela na místě úvaha o 30% slevě z ceny zájezdu. Žalobce vady služeb vytkl včas žalované, byť měl vzhledem k charakteru vad právo domáhat se zrušení smlouvy, spokojil se se slevou z ceny zájezdu a toto právo je třeba mu poskytnout.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2002, č.j. 13 Co 529/2002-80, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 198.624,- Kč s 20% úrokem od 1.11.1998 do zaplacení, změnil rozsudek v části, v níž byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobci 6% úrok z částky 239.496,- Kč tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, a dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vycházel z toho, že žalovaná nenapadla rozsudek v rozsahu zaplacení částky 40.872,- Kč, poskytnutí této částky ona sama měla za přiměřenou slevu odpovídající vytýkaným vadám. Odvolání však shledal za důvodné jen co do výše úroků z prodlení, jinak měl skutková zjištění soudu prvního stupně za postačující a jeho právní závěry za správné. Ztotožnil se s tím, že mezi žalobcem a žalovanou vznikla smlouva o obstarání věci podle §733 a násl. obč. zák. a že nároky z vad poskytnutých služeb je třeba posoudit podle obecných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za vady. Služby obsažené v ceně zájezdu nebyly poskytnuty v plném rozsahu a kvalitě, žalobce reklamoval jejich vadné plnění jak přímo na místě, tak okamžitě po návratu ze zájezdu, má proto právo na přiměřenou slevu ze zájezdu. Soudem prvního stupně přiznanou slevu ve výši 30% ceny zájezdu shledal odvolací soud za odpovídající „ztížení podmínek rekreace“, vadám plnění žalované, jak byly zjištěny již soudem prvního stupně a odvolací soud je znovu podrobně připomenul, a to bez ohledu na kalkulaci cen jednotlivých služeb, z nichž se celková cena zájezdu skládala. V napadené části byl proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrzen, pokud byl změněn, pak pouze ohledně příslušenství, kdy právnímu předpisu odpovídá úrok z prodlení ve výši 20% a nikoli v přiznané výši 26%.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ust. §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., má za to, že soudy řešily spor v rozporu s hmotným právem i – pokud jde o výrok o nákladech řízení – v rozporu s občanským soudním řádem. Soudy nesprávně nepřiznaly žalované právo na náhradu nákladů vůči žalobcům ad b) – k), kteří vzali žalobu zpět a procesně zavinili zastavení řízení. Soudy dále nesprávně zavázaly žalovanou poskytnout žalobci slevu ve výši 30% z ceny zájezdu. Jak uvedla, z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobci skutečně v důsledku „překnihování“ letenek ztratili jeden den ze čtrnáctidenního zájezdu, nelze se ztotožnit s tím, že tato okolnost následně způsobila ztížení podmínek rekreace – relaxace žalobce a jeho rodiny do míry odpovídající přiznané slevě. I když v místě pobytu docházelo k výpadkům v dodávkách vody, ani to neodůvodňuje výši slevy, to platí i o poškození tenisového kurtu. Rozhodnutí se nevypořádalo s obsahem „Podmínek pro cestující“, které upozorňují na výkyvy v dodávkách sladkovodních zdrojů vody, klimatické podmínky a z toho vyplývající omezení, jež nemůže cestovní kancelář ovlivnit. Vady plnění žalované tak lze spatřovat pouze ve zpoždění příletu na místo pobytu, i to se však týká pouze 2 osob, neboť deset osob mohlo odletět plánovaným spojem a 2 později. Neobstojí přitom tvrzení žalobce, že šlo o rodinný zájezd, nebylo bezpodmínečně nutné, aby cestovali všichni společně. Z hlediska přiznané slevy jsou dle ní rozhodnutí soudů „v zásadě nepřezkoumatelné“, soudy zcela pominuly kalkulaci zájezdu a složky, z nichž se výsledná cena skládala. Žalovaná navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu (a s ním i rozsudek soudu prvního stupně) zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.¨
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl potvrzení dovoláním napadeného rozsudku, argumentace žalované je dle něho shodná s tím, co dosud v řízení tvrdila a bylo vyvráceno prokázanými vadami plnění žalované.
Dovolání bylo podáno k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem, není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – dovolatelka, tvrdící nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, brojí proti závěru soudů o tom, že vadám jejího plnění odpovídá (je přiměřená) sleva ve výši 30% z ceny zájezdu, podle ní vadám odpovídá sleva nižší (v rozsahu jí nenapadené částky 40.872,- Kč). Již z tohoto vymezení je však zřejmé, že řešení právní otázky přiměřenosti slevy v dané věci je významné pouze pro tuto věc, nikoli již v širším měřítku a pro věci další, a dále – a to je též rozhodné – je v této konkrétní věci zcela odvislé od skutkových zjištění, jak byla učiněna před soudem prvního stupně a převzata odvolacím soudem. Řešení uvedené právní otázky odvolacím soudem tedy postrádá žádaný zobecňující význam, jak jej předvídá §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Za právní otázku, pro kterou by měl rozsudek odvolacího soudu zásadní význam, pak není možné považovat ani dovolatelkou obecně formulované tvrzení o řešení sporu „v rozporu s hmotným právem“ a o nesprávném právním posouzení věci pro pominutí jí předložené cenové kalkulace zájezdu. Výtka nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) je zde tak v podstatě založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly.
Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Za situace, kdy nelze dovodit zásadní význam rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, neboť rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem (ze zjištěného skutkového stavu takový závěr dovodit nelze), neshledal Nejvyšší soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Rovněž tak dovolání směřující proti zbývající části výroku rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho potvrzujícího rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, majících charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. ledna 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu