ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1219.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1219/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně J. e., a.s., proti žalovanému O. J., zastoupenému JUDr. H. H., advokátkou, o žalobě žalovaného na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 3/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2003, č.j. 5 Cmo 273/2003-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalovaný podanou žalobou domáhal obnovy řízení, které bylo pravomocně skončeno u Krajského soudu v Brně rozsudkem ze dne 17. srpna 2001, č.j. 35 Cm 320/96-61, s tím, že při jednání soudu nebyly provedeny listinné důkazy, které by pro něj přivodily příznivější rozhodnutí ve věci samé. Podle vyjádření žalovaného nemohl provedení důkazů požadovat, jelikož se jednání soudu konaného dne 17. srpna 2001 bez svého zavinění nezúčastnil, neboť byl na dovolené a nevěděl o něm, protože mu nebylo předvolání doručeno. Podle žalovaného svědčí tyto důkazy, jež měl soud již při rozhodování k dispozici ve spisu ve fotokopiích, o tom, že pro účely svého podnikání neodebral a ani technicky a fakticky nemohl odebrat od žalobkyně elektrickou energii v takové míře, jak bylo v rozsahu žalobního nároku požadováno. Dále uváděl, že kasační rozhodnutí odvolacího soudu, předvolání k jednání soudu prvního stupně na 17. srpna 2001, včetně rozsudku téhož soudu z téhož dne převzal až dne 29. listopadu 2002 v kanceláři soudu prvního stupně.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. června 2003, č.j. 35 Cm 3/2003-30, žalobu o obnovu řízení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný podal žalobu na obnovu řízení až po uplynutí zákonných lhůt, jelikož napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. září 2001 a žaloba na obnovu řízení byla podána u soudu až dne 9. prosince 2002, tedy po více něž 3 měsících od právní moci napadeného rozhodnutí. Pokud pak žalovaný tvrdil, že při jednání soudu nebyly provedeny důkazy, které by přivodily pro něj příznivější rozhodnutí ve věci, z žádných okolností podle soudu nevyplývá, že žalovaný neměl listiny k dispozici již v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, popřípadě v době, kdy se osobně jednání u soudu konaného dne 26. února 1999 zúčastnil.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. listopadu 2003, č.j. 5 Cmo 273/2003-40, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu žalovaný neuvedl v žalobě na obnovu řízení žádný způsobilý dovolací důvod, který je vymezen taxativním způsobem v §228 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro který by mohla být obnova povolena. Kromě zpochybňování způsobu doručení shora uvedených listin podle §46 odst. 4 o. s. ř. žalovaný již jen navrhoval provedení důkazů listinami, které měl v držení, resp. o jejichž existenci v době vydání rozsudku soudu prvního stupně věděl. Pokud by žalovaný řádně přijímal soudem doručované listiny, včetně rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. srpna 2001, mohl využít řádný opravný prostředek, což však neučinil. Žalovaným pouze vyslovená pochybnost nad způsobem doručení předvolání k jednání soudu prvního stupně je jako důvod pro povolení obnovy nepostačující. Proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Dovolatel se cítí být poškozen na svém právu na spravedlivý proces, jelikož soudy obou stupňů podle jeho vyjádření založily svá rozhodnutí na jeho procesních pochybeních, aniž se však zabývaly podstatou sporu, tj. zda a v jakém rozsahu mohl odebrat od žalobkyně elektrickou energii v provozovně, kde měl pronajaty nebytové prostory za účelem provozování snack baru. Dovolatel v dovolání potvrzuje pravdivost svého dřívějšího tvrzení, že v době rozhodování soudu prvního stupně existovaly listiny, které mohly pro něj přivodit příznivější rozhodnutí, avšak důkaz jimi nebyl proveden. V této souvislosti uvádí, že o žádné jím zadržované listiny nejde, neboť jím navrhované listinné důkazy jsou ve fotokopiích založeny ve spisu, jejichž originály jsou dílem v jeho držení a dílem v držení žalobkyně. Dovolatel v další části dovolání provádí rekapitulaci jím navržených listinných důkazů a poukazuje na skutečnosti, které z jednotlivých listin dovozuje. Rovněž opakovaně namítá, že žalobkyně v předmětných nebytových prostorách nikdy nenainstalovala elektroměr pro měření jím spotřebovávané energie, jak je podle svých obchodních podmínek povinna. Nevidí tak důvod, proč by měl žalobkyni hradit odběry veškeré spotřebované elektrické energie v nemovitosti, v níž se předmětné nebytové prostory nacházejí.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil v celém rozsahu veškerá dosavadní rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon – zde v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. – připouští.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. b), §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Podle ustanovení §238 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [odstavec 1 písm. a)]. Ustanovení §237 o. s. ř. platí obdobně [odstavec 2].
Ustanovení §238 o. s. ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za shodných podmínek jako ty, jež jsou uvedeny v §237 o. s. ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř.).
Dle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí „ve věci samé“.
Z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s dikcí §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 172). Nicméně, přesto, že podmínka, aby šlo o usnesení „ve věci samé“, v posuzovaném případě splněna je, chybí další předpoklady formulované ustanovením §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání není přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., protože usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím [písmeno a)] a usnesení ze dne 2. června 2003 je prvním rozhodnutím soudu prvního stupně v dané věci [písmeno b)].
V neposlední řadě není splněna podmínka přípustnosti uvedená v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Námitky dovolatele po obsahové stránce nesměřují k řešení žádné právní otázky, na níž by dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu spočívalo, natož pak takové právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně. Dovolatel, opětovně prohlašující, že předmětné listiny, jimiž nebyl důkaz proveden, existovaly již v době rozhodování soudu prvního stupně a byly v soudním spisu založeny ve fotokopiích, směřoval své dovolací argumenty k obhajobě svého tvrzení, že v předmětných nebytových prostorách, které měl pronajaty za účelem provozování snack baru, nemohl odebrat od žalobkyně elektrickou energii, jejíž zaplacení bylo předmětem žalobního nároku ve věci samé. Sám dovolatel zdůvodňoval nemožnost provedení důkazů v původním řízení pouze svým opakovaným tvrzením o tom, že na jednání, na němž byl rozsudek soudu prvního stupně vyhlášen, nebyl řádně předvolán. Za této situace dovolací soud nedospěl ani k závěru, že by odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §228 odst. 1 o. s. ř., které vymezuje podmínky, za nichž lze žalobou na obnovu řízení pravomocné rozhodnutí ve věci samé napadnout.
Skutečnost, že odvolací soud žalovaného nepřesně poučil - nepoučil ho o tom, že dovolání není přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím v poučení označeného soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam - přípustnost dovolání nezakládá; měla (ve shodě s ustanovením §240 odst. 3 o. s. ř.) jen ten následek, že dovolateli uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto bez jednání odmítl [§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
U žalobkyně, jíž odmítnutím dovolání žalovaného vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu