ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.289.2005.1
sp. zn. 32 Odo 289/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobce P. V., podnikatele, proti žalovanému J. K., podnikateli, o zaplacení částky 315 559,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 784/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. července 2004, č.j. 29 Co 365/2004-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce JUDr. J. S.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 24. února 2004, č.j. 7 C 784/2002-93, jímž Okresní soud v Nymburce (stejně jako předtím rozsudkem pro uznání ze dne 23. srpna 2002, č.j. 7 C 784/2002-18, který odvolací soud usnesením ze dne 23. ledna 2004, č.j. 29 Co 43/2004-86, zrušil) žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 315 559,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalovaný se písemným ručitelským prohlášením ze dne 15. ledna 2002 žalobci zaručil za peněžité závazky společností B. a T. v celkové částce 315 559,- Kč s tím, že tuto částku zaplatí, pokud tak tyto do 31. května 2002 neučiní. Za situace, kdy uvedený finanční obnos žalobci neuhradily ani uvedené společnosti jako hlavní dlužníci, ani žalovaný, shledaly žalobní nárok vůči žalovanému důvodným. Tvrzením odvolatele (žalovaného), který postavil své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně na jediné námitce – na zpochybnění pravosti listin – ručitelského prohlášení a listiny označené jako přiznání dluhu s tím, že je označil za falsa a navrhoval doplnění dokazování předložením originálu těchto listin, se odvolací soud s ohledem na režim tzv. neúplné apelace platící pro odvolací řízení nezabýval. Podle odůvodnění rozsudku šlo o nově tvrzené námitky, skutečnosti a navržené důkazy, které nelze podřadit žádnému z případů, které platná právní úprava obsažená v ustanovení §205a odst. 1 písm. a) až e) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) považuje za odvolací důvod. Bylo proto na žalovaném, aby skutečnosti, na nichž měl v úmyslu založit svou obranu proti žalobou uplatněnému nároku, uvedl již v řízení před soudem prvního stupně a nabídl o nich důkazy. Pokud tak neučinil, nemůže k nim být v odvolacím řízení přihlíženo. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatel v něm soudu prvního soudu vytýká, že neprovedl důkazy navrhované účastníky, když zejména nesprávně zhodnotil autentičnost podpisu žalovaného na ručitelském závazku a ani nezjistil, zda žalovaný nebyl v době podpisu ručitelského závazku způsobilý k právním úkonům. Toto pochybení pak podle dovolatele nenapravil ani odvolací soud, který rovněž důkazy neprovedl a nezjistil veškeré okolnosti týkající se jeho podpisu na ručitelském závazku, který popírá. Za této situace spočívá rozsudek odvolacího soudu podle názoru dovolatele na nesprávném právním posouzení věci. Proto navrhl jeho zrušení s vrácením věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobce není dovolání přípustné. I když žalovaný opírá jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, ve skutečnosti brojí proti skutkovému stavu zjištěnému v nalézacím řízení a proti neprovedení navržených důkazů, přičemž v dovolání nevymezuje řádnou konkrétní právní otázku, na jejímž nesprávném posouzení by měl rozsudek odvolacího soudu spočívat. Proto navrhl odmítnutí dovolání s tím, že žalovaný bude zavázán k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, jelikož soud prvního stupně oběma rozsudky rozhodl stejně - žalobě v celém rozsahu vyhověl; v úvahu proto přichází pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, tj. zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
V projednávané věci dovolatel nevznesl námitky do žádné právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá a ani žádnou takovou otázku nevymezil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132), nýbrž založil výtku nesprávnosti právního posouzení věci výlučně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a na výhradě neprovedení navržených důkazů.
Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodu dovolání, je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak odvolací soud a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné, hodnotil provedené důkazy a k jakému skutkovému závěru dospěl ohledně podpisu žalovaného na ručitelském prohlášení. Tím, že dovolatel na odlišném skutkovém závěru (nepodepsání ručitelského závazku) buduje odlišný právní názor na věc v tom směru, že považuje žalobu za nedůvodnou, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutkové zjištění (podpis žalovaného na ručitelském závazku), které bylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem (i soudu prvního stupně) rozhodující.
Dovolatel však přehlíží, že dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, tj. že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud tedy odvolací soud v posuzované věci přijal skutkový závěr, že dovolatel podepsal předmětné ručitelské prohlášení, je tento závěr pro dovolací soud závazný.
Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování (např. neprovedením navržených důkazů, jak tvrdí dovolatel) i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. §241a odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [ 243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř]
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalovaný z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 500,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 18. října 2005
JUDr. Miroslav G a l l u s, v. r.
předseda senátu