ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.291.2005.1
sp. zn. 32 Odo 291/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobce M. K., proti žalované K., p., a.s., o zaplacení částky 475 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 126/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. srpna 2004, č.j. 30 Co 308/2004-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. srpna 2004, č.j. 30 Co 308/2004-46, potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 15. března 2004, č.j. 17 Co 126/2003-33, jímž Okresní soud v Liberci žalované uložil zaplatit žalobci pojistné plnění z pojistné události ze dne 9. října 2002 s tím, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal po žalované úhrady nevyplaceného pojistného plnění z titulu pojistné události - odcizení motorového vozidla pojištěného v pojistné smlouvě ze dne 22. srpna 2002 o havarijním pojištění uzavřené mezi žalobcem jako pojištěným a žalovanou jako pojistitelem.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle shodného zjištění soudů obou stupňů žalobce při uzavírání smlouvy vědomě žalované zatajil, že předmětné vozidlo bylo již v minulosti poškozeno, čímž došlo k naplnění jedné ze dvou podmínek, vyžadovaných ustanovením §802 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 2004 - dále též jen „obč. zák.“) pro účinné odstoupení pojistitele od pojistné smlouvy. Ohledně druhého předpokladu žalovaná sice tvrdila, že při uvedení pravdivých údajů žalobcem nemohlo k uzavření pojistné smlouvy dojít, toto své tvrzení však ničím neprokázala. Za této situace nebylo podle odvolacího soudu odstoupení žalované od pojistné smlouvy účinné. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním z důvodu, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“].
Dovolatelka tvrdí, že v řízení prokázala, že v případě žalobcem nezatajeného poškození vozidla by předmětnou smlouvu v daný okamžik neuzavřela. Dále zastává názor, že dikci o neuzavření smlouvy, jak má na mysli §802 a §49a obč. zák., je třeba vztahovat ke konkrétnímu okamžiku uzavření, resp. podpisu příslušné pojistné smlouvy, a nikoli ji spojovat s absolutní nepojistitelností, tj. i v budoucnu. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává. Podle odůvodnění rozhodnutí totiž odvolací soud dovolatelkou vymezenou otázku zásadního právního významu neřešil a své rozhodnutí na jejím řešení nezaložil, nýbrž postavil ho na neunesení důkazního břemene žalovanou ohledně tvrzení, že by v případě uvedení pravdivých údajů žalobcem předmětnou smlouvu neuzavřela. V souzené věci proto nebyl okamžik, k němuž by měla být otázka nepojistitelnosti (tj. zda pouze v daný okamžik či zda by se mělo jednat o absolutní nepojistitelnost, tj. i do budoucna) posuzována, právně významný.
Za situace, kdy při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů, se dovolací soud nemohl zabývat tvrzením dovolatelky, že v řízení prokázala, že by v případě nezatajení poškození vozidla žalobcem předmětnou smlouvu neuzavřela.
Za stavu, kdy dovolatelka založila zásadní právní význam napadeného rozhodnutí na řešení otázky, na jejímž posouzení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a kdy v dovolání nevymezila jinou právní otázku, kterou by dovolací soud mohl posoudit jako zásadně významnou, a dovolací soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn.. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003). Lze tak uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. října 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu