ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.419.2004.1
sp. zn. 32 Odo 419/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně V., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované Č. d., a.s., člen koncernu K. I., a.s., o zaplacení částky 141.128,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 293/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne16. června 2003, č.j. 12 Cmo 52/2003-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V posuzované věci se žalobkyně podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 141.128,- Kč jako úroků z prodlení s úhradou peněžitých závazků.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. září 2002, č.j. 39 Cm 293/98-42, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Podle jím zjištěného skutkového stavu uzavřeli účastníci řízení dne 13. září 1999 dohodu o tom, že žalobkyně od vymáhání předmětných úroků z prodlení upouští. Soud prvního stupně nepřisvědčil žalobkyni namítající neplatnost předmětné dohody pro chybjející podpis třetího zúčastněného subjektu (O. a.s. O.). Podle soudu prvního stupně jde o perfektní právní úkon ve smyslu ustanovení §§34 a 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jelikož z obsahu dohody jasně vyplývá, jaký úkon chtěli její účastníci učinit a ve vztahu k jakému subjektu se tak mělo stát. Z uvedené listiny je zcela zřejmé, že se dohoda týkala pohledávek žalobkyně za žalovanou, tyto pohledávky v ní byly dostatečně určitým způsobem specifikovány a zcela jasně v ní byla projevena vůle žalobkyně, že na vymáhání těchto pohledávek netrvá. Za této situace dospěl soud prvního stupně k závěru, že ve smyslu §572 odst. 2 obč. zák. došlo k zániku žalované pohledávky, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. června 2003, č.j. 12 Cmo 52/2003-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jeho závěry, které z provedeného dokazování vyvodil. Důkazy provedenými soudem prvního stupně vzal za prokázané, že dohoda ze dne 13. září 1999 je určitým a srozumitelným právním úkonem účastníků, ze kterého jasně vyplývá záměr žalobkyně prominout žalované placení úroků z prodlení ve výši 141.128,- Kč, které jsou předmětem žalobního nároku. Za tohoto stavu se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve smyslu §572 odst. 2 obč. zák. došlo k zániku žalobou vymáhané pohledávky.
Odvolací soud nepřisvědčil odvolatelce (žalobkyni) namítající, že se soud prvního stupně při interpretaci listin k její výhradě o neplatnosti dohody o prominutí úroků z prodlení žalované nevypořádal s ustanovením §44 odst. 3 obč. zák. Odvolací soud nemá z obsahu předmětné dohody osvědčen zájem navrhovatele dohody na jejím uzavření pouze tehdy, pokud bude uzavřena i s třetím subjektem. Podle odvolacího soudu z obsahu uvedené listiny nevyplývá žalobkyní tvrzený účel a smysl dohody, tj. zánik pohledávek a závazků mezi všemi tam uvedenými subjekty. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) pro rozpor řešené problematiky s hmotným právem. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění, jakož i právního posouzení věci. Konkrétního pochybení se podle jejího tvrzení měly dopustit soudy obou stupňů svým závěrem o zániku žalované pohledávky, jelikož podle názoru dovolatelky k platnému uzavření dohody sepsané dne 19. září 1999 nedošlo. Absolutní neplatnost dohody namítá dovolatelka hned z několika důvodů. Vycházejíc i z ustanovení §44 odst. 3 obč. zák. označila za jeden z jejich zásadních formálních nedostatků skutečnost, že dohodu nepodepsala ani jinak právně neprojevila vůli ji uzavřít také další strana (odštěpný závod O., a.s. B. obchodní společnost, o. z.), která je v jejím záhlaví vedle účastníků řízení také uvedena. Další nedostatek předmětné dohody, jež operuje ve svém obsahu s termínem příloha, spatřuje v tom, že druhý list dohody nelze hodnotit jako přílohu, neboť tento list takto není nadepsán, datován ani podepsán. Z toho dovolatelka dovozuje, že příloha neexistuje, a proto i z tohoto důvodu považuje dohodu za neplatnou.
Skutečnost, že úmyslem stran bylo dohodu uzavřít pouze v případě jejího sjednání všemi třemi účastníky, vyplývá podle dovolatelky i z konstrukce údajné přílohy, v níž jsou nadepsány a vypsány pouze pohledávky žalobkyně vůči Č. a.s. K. d., ale zůstaly pouze nadepsány bez jakékoliv konkretizace pohledávky O. a.s. B. o. z. vůči žalobkyni, jakož i pohledávky Č. a.s. K. d. vůči O. a.s. B. a.s.
Dovolatelka dále předmětné dohodě vytýká nedostatečnost v označení jejich účastníků. Konkrétně v ní postrádá sídlo a identifikační číslo účastníků, přičemž z ní není dále podle jejího názoru patrno, kdo dohodu podepsal a zda k tomu byl oprávněn.
Dovolatelka je názoru, že žalovaná dostatečně neprokázala zánik svého závazku vůči žalobkyni. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná poukázala na to, že dovolatelka neuvedla žádnou novou skutečnost, se kterou by se soudy v nalézacím řízení nevypořádaly. K námitce dovolatelky o neplatnosti předmětné dohody z důvodu jejího nepodepsání třetím subjektem má žalovaná za zcela jednoznačné, že obsah dohody se týká pouze účastníků řízení a požadavek na stanovisko třetího subjektu pokládá za právně irelevantní.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právním posouzením věci je činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 46, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního závěru odvolacího soudu o uzavření dohody ze dne 13. září 1999 mezi účastníky založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Řešení otázky, zda a kterým subjektům vedle žalované byl žalobkyní adresován návrh předmětné dohody a zda z jeho obsahu vyplýval úmysl navrhovatele (žalobkyně) uzavřít ji pouze tehdy, pokud bude návrh přijat (podepsán) všemi v něm uvedenými účastníky (§44 odst. 3 obč. zák.), závisí na konkrétních skutkových zjištěních o účastnících a textu předmětné listiny, z nichž soud dovodil neosvědčení zájmu navrhovatele dohody uzavřít ji pouze tehdy, pokud bude uzavřena i s třetím subjektem. Pokud se za této situace odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky řízení došlo k uzavření dohody, kterou žalobkyně prominula žalované předmětné úroky z prodlení, dovolací soud neshledal, že by odvolací soud postupoval v rozporu s hmotným právem.
Pokud jde o další uplatněné námitky (k příloze dohody, k podepsání dohody), jimiž dovolatelka rovněž argumentovala na podporu svého názoru o neplatnosti předmětné dohody mezi účastníky, je třeba uvést, že také jejich posouzení je odvislé od konkrétně zjištěného skutkového stavu, do něhož není dovolací soud oprávněn zasahovat. Kromě toho řešení otázek, které dovolatelka těmito námitkami zpochybnila, nemá potřebný judikatorní přesah, jelikož je odvislé od skutkových zjištění konkrétního případu, přičemž dovolací soud ani neshledal, že by v souzené věci byly tyto otázky řešeny v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud nepřisvědčil ani dovolatelce, pokud jako jeden z dalších důvodů absolutní neplatnosti předmětné dohody namítala nedostatečnost v označení účastníků v jejím záhlaví, jelikož samotné neuvedení sídla účastníka dohody, ani jeho identifikačního čísla, které jsou povinnými údaji na obchodních listinách podnikatelů (srov. §13a obchodního zákoníku), nečiní samo o sobě právní úkon neplatným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1998, pod číslem 46, dále rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 55/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 29 Odo 548/2001).
Lze tak uzavřít, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, žalované však v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13.dubna 2005
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu