ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.436.2005.1
sp. zn. 32 Odo 436/2005-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobkyně D. S., proti žalované E. s.r.o., o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 37/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2004 č. j. 8 Cmo 58/2004-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodčího nálezu, kterým byl rozhodnut majetkový spor mezi stranami, s tvrzením, že ujednání v kupní smlouvě č. 600058 ze dne 16. 3. 1998 v článku VII odst. 6 není platnou rozhodčí doložkou podle §2 zákona č. 216/1994 Sb. (dále jen zákon), neboť nevylučuje projednání věci z pravomoci soudu. Toto ujednání je navíc neplatným právním úkonem pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost, protože není jasná volba mezi rozhodováním rozhodcem a soudem a dále, že z použité zkratky A. ČR není zřejmé, o jaký subjekt jde. Žalobkyně dále namítla, že doložka se nevztahuje na spor rozhodnutý rozhodcem, neboť se nejednalo o majetkový spor vzniklý v souvislosti s kupní smlouvou, v níž byla rozhodčí doložka sjednána, ale o neplatnost části kupní smlouvy. Žalobu dále odůvodnila pochybnostmi o nepodjatosti rozhodce JUDr. B., který je společně s ředitelem žalované členem představenstva A. l. s.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. ledna 2004 č. j. 21 Cm 37/2002-19 zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu R. a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že si účastnice řízení sjednaly v kupní smlouvě č. 60058 z 16. 3. 1998 v bodě VII/6, že spory vzniklé v souvislosti s touto kupní smlouvou budou rozhodnuty a) rozhodcem určeným a vybraným žalobkyní ze seznamu rozhodců vedeného při A. ČR, nebo b) soudem. Rozhodčím nálezem sp. zn. R. rozhodce JUDr. B. zavázal D. S. k povinnosti zaplatit obchodní společnosti E. s.r.o. částku 362 300 Kč. Soud prvního stupně dále zjistil, že u Obvodního úřadu pro Prahu 8 je registrováno zájmové sdružení právnických osob A. l. s. České republiky. Z uvedených zjištění učinil závěr, že mezi účastnicemi byla platně uzavřena rozhodčí smlouva (doložka) ve smlouvě kupní a že ujednání o rozhodčí smlouvě je určité a srozumitelné, když možnost „volby rozhodce nebo soudu“ neurčitost rozhodčí smlouvy nezakládá. Rovněž zkratka A. musí být jak leasingovému nájemci, tak leasingovému pronajímateli dostatečně známa a je dostatečně známa i v ostatních obchodních vztazích. Z rozhodčí doložky podle soudu prvního stupně s odkazem na §2 odst. 4 zákona vyplývá, že pod majetkové spory vzniklé v souvislosti s kupní smlouvou lze podřadit i spor o platnost části kupní smlouvy. Povinnost rozhodce oznamovat svoje členství v představenstvu A. ČR společně s ředitelem žalované podle jeho závěru z §8 zákona nevyplývá.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. listopadu 2004 č. j. 8 Cmo 58/2004-41 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Taktéž odvolací soud dospěl k závěru, že podle §31 písm. b) zákona nebyl dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu. Žalobce sice správně namítl, že soud nesprávně vyšel z postavení účastníků jako leasingového nájemce a pronajímatele, avšak tato námitka je bez významu pro posouzení věci. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že použitá zkratka „A. ČR“ patří v obchodních vztazích mezi používanou textovou zkratku existujícího zájmového sdružení právnických osob nadaného právní subjektivitou a je tak třeba vycházet z toho, že uvedené zkratce by rozuměl průměrný podnikatel v postavení adresáta projevu vůle. Také podle závěru odvolacího soudu je z rozhodčího nálezu zřejmé, že šlo o majetkový spor a v rozhodčím řízení rozhodce jako předběžnou otázku musel řešit platnost části kupní smlouvy. Opírala-li žalobkyně návrh na zrušení rozhodčího nálezu o důvod, že rozhodce byl vyloučen z projednávání věci pro okolnosti uvedené v §8 zákona, přičemž své tvrzení opřela o §31 písm. c) zákona, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyní tvrzená skutečnost není skutečností uvedenou v §31 zákona, pro kterou by měl soud zrušit rozhodčí nález. Odvolací soud připomněl, že postup pro případ, že rozhodce je vyloučen z projednávání věci, jestliže dodatečně vyjdou najevo okolnosti uvedené v §8 zákona, je upraven v §12 zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, jelikož jde o první otázku, která v judikatuře dovolacího soud nebyla řešena, a odvolací soud řešil tuto právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka vznesla dvě námitky. Především má za to, že posouzení zkratky A. použité v rozhodčí doložce, odporuje hmotnému právu, neboť subjekt A. ČR neexistuje. Pokud by mělo jít o fyzickou osobu, musela by být označena jménem a příjmením a mělo-li by jít o osobu právnickou, pak podle §19b občanského zákoníku platí, že „právnické osoby mají svůj název, který musí být určen při jejich zřízení“. Dovolatelka z toho dovozuje, že nelze určit a vybrat rozhodce ze seznamu rozhodců vedeného při neexistujícím subjektu a postupovat podle procedurálních zásad vypracovaných neexistujícím subjektem. Jde tedy o objektivně nemožné plnění a důvod neplatnosti právního úkonu podle §37 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Druhá námitka dovolatelky se vztahuje k nesprávnému posouzení otázky, že rozhodčí doložka se na daný spor nevztahuje, neboť žalovaná se domáhala v rozhodčím řízení vydání nálezu na určení a rozhodčí doložka nebyla pro takový spor sjednána vůbec. Z obou uvedených důvodů je tedy podle názoru dovolatelky dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) zákona, neboť rozhodčí doložka je neplatná a na danou věc se nevztahuje. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Závěr o tom, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadené rozhodnutí a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolací soud oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že zkratka použitá v rozhodčí smlouvě „A. ČR“ patří v obchodních vztazích mezi užívanou textovou zkratku názvu Asociace leasingových společností ČR používanou průměrnými podnikateli, je pro dovolací soud závazné a dovolacím soudem přezkoumáváno být nemůže. Nejvyšší soud neshledal, že by závěr odvolacího soudu, že užití zkratky „A. ČR“ nečiní rozhodčí doložku neplatnou, byl v rozporu s hmotným právem. Závěr odvolacího soudu totiž odpovídá judikatuře dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 386/96, který byl publikován v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 6/98, pod označením SJ 46/98 dovodil, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem, popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. Rovněž v usnesení ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. 20 Odo 548/2001 Nejvyšší soud uzavřel, že nepřesné označení účastníka v právním úkonu nečiní právní úkon neplatným, pokud lze z celého obsahu skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem právního úkonu.
Druhá dovolací námitka spočívá v tvrzení, že rozhodčí doložka se na daný spor nevztahuje, protože se žalovaná v rozhodčím řízení domáhala určení neplatnosti ujednání o kupní ceně. Ani tuto námitku nemůže dovolací soud přijmout. Z vlastního výroku rozhodčího nálezu R. vyplývá, že dovolatelce (v rozhodčím řízení žalované) bylo rozhodčím nálezem uloženo zaplatit žalované (v rozhodčím řízení žalobkyni) žalovanou částku a taktéž z odůvodnění tohoto nálezu je zřejmé, že předmětem řízení bylo finanční plnění vyplývající z předmětné kupní smlouvy. Pokud tedy byla v rozhodčím řízení řešena otázka platnosti ujednání o kupní ceně, šlo o posouzení předběžné otázky.
Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není v rozporu s hmotným právem. Protože nejsou splněny ani další podmínky vymezené v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku zásadního právního významu. Dovolání žalobkyně tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu