ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.57.2005.1
sp. zn. 32 Odo 57/2005-51
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně S., zastoupené Mgr. D. B., advokátem, proti žalovanému F. n. m., o určení povinnosti podílet se na odstranění ekologických závad, vedené u Městského soudu v Praze – pracoviště Slezská pod sp. zn. 7 Cm 212/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č.j. 6 Cmo 286/2002-35, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č.j. 6 Cmo 286/2002-35, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2002, č.j. 7 Cm 212/99-17, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 20. srpna 2002, č.j. 7 Cm 212/99-17, kterým Městský soud v Praze – pracoviště Slezská zamítl žalobu na určení, že žalovaný je povinen přispět až do výše kupní ceny žalobkyni na odstraňování ekologických závad vzniklých na majetku bývalého státního podniku P. a č. L. podle projektu průzkumných prací v termínech, které nově určí Česká inspekce životního prostředí (dále též jen „ČIŽP“) a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle obsahu spisu žalobkyně spatřovala nutnost určení navrhované povinnosti žalovaného v tom, že v souvislosti s privatizací předmětného objektu jí jako vydražiteli vznikla povinnost provést opatření k odstranění ekologických závad podle rozhodnutí ČIŽP L., přičemž žalovaný přislíbil, že jí na náklady s tím spojené přispěje, což však později odmítl.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, že nárok žalobkyně na určení jí navržené povinnosti žalovanému není dán pro nedostatek naléhavého právního zájmu pro takové určení, jelikož v daném případě lze již případně žalovat na splnění povinnosti. V této souvislosti vysvětlil, že naléhavý právní zájem na určení povinnosti ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) je dán zejména v případě, že je bez tohoto určení právní postavení žalobce ohrožené nebo nejisté, přičemž jako nedostatek naléhavosti právního zájmu označil stav, kdy již lze žalovat splnění povinnosti. Určovací žaloba tak má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout právní ochranu žalobci ještě dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva a není již opodstatněna za stavu, kdy právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je třeba se domáhat žalobou na plnění. Za situace, kdy soud prvního stupně zamítl určovací žalobu právě pro absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení dle jejího návrhu, jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovoláním. Tohoto pochybení se podle dovolatelky dopustily soudy obou stupňů svým závěrem o neexistenci jejího naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, kdy věc posoudily z hlediska striktně procesního, aniž vzaly v úvahu její faktické možnosti. Rozhodnutí soudů obou stupňů by pro dovolatelku znamenalo postupovat tak, že by nejprve musela sama plnit a až následně finanční prostředky po žalovaném nárokovat, případně ho žalovat na plnění. Tato varianta je však pro ni nemožná, jelikož nedisponuje potřebnými finančními prostředky k odstranění následků ekologických škod, které činí 6 mil. Kč. Dále uvádí, že žalobu na plnění nemohla podat i z toho důvodu, že se žalovaný, přes původní příslib k poskytnutí náhrady, odmítl na odstranění ekologických závad podílet. Vzniklou situaci hodnotí dovolatelka tak, že její investice zůstala administrativním rozhodnutím státu mimo jakoukoli ochranu, byla zmařena a za situace, kdy se obrátila na soud, jí ochrana nebyla poskytnuta. Z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v posouzení otázky, zda-li je v dané věci při uplatnění určovací žaloby splněna podmínka naléhavého právního zájmu, a je i důvodné.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); tyto vady dovolatelka nenamítala a dovolací soud je ani neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu, že žalobkyně nemá na požadovaném určení právní zájem.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
V projednávané věci se žalobkyně domáhala určení povinnosti žalovaného podílet se finančně na odstranění ekologických závad vzniklých na privatizovaném majetku. Jde tedy o žalobu na určení, zda tu je právní vztah nebo právo a předpokladem jejího úspěchu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. je, že na určení je naléhavý právní zájem. Soudy se proto správně zabývaly otázkou, zda žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba má preventivní povahu a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Podle ustálené soudní judikatury naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. např. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (shodně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1419/2002).
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) opřel svůj závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení povinnosti podílet se finančně na odstranění ekologických závad vzniklých na privatizovaném majetku pouze o obecnou zásadu o neopodstatněnosti určovací žaloby za situace, kdy právní vztah nebo právo již byly porušeny a kdy je proto třeba žalovat na splnění povinnosti, aniž však tento obecný postulát vztáhl na konkrétní okolnosti posuzované věci. Odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku postrádá jakýkoli údaj o tom, který vztah, resp. které právo žalobkyně bylo porušeno a jakým způsobem a plnění které povinnosti se mohla žalobkyně po žalovaném žalobou na plnění domáhat. Dále je třeba odvolacímu soudu (a rovněž soudu prvního stupně) vytknout, že se vůbec nevypořádal s tvrzením žalobkyně o tom, že bez určení povinnosti žalovaného, jejíhož uložení se podanou žalobou v souzené věci domáhala, je postavení žalobkyně nejisté, neboť není na jisto postaveno, zda náklady na odstranění ekologických závad ponese sama nebo jí bude ze strany státu (žalovaného) poskytnut finanční příspěvek. Pokud za této situace odvolací soud postupoval tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, nelze než dospět k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě [§80 písm. c) o. s. ř.] v souzené věci není dán, je neúplné a tudíž nesprávné.
Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] byl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu