ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.760.2004.1
sp. zn. 32 Odo 760/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobce Č. P. k.s., proti žalovanému J. Č., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 59.052,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 149/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2003, č.j. 39 Co 121/03-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V této věci se žalobce domáhal původně na žalovaném J. Š. zaplacení 74.693,40 Kč za pronájem zásobníku na kapalný plyn a za dodávky tohoto plynu podle smlouvy ze dne 23.5.1995 a celkem 20 faktur splatných od 8.5.1996 do 31.1.1998. Usnesením ze dne 11.11.1998 č. j. 26 C 149/98-27 Obvodní soud pro Prahu 10 připustil, aby na straně žalované do řízení vstoupil jako další žalovaný J. Č. Vzhledem k tomu, že J. Š. dne 18.6.1999 zemřel, pokračoval soud prvního stupně v řízení dále s jeho dědici (vedle žalovaného J. Č.) – poz. manželkou V. Š. a syny J. a J. Š. jako s žalovanými 1) až 3). Rozsudkem ze dne 19. dubna 2001 č.j. 26 C 149/98-101 soud prvního stupně zastavil řízení o zaplacení 4.600,- Kč s příslušenstvím (5x 920,- Kč), žalovaným 1) až 3) uložil zaplatit žalobci společně a nerozdílně 12.881,40 Kč s příslušenstvím, žalovanému 4) – J. Č. uložil zaplatit žalobci 26.107,20 Kč s příslušenstvím, 12.432,- Kč s příslušenstvím a 20.512,80 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobce a původně žalovaný J. Š. uzavřeli smlouvu o pronájmu zásobníku a dodávkách plynu č. 1/95/Raa dne 23.5.1995, podle níž se J. Š. zavázal žalobci hradit nájemné za poskytnutý zásobník a cenu dodávaného plynu, jenž měl být dodáván dle telefonických objednávek a ceníku, platného v době dodání. Fakturovaná výše měsíčního nájemného i dodaného plynu nebyla sporná. Ze smlouvy mezi zemřelým J. Š. a J. Č. ze dne 13.6.1994 vzal za prokázané, že J. Š. pronajal J. Č. provozní budovu v M. v kat. území V. ve svém vlastnictví pro provozování autoopravny na dobu do 15.6. 2002 a ten se zavázal hradit mj. náklady na dodávky propan-butanu. Dle závěrů soudu povinnost hradit nájemné za poskytnutý zásobník stíhala J. Š. a proto v rozsahu uplatněného nároku, jenž tomu odpovídal, zavázal k úhradě jeho dědice - žalované 1) až 3), povinnost zaplatit cenu dodaného plynu pak příslušela J. Č. K objednávání a odběru plynu provedl soud řadu důkazů a dovodil z nich, že mezi žalobcem a žalovaným J. Č. vznikly v souvislosti s provozem jeho autoopravny v daném objektu umístěné tři smlouvy na dodávku plynu uskutečněné dne 11.12.1996 v ceně 26.107,20 Kč, dne 18.4.1996 v ceně 12.432,- Kč a dne 10.2.1997 v ceně 20.512,80 Kč. Pokud namítl tento žalovaný promlčení práva, pak soud prvního stupně jeho námitku s odkazem na ust. §397 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) neshledal za důvodnou.
K odvolání žalovaného J. Č. (dále již jen „žalovaného“) Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. ledna 2002 č. j. 53 Co 593/2001-124 rozsudek v napadeném vyhovujícím výroku mezi žalobcem a žalovaným a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi nimi zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že bez náležitých podkladů usoudil na smluvní vztahy žalobce a žalovaného ohledně dodávek plynu, ač se takový závěr logicky nepodává. Uvedené pochybení měl odvolací soud za vyvolané i nedostatky v žalobních tvrzeních, v nichž žalobce svůj nárok ve vztahu k žalovanému nijak blíže nezdůvodnil.
Soud prvního stupně vyzval žalobce k doplnění žalobních tvrzení usnesením ze dne 28.2.2002, sdělení žalobce ze dne 15.3.2002 měl za nedostatečné a proto žalobu v rozsahu zaplacení 26.107,20 Kč s přísl., 12.432,- Kč s přísl. a 20.512,80 Kč s přísl. odmítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť závěr soudu prvního stupně o přetrvávajících vadách žaloby měl za nesprávný, dospěl sám k závěru, že žalobce výzvu soudu splnil a žaloba vytčené vady nemá.
Rozsudkem ze dne 4. prosince 2002 č. j. 26 C 149/98-158 soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 26.107,20 Kč s 21% úrokem z prodlení od 1.1.1997 do zaplacení, 12.432,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 9.5.1996 do zaplacení a 20.512,80 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 6.3. 1997 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění již dříve jím učiněných, přitom měl za prokázané, že žalovaný užíval J. Š. smlouvou ze dne 13.6.1994 mu pronajatý objekt jako autoopravnu. Objekt byl zásobován – vedle dalšího objektu (opravovaného rodinného domu) - plynem ze zásobníku. Vzal dále za prokázané, že zástupce žalovaného v dané provozovně L. Č. potvrdil v uvedených třech případech dodání plynu do zásobníku na dokladech žalobce. Závěr, že to byl rovněž žalovaný, kdo dodání plynu objednal, opřel o záznamy žalobce o přijetí tří telefonických objednávek na doplnění plynu s údajem o žalovaném jako objednateli a číselným označením telefonu, jenž byl žalovaným v provozovně užíván. Neuvěřil proto tvrzení svědka L. Č., že to byl zemřelý J. Š., kdo dodání plynu objednával a že listiny o převzetí plynu podepisoval svědek jen proto, že ho o to požádal řidič žalobce po přečerpání plynu do zásobníku. Soud prvního stupně uzavřel, že L. Č. v zastoupení žalovaného podpisem listin o dodání plynu stvrzoval jeho převzetí k jím předtím učiněným telefonickým objednávkám. Plyn spotřeboval převážně žalovaný v předmětné provozovně, neboť – jak bylo prokázáno – plynový kotel v dalším objektu „pracoval pouze na třetinový výkon po dobu jednoho týdne v druhé polovině r. 1996“, a poté, co topení zde zamrzlo, bylo opravováno v dubnu či květnu 1997. Je zřejmé, jak dále soud uvedl, že fakticky „disponoval“ se zásobníkem plynu žalovaný, pro zajištění potřeb své autoopravny při snížení zásob plynu tento sám objednával a přebíral, aniž měl se žalobcem uzavřenu „rámcovou“ smlouvu o podmínkách dodávek plynu. Žalobce a žalovaný tak uzavřeli tři samostatné smlouvy o dodávce plynu (přijetím objednávek a poskytnutím plnění) podle §409 obch. zák., podle nichž žalobce dodal žalovanému plyn v ceně dle ceníku platného v době dodání a žalovanému vznikla povinnost tuto cenu, tj. 12.432,- Kč, 26.107,20 Kč a 20.512,80 Kč zaplatit (§448 obch. zák.), a to – vzhledem k nedostatku jiné dohody – dnem dodání plynu. Vzhledem k nesplnění smluvní povinnosti žalovaným vzniklo žalobci i právo na úroky z prodlení v žalované výši podle §369 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném do 31.12.2000.
K odvolání žalovaného přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud a rozsudkem ze dne 8. října 2003 č.j. 39 Co 121/03-181 je potvrdil a rozhodl dále o nákladech odvolacího řízení. V celém rozsahu odkázal na skutkové závěry soudu prvního stupně, neboť neshledal důvod jakkoli se od nich odchýlit, nehledě k tomu, že nebylo navrhováno žádným z účastníků ani doplnění dokazování. Výtky odvolatele týkající se hodnocení důkazů a právních závěrů soudu prvního stupně měl za neopodstatněné a rozsudek proto jako věcně správný podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný, jeho přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a důvody o §241a odst. 2 písm. a), b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spatřuje především v tom, že soudy nesprávně rozhodly již o jeho účastenství v řízení, vadně zjišťovaly skutkový stav zejména co do údajné existence smluv o dodávce plynu mezi žalobcem a žalovaným, jednaly o k tomu nezpůsobilé žalobě žalobce. Nesprávně právně věc soudy posoudily dle dovolatele zejména pokud dovodily vznik tří kupních smluv na dodávku plynu mezi žalobcem a žalovaným, bez opory v provedeném dokazování učinily závěr, že veškerý dodaný plyn měl spotřebovat žalovaný a pominuly, že vytápěn byl jím i další objekt. Dovolatel navrhl, aby byly zrušeny rozsudky obou soudů a věc jim vrácena k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání navrhl žalobce jeho odmítnutí jako bezdůvodného, popř. zamítnutí dovolání s tím, že tvrzení žalovaného jsou účelová a odkázal na předchozí svá stanoviska, podaná v řízení.
Jelikož již řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je v posuzovaném případě dovolání žalovaného přípustné, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §237 o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
I při splnění shora uvedených předpokladů přípustnosti však není ani v jednom z uvedených případů dovolání přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Pro posouzení přípustnosti dovolání je tedy také podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli. I když v občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí, ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99, zveřejněné v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) je dovozováno, že obchodní věcí je třeba mimo jiné rozumět takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc, neboť se jedná o spor mezi podnikateli o zaplacení ceny dodaného plynu podle §409 a násl. obch. zák. Uplatněný nárok se tedy opírá o závazkový vztah účastníků, jenž ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák. je vzhledem k okolnostem jeho vzniku a povaze stran vztahem vzniklým při podnikatelské činnosti účastníků. Není z tohoto pohledu rozhodné, že žalovaným je vznik závazkových vztahů popírán.
V dané věci napadá žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto (spolu s příslušenstvím) o nároku na zaplacení ceny plynu 1/ dodaného dne 11.12.1996 podle objednávky ze dne 9.12.1996 a záznamu o provozu č. 036901 v částce 26.107,20 Kč, 2/ dodaného dne 18.4.1996 podle objednávky ze dne 15.4.1996 a dodacího listu č. 002811 v částce 12.432,- Kč, 3/ dodaného dne 10.2.1997 podle objednávky ze dne 6.2.1997 a dodacího listu č. 007188 v částce 20.512,80 Kč. Rozhodnuto zde bylo tedy o třech samostatných nárocích (věcech) se samostatným skutkovým základem.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 376/96, jež bylo publikováno v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod č. 8).
V žádné z uvedených věcí, jež je třeba považovat za věci obchodní, nebylo - jak dovolací soud konstatuje - rozhodnuto o peněžitém plnění, jež by přesahovalo zákonem stanovený limit 50.000,- Kč. Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání samo nezakládá (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný vzhledem k výsledku řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení nemá a žalobci takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. března 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu