ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.82.2005.1
sp. zn. 32 Odo 82/2005-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Č. d., proti žalovanému L. ., podnikateli, o zaplacení částky 623.120,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 22 Cm 667/93, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2004, č.j. 12 Cmo 202/2004-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 26. července 2004, č.j. 22 Cm 667/93-73, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci odmítl pro opožděnost odvolání žalovaného proti svému rozsudku pro zmeškání ze dne 25. června 2002, č.j. 22 Cm 667/93-65 (výrok I.), a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, jehož důvodnost opřel o nesprávné právní posouzení věci a o postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel snesl argumenty na podporu jím uplatněných dovolacích důvodů a navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila S. ž. d. c., která, označujíc se za právního nástupce žalobkyně, se s rozhodnutími soudů obou stupňů ztotožnila.
Jelikož usnesení soudů obou stupňů byla vydána po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen o. s. ř.“).
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon [v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř.] připouští.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není dána již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání neplyne ani z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení §43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li soud prvního stupně podle §208 odst. 1 o. s. ř. odvolání pro opožděnost (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 41/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení, majícímu charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tak uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn.. 26 Cdo 707/2002).
Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s . ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto, žalobkyni však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu