ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1103.2003.1
sp. zn. 33 Odo 1103/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče v právní věci žalobců a) V. M. a b) Z. M., proti žalovanému J. V., o povinnost uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 9 C 1021/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2003, č. j. 20 Co 94/2003-91, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 3.870,- Kč k rukám advokáta , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou domáhali, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s nimi kupní smlouvu o prodeji bytové jednotky za kupní cenu 300.000,- Kč s odůvodněním, že mezi žalobci a právní předchůdkyní žalovaného M. V. byla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 3. října 2002, č. j. 9 C 1021/2001-55, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít v postavení prodávajícího se žalobci v postavení kupujících kupní smlouvu o prodeji bytové jednotky o velikosti 3+1 umístěné v prvním podlaží budovy v R. s ideálním spoluvlastnickým podílem o velikosti 968/7436 na společných částech domu a stavební parcele v R. (dále jen „bytová jednotka“ resp. „předmětná bytová jednotka“) za kupní cenu 300.000,- Kč, ve znění zde blíže uvedeném. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 150.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 150.000,- Kč od 6. 9. 2000 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši nad přiznaných 10 % zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že matka žalovaného Marie Vrbová, která byla vlastnicí předmětné bytové jednotky, uzavřela se žalobci dne 10. 9. 1999 smlouvu o budoucí smlouvě kupní, jejímž předmětem byla tato bytová jednotka. Smluvní strany se zavázaly uzavřít zamýšlenou smlouvu do jednoho měsíce po vystěhování M. V. z předmětného bytu, nejdéle však do šesti měsíců od podpisu smlouvy o smlouvě budoucí. Dále si sjednaly kupní cenu ve výši 300.000,- Kč, kterou se žalobci zavázali zaplatit M. V. při podpisu smlouvy kupní. Podle dodatku č. 1 ke smlouvě o smlouvě budoucí uzavřeného dne 17. 11. 1999 poskytli žalobci M. V. částku 150.000,- Kč jako zálohu na kupní cenu. M. V. dne 4. 1. 2000 zemřela a žalovaný po ní zdědil veškerý majetek patřící do dědictví včetně předmětné bytové jednotky (viz. usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 6. 9. 2000, č. j. D 162/2000-54, které nabylo právní moci dne 25. 10. 2000). Žalovaný přes výzvu žalobců s nimi smlouvu kupní neuzavřel a zálohu na kupní cenu jim nevrátil V době uzavření smlouvy o budoucí smlouvě kupní měla M. V. zajištěno bydlení u své dcery H. R., kam se měla odstěhovat, a žalovaný by se musel z bytu vystěhovat spolu s ní. Od smrti matky bydlí u své sestry H. R., nemá zajištěnu žádnou jinou možnost trvalého bydlení než v předmětné bytové jednotce a u své sestry přebývá pouze dočasně. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalobci s právní předchůdkyní žalovaného uzavřeli platně písemnou smlouvu o smlouvě budoucí kupní, která obsahovala všechny zákonné náležitosti ve smyslu §50a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“). Žalovaný jako právní nástupce M. V. je touto smlouvou vázán a žalobci proti němu podali u soudu včasnou žalobu na nahrazení projevu vůle (§50a odst. 2 obč. zák.). Zároveň však přisvědčil žalovanému, že jeho závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák. zanikl, neboť okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby byla kupní smlouva uzavřena. Změnu okolností shledal v tom, že M. V. v době, kdy uzavírala smlouvu o smlouvě budoucí, měla zajištěno bydlení u dcery, kdežto žalovaný, na něhož po smrti matky přešel závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí, nemá jinou možnost trvalého bydlení než v uvedené bytové jednotce a přebývání v domě sestry má pouze dočasný charakter.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. května 2003, č. j. 20 C 94/2003-91, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému uzavřít se žalobci kupní smlouvu, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k předmětné bytové jednotce za kupní cenu ve výši 300.000,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a z výpovědi žalovaného jako účastníka řízení, kterou doplnil dokazování, zjistil, že M. V. uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí s tím, že bytovou jednotku vyklidí a sama si zajistí bydlení v domě u dcery H. R. Neuzavřela však žádnou smlouvu, ze které by vyplývala povinnost H. R. zajistit své matce trvalé bydlení. Matka přitom dceři neposkytla žádnou protihodnotu za své bydlení v domě. Po smrti M. V. H. R. žalovanému umožnila užívat byt v jejím domě, kam se nastěhoval v lednu 2000 a žije zde dosud. Bytovou jednotku během následujících tří let navštívil pouze dvakrát nebo třikrát. Z těchto zjištění dospěl ke skutkovému závěru, že H. R. neměla právní povinnost poskytnout své matce trvalé bydlení ve svém domě (její nabídka vyplývala pouze z ochoty matce pomoci v nemoci a stáří). Ve stejném rozsahu jako matka má pak zajištěno bydlení u H. R. i žalovaný, neboť jak u M. V. tak i u něho mohla a může H. R. svůj souhlas s bydlením v nemovitosti kdykoli odvolat, jelikož možnost bydlení se neopírala a neopírá o žádný právní důvod (např. nájem, věcné břemeno bydlení apod.). Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud sice přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že žalobci s právní předchůdkyní žalovaného M. V. uzavřeli platnou smlouvu o smlouvě budoucí (§50a odst. 1 obč. zák.) a že po její smrti přešla povinnost uzavřít zamýšlenou kupní smlouvu na žalovaného (§579 odst. 1 obč. zák.), avšak na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že na straně povinné nedošlo k takové podstatné změně okolností ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák., která by vedla k zániku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil především dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím něhož namítl, že odvolací soud pominul ve skutkovém zjištění, o které opřel své rozhodnutí, podstatné skutečnosti vyplývající z jeho výpovědi a z výpovědi svědkyně R. Z těchto důkazů podle něho vyplývá, že na rozdíl od své matky, která měla od dcery příslib, že jí zajistí v případě potřeby bydlení a péči, takovýto příslib od své sestry neměl a nemá. Z týchž důkazů je také jednoznačné, že pokud se po smrti matky přestěhoval k sestře, stalo se tak v reakci na zjištění existence smlouvy o smlouvě budoucí a domněnky, že ji bude nucen respektovat, takže v bytě nemůže zůstat. Jeho sestra jej přijala do svého domu pouze z útrpnosti, aniž mu chtěla zajistit trvalé bydlení. Zde pouze vyčkává ukončení sporu a sestra nepočítá, že u ní zůstane i poté. Tyto skutečnosti dostatečně a logicky vysvětlují i to, že do bytové jednotky nezajíždí, neboť k tomu nemá důvod. Je přesvědčen, že skutkový závěr odvolacího soudu, že jeho postavení a postavení jeho matky je v podstatě totožné, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud pominul skutečnosti významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Za takovou skutečnost považuje i okolnost vyplývající ze závěti matky ze dne 2. 8. 1999, a sice že mu odkázala předmětnou bytovou jednotku. Z tohoto je zřejmé, že kdyby matka počítala, že s ní půjde bydlet k H. R., nemělo by pořízení takové závěti smysl. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný vytkl odvolacímu soudu nesprávnost právního názoru, že nedošlo k relevantní změně okolností ve smyslu §50a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud pochybil, když dovodil stejné právní postavení M. V. a žalovaného z hlediska práva na zajištění bydlení u H. R. Nerozlišil totiž existenci vyživovací povinnosti této svědkyně vůči její matce M. V. ve smyslu §87 zákona o rodině, jejíž plnění může spočívat i v osobní péči a zajištění bydlení, a absenci jakékoli vyživovací povinnosti svědkyně vůči žalovanému, který je jejím bratrem. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnili se skutkovými závěry odvolacího soudu, jež neodporují provedeným důkazům. Rovněž pokládají za správné jeho právní posouzení věci. V tomto ohledu poukázali zejména na ustálenou judikaturu týkající se bytových náhrad, z níž vyplývá, že bytovou potřebu nelze uspokojit bydlením u rodičů či dětí z titulu vyživovací povinnosti ve smyslu §87 zákona o rodině. Dovolání pro jeho nedůvodnost navrhli odmítnout.
Podle článku II, bodu 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. 5. 2003, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalovaný žádnou z uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu. S ohledem na vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem, která vyplývá z §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a projevuje se nejen v tom, který z důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění, se tedy dovolací soud zabýval pouze žalovaným výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak byly obsahově vymezeny, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazku 1, pod č. C 8).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V daném případě pro vyřešení hmotněprávní otázky, zda ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák. došlo k zániku závazku strany povinné uzavřít budoucí smlouvu kupní, je stěžejní zjištění, zda okolnosti, ze kterých účastníci při uzavírání smlouvy o budoucí smlouvě kupní (tedy při vzniku závazku) vycházeli, se následně do té míry změnily, že nelze na povinné straně spravedlivě požadovat, aby budoucí smlouvu uzavřela. Žalovaný tvrdil, že změna okolností v daném případě spočívá v tom, že na rozdíl od své právní předchůdkyně nemá v domě své sestry zajištěnu možnost trvalého bydlení, neboť jde z hlediska uspokojování jeho bytových potřeb o řešení pouze dočasné. Odvolací soud pro posouzení uvedené právní otázky pokládal za rozhodující porovnání poměrů na straně povinné, jež existovaly ke dni uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, s poměry, které nastaly v době následující, a to z pohledu zajištěnosti bytové potřeby strany povinné. Jeho skutkový závěr, že možnost a zajištěnost bydlení v domě H. R. se jak v případě matky žalovaného tak i samotného žalovaného neopírala a neopírá o žádný právní důvod, nýbrž pouze o souhlas H. R., který může být kdykoli odvolán, odvolací soud učinil (jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku) z výsledků dokazování (zejména z výpovědi samotného žalovaného a svědkyně H. R.). Protože jiné důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci významné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které současně byly významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Namítá-li žalovaný, že odvolací soud pominul ty skutečnosti vyplývající z jeho účastnické výpovědi, ze svědecké výpovědi H. R. a z obsahu závěti jeho matky, jež nasvědčují odlišnému skutkovému závěru, že na rozdíl od své matky bydlí u svědkyně bez příslibu trvalé možnosti zajištění takového bydlení, napadá tím hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě, jak bylo uvedeno výše, není způsobilým dovolacím důvodem. Navíc jsou tyto skutečnosti nepodstatné z hlediska závěru, že poměry žalovaného a jeho právní předchůdkyně se co do možnosti trvalého bydlení v domě svědkyně nikterak nelišily, neboť ani jednomu z nich nesvědčil žádný právní titul k takovému bydlení, který by byl vymahatelný. Žalovaným namítané skutečnosti tak nemohou být z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem podstatné. Dovolací soud vzhledem k uvedenému dospěl k závěru, že skutkové námitky žalovaného nenaplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. a při právním posouzení věci proto vyšel ze stejného skutkového základu jako soud odvolací.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že nedošlo k relevantní změně okolností ve smyslu §50a odst. 3 o. s. ř. (a tím potažmo k zániku jeho závazku uzavřít smlouvu kupní), argumentací, že odvolací soud při posouzení této otázky nerozlišil z hlediska práva na zajištění bydlení v domě svědkyně R. existenci vyživovací povinnosti této svědkyně vůči její matce M. V. ve smyslu §87 zákona o rodině, jejíž plnění může spočívat i v osobní péči a zajištění bydlení, a absenci jakékoli vyživovací povinnosti této svědkyně vůči němu.
Nesprávným právním posouzení věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu, musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Podle §50a odst. 3 obč. zák. tento závazek zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena.
Z citovaného ustanovení je patrné, že občanský zákoník předvídá proměnlivost práv a povinností vyplývajících ze závazkových vztahů. Výjimečně proto připouští uplatnění zásady změny poměrů (rebus sic stantibus) a s podstatnou změnou okolností, ze kterých smluvní strany při vzniku závazku (uzavření smlouvy) vycházely, jež následně nastala, spojuje zánik závazku k uzavření budoucí smlouvy, jestliže nelze (objektivně posuzováno) na straně povinné spravedlivě požadovat uzavření smlouvy budoucí.
Dovolací soud neshledal pochybení odvolacího soudu v závěru, že na straně povinné nedošlo k podstatné změně okolností ve smyslu §50a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval správné ustanovení, které správně vyložil, a ze skutkových zjištění vyvodil správné právní závěry. Argumentace žalovaného, že k podstatné změně okolností ve smyslu uvedeného ustanovení došlo v důsledku toho, že zatímco jeho matka měla zajištěnu možnost bydlení v domě své dcery v rámci vyživovací povinnosti ve smyslu §87 zákona o rodině, on takovouto možnost pro absenci jakékoli vyživovací povinnosti nemá, je nepřípadná. Podle §87 odst. 1 zákona o rodině sice stíhá děti, jež jsou schopny samy se živit, povinnost zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže toho potřebují, a tuto vyživovací povinnost mohou plnit i formou výkonu osobní péče a zajištění bydlení. Není-li však tato povinnost plněna dobrovolně, lze ji soudně vynutit jen ve formě peněžního plnění. Z toho pak logicky plyne závěr, že poměry na straně povinné z hlediska práva na zajištění bydlení z důvodů žalovaným namítaných podstatných změn nedoznaly. Je proto správný právní závěr odvolacího soudu, že ke změně okolností ve smyslu §50a odst. 3 o. s. ř. nedošlo.
Protože se žalovanému nepodařilo prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta vznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu mají vůči ve věci neúspěšnému žalovanému právo. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.720,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. e/ ve spojení s §10 odst. 3, §17 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrady hotových výdajů v částce 150,- Kč odpovídající dvěma režijním paušálům po 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu