ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1261.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1261/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. H., proti žalovanému J. V., o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 1131/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. srpna 2000, č. j. 12 Co 842/97-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal na její úkor plněním bez právního důvodu.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 12. června 1997, č. j. 5 C 1131/95-25, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni 400.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 20. 12. 1993 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. srpna 2000, č. j. 12 Co 842/97-66, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 300.000,- Kč potvrdil (výrok I.), v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 20. 12. 1993 do zaplacení, změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá (výrok II.), a ve zbývající části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 16 % z 300.000,- Kč od 20. 12. 1993 do zaplacení a ve výrocích o nákladech řízení, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.). Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 20. 12. 1993 byla uzavřena kupní smlouva, jíž manžel žalobkyně Z. H., který v mezidobí zemřel, koupil od Z. P. osobní automobil zn. Mercedes Benz MB 100 L, rok výroby 1991, za sjednanou kupní cenu 400.000,- Kč. Na úhradu kupní ceny automobilu bylo manželem žalobkyně žalovanému předáno v hotovosti 100.000,- Kč a 200.000,- Kč bylo poukázáno na jeho osobní bankovní účet. Vlastník automobilu Z. P. nepověřil žalovaného k převzetí kupní ceny. Ani odvolací soud neuvěřil tvrzení žalovaného, že předmětný automobil byl ve skutečnosti v jeho vlastnictví, přestože byl dopravním inspektorátem Okresního ředitelství Policie ČR v Blansku evidován jako majetek Z. P., a že proto byl oprávněn inkasovat kupní cenu od manžela žalobkyně. Z listinných důkazů (kupní smlouvy ze dne 7. 11. 1992, návrhu na celní řízení ze dne 7. 11. 1992, Guittung ze dne 3. 11. 1992 a prodejního odpočtu devizových prostředků ze dne 20. 11. 1992) a z výpovědi svědka Z. P. vzal za prokázané, že od 7. 11. 1992 do prodeje automobilu manželu žalobkyně dne 20. 12. 1993 byl Z. P. výlučným vlastníkem předmětného automobilu, neboť jej za vlastní finanční prostředky řádně zakoupil v Německu. V rámci dodatečného projednání dědictví po Z. H. byla pohledávka za žalovaným ve výši 300.000,- Kč přikázána žalobkyni. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud uzavřel, že přijetím částky 300.000,- Kč se žalovaný na úkor žalobkyně a jejího manžela bezdůvodně obohatil, neboť mu bylo plněno bez právního důvodu.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 300.000,- Kč, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu otázky, zda žalobkyně je ve věci aktivně legitimována. S odkazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. vytýká odvolacímu soudu, že pochybil při výkladu §451 odst. 1 a §456 občanského zákoníku. Je přesvědčen, že bezdůvodné obohacení nemohlo být získáno na úkor žalobkyně, neboť se stala nejprve spolumajitelkou a později (po smrti svého manžela) výlučnou vlastnicí osobního automobilu. Je-li tedy vlastnicí automobilu, není fakticky možné, aby se na její úkor žalovaný bezdůvodně obohatil. V krajním případě mohl totiž získat toto obohacení na úkor svědka P., který však není účastníkem řízení. Protože předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán, „došlo by splněním rozsudku odvolacího soudu k absurdní situaci, kdy žalovaný by musel vydat bezdůvodné obohacení žalobkyni, přestože je vlastnicí automobilu“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrokové části I. zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“ Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se totiž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovanou osobou (žalovaným), není však v dané věci přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. – a ty v daném případě nebyly dovolatelem namítány, ani se z obsahu spisu nepodávají – je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o. s. ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1, písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o. s. ř.). Ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam. Právě přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. se žalovaný dovolává.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je – jak již bylo zmíněno – aby dovolací soud, za splnění podmínek zde uvedených, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě v něm řešená otázka, jsou zásadně právně významnými. Rozhodnutí odvolacího soudu je pak otevřeno přezkumu pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zda jde o rozhodnutí zásadního právního významu, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává o ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným. Objektivní hranice možného dovolacího přezkumu (reflektující vztah mezi návrhem na vyslovení přípustnosti dovolání a hodnocením právního významu rozhodnutí odvolacím soudem) jsou dány obsahovou konkretizací návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno; odvolací soud totiž podle §239 odst. 2 o.s. ř. zvažuje, zda jeho rozhodnutí má zásadní právní význam, jen z pohledu obsahu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání. Jestliže účastník v návrhu vymezil odvolacím soudem řešené právní otázky, které pokládá – na rozdíl od odvolacího soudu – za zásadně právně významné, vymezil tím objektivně mantinely dovolacího přezkumu právě těmito otázkami.
Žalovaný před vyhlášením potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu navrhl, aby v případě potvrzení rozsudku soudu prvního stupně bylo připuštěno dovolání k posouzení „právní otázky, zda žalobkyně v tomto řízení je či není aktivně legitimována“. Odvolací soud takovému návrhu nevyhověl. Jen s posouzením této právní otázky je dovolací soud v dané věci oprávněn spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. po právní stránce zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (kdy tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, která pro rozhodnutí věci nebyla určující), rozhodnutí musí mít současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné – nové – řešení této otázky). Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaný přikládá zásadní právní význam otázce, zda žalobkyně je aktivně legitimována požadovat vydání bezdůvodného obohacení za situace, kdy je vlastnice automobilu, jehož kupní cenu přijal, aniž byl prodávajícím a aniž k tomu byl prodávajícím pověřen.
Již v usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck (dále jen „Soubor“), svazku 2 pod č. C 103 zaujal Nejvyšší soud ČR názor, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti. Tak je tomu i v případě výkladu ustanovení §451 a §456 občanského zákoníku z hlediska úvah o aktivní a pasivní legitimaci.
Podle §451 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv. Citované ustanovení představuje obecnou skutkovou podstatu povinnosti vydat bezdůvodné obohacení; bezdůvodné obohacení je v něm chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil (viz odstavec 1), a vyjádřeno je i jako předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení týká (viz odstavec 2). Povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, je ten, komu bylo bez právního důvodu plněno, tedy adresát tohoto plnění. Ustanovení §456 občanského zákoníku specifikuje, komu má být předmět bezdůvodného plnění vydán. Nositelem tohoto oprávnění je subjekt, na jehož úkor byl předmět bezdůvodného obohacení získán (může jím být jak fyzická, tak právnická osoba) a nelze-li tento subjekt zjistit, stanoví zákon pro takové případy, že předmět bezdůvodného obohacení musí být vydán státu. Plnění bez právního důvodu je takové plnění, k němuž v době plnění neexistoval žádný právem stanovený důvod. K získání bezdůvodného obohacení v těchto případech dochází okamžikem přijetí plnění a v tomtéž okamžiku vzniká zároveň povinnost vrátit je zpět.
V posuzovaném případě byla mezi manželem žalobkyně jako kupujícím a Z. P. jako prodávajícím uzavřena kupní smlouva, ze které vznikla prodávajícímu (Z. P.) povinnost předat kupujícímu (manželu žalobkyně) osobní automobil a kupujícímu povinnost zaplatit prodávajícímu za tento automobil kupní cenu. Část této kupní ceny však plnil právní předchůdce žalobkyně žalovanému, aniž k tomu existoval právní důvod; žalovaný totiž nebyl účastníkem kupní smlouvy a vlastníkem převáděného osobního automobilu, ani osobou, která by byla účastníkem smlouvy (prodávajícím) zmocněna k převzetí plnění z této smlouvy (kupní ceny). Žalovanému tak bylo manželem žalobkyně plněno bez právního důvodu a přijetím tohoto plnění získal na úkor toho, kdo jej poskytoval bezdůvodné obohacení, které je mu povinen vydat. Jinými slovy řečeno, nositelem povinnosti vydat plnění, které bylo poskytnuto bez právního důvodu (věcně pasivně legitimován) je příjemce tohoto plnění – žalovaný a nositelem oprávnění požadovat vydání tohoto plnění (věcně aktivně legitimován) je ten, kdo takové plnění poskytl – manžel žalobkyně, resp. žalobkyně. Bez právního významu je přitom skutečnost, zda se manželu žalobkyně, resp. žalobkyni, jako kupujícímu dostalo vzájemného plnění ze smlouvy ze strany prodávajícího či nikoli.
Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně je ve smyslu ustanovení §451 občanského zákoníku nositelem oprávnění požadovat po žalovaném vydání částky 300.000,- Kč, jež mu byla jejím manželem (který v mezidobí zemřel) plněna bez právního důvodu, je výrazem obecné zásady, že bezdůvodné obohacení musí být vydáno tomu, na jehož úkor bylo získáno; z tohoto axiomu (majícího snad i charakter právního truismu) soudní praxe běžně vychází, takže otázka, kterou žalovaný předložil k dovolacímu přezkumu, nemůže činit napadený rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným. Nezbytným důsledkem tohoto závěru je konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného a dovolacímu soudu nezbylo, než toto dovolání podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. října 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu