ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1360.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1360/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. B. a b) A. B., proti žalovanému družstvu V., o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 314/2003, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č. j. 36 Co 1/2005-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. ledna 2005, č. j. 36 Co 1/2005-112, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. listopadu 2004, č. j. 21 C 314/2003-102, jímž bylo rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby, došlé soudu dne 3. 9. 2004, je neúčinné. Ztotožnil se s jeho závěrem, že jsou zde vážné důvody pro nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby ve smyslu §96 odst. 3 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání v přesvědčení, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a zpochybnili v něm podrobnou argumentací správnost závěru odvolacího soudu, že žalovaný měl vážné důvody pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby. Navrhli proto usnesení odvolacího soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
S ohledem na den vydání napadeného usnesení Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnými subjekty (žalobci), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení, jímž je podle §96 odst. 3 o. s. ř. rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby je neúčinné, není ovšem usnesením „ve věci samé“. Věcí samou se totiž rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé takové rozhodnutí soudu, jímž se v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, publikované pod C 264/3 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR).
Lze proto uvažovat pouze o přípustnosti dovolání podle §238, §238a a §239 o. s. ř. Uvedená ustanovení však přípustnost dovolání rovněž nezakládají, protože napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Okolnost, že napadené usnesení odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení o tom, že dovolání je přípustné při splnění tam uvedeného předpokladu, bez dalšího přípustnost dovolání nezakládá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, publikované pod C 1457/21 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR).
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodováno nebylo, jelikož po provedení dovolacího řízení pokračuje řízení nalézací (rozhodnutím dovolacího soudu se řízení ve věci nekončí). O nákladech dovolacího řízení (pokud vznikly) bude rozhodnuto až v rozhodnutí, kterým bude nalézací řízení ukončeno (§243d odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. listopadu 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu