ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.147.2005.1
sp. zn. 33 Odo 147/2005-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců: a) Ing. M. K., a b) Ing. M. K., zastoupených JUDr. M. P. Ph.D., advokátem, proti žalovanému D. – H., zastoupenému JUDr. P. K., advokátem, o zaplacení částky 60.923,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 1258/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2004, č. j. 28 Co 356/2004-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 4.250,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. P. Ph.D. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. června 2004, č. j. 7 C 1258/2002-58, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobcům částku 60.923,65 Kč s 10% úrokem z prodlení od 24. 10. 2000 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že 27. 3. 2000 uzavřeli účastníci smlouvu, jíž se žalovaný mimo jiné zavázal zhotovit pro žalobce rozpracovanou stavbu rodinného domku a dílo jim v uvedené podobě předat do 30. 7. 2000. Pro případ prodlení se splněním tohoto závazku byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,025% denně z celkové ceny díla uvedené ve smlouvě (články V a VI smlouvy). Předávací řízení však bylo zahájeno až 18. 10. 2000 a smlouva o předání domku byla uzavřena 23. 10. 2000. Žalovaný odmítl žalobcům sjednanou smluvní pokutu zaplatit. Soud prvního stupně posoudil tuto část smlouvy jako smlouvu o dílo podle §631 a následujících občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a smluvní ujednání týkající se předání stavby vyložil tak, že se mělo jednat o dvoustranný právní úkon, jímž by žalovaný projevil vůli dílo předat a žalobci vůli toto dílo převzít. K předání stavby v tomto smyslu došlo až 23. 10. 2000, a proto žalobcům podle §544 ObčZ přísluší právo na zaplacení smluvní pokuty v žalované výši, včetně úroku z prodlení podle §517 odst. 2 ObčZ.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. října 2004, č. j. 28 Co 356/2004-78, změnil rozsudek soud prvního stupně jen ve výroku o nákladech řízení, „v dalším“ jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vytkl sice soudu prvního stupně formální pochybení při zpracování písemného vyhotovení rozsudku, ale výhrady žalovaného ke způsobu, jakým byly hodnoceny důkazy, odmítl a ztotožnil se plně s právním posouzením věci soudem prvního stupně včetně výkladu ujednání v článku V. smlouvy tak, že rozpracovaná stavba měla být žalobcům předána k individuálnímu dokončení do 30. 7. 2000. Námitku žalovaného, že rozhodnutí vydal věcně nepříslušný soud, neboť v této věci je dána věcná příslušnost krajských soudů jako soudů prvního stupně, nepovažoval odvolací soud za důvodnou s tím, že nejde o spor týkající se členského vztahu žalobců k družstvu.
Proti tomuto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a v němž namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázky zásadního právního významu, které zakládají přípustnost dovolání, označil jednak otázku, zda se může odvolací soud vypořádat s námitkou věcné nepříslušnosti uplatněnou v odvolání tak, jak se stalo v této věci, tedy posoudit tuto otázku v rámci odvolacího řízení bez postupu podle §104a OSŘ, jednak otázku, zda lze při výkladu projevu vůle účastníků smlouvy „při zjišťování obsahu smluvní povinnosti, zajištěné smluvní pokutou, vyložit projev vůle účastníků bez znalosti obsahu jiné listiny, na kterou účastníci smlouvy o smluvní pokutě odkazují a která nebyla v rámci důkazního řízení jako důkaz provedena a zůstal neznámý i obsah listiny“. Namítl, že věcnou příslušnost okresního soudu v této věci zpochybnil proto, že v obdobné věci Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že k jejímu projednání v prvním stupni jsou věcně příslušné krajské soudy. K vyřešení této otázky je podle §104a OSŘ povolán nadřízený vrchní soud, nikoli sám odvolací soud, který měl věc bez dalšího předložit vrchnímu soudu k rozhodnutí. Toto pochybení odvolacího soudu mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud jde o druhou vymezenou otázku, od počátku řízení byl sporný obsah povinnosti žalovaného, která byla zajištěna smluvní pokutou. Jestliže ujednání odkazuje na harmonogram, který měl být přílohou smlouvy, ale tento harmonogram nebyl předložen, takže jeho obsah není znám, nelze považovat výklad smlouvy, který učinil soud prvního stupně a který odvolací soud převzal, za správný a přezkoumatelný. Žalovaný navrhl, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci především zpochybnili zásadní právní význam žalovaným vymezených právních otázek a tedy i přípustnost jeho dovolání. Pro případ, že by bylo dovolání shledáno přípustným, se ztotožnili s výkladem ujednání o povinnosti žalovaného zajištěné smluvní pokutou tak, jak jej provedly soudy obou stupňů, který podle jejich názoru odpovídá §35 odst. 2 ObčZ. Rovněž postup odvolacího soudu při řešení otázky věcné příslušnosti považovali za správný.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Napadeným rozsudkem byl ovšem potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a tak ustanovením §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nemůže být přípustnost dovolání založena. Zbývá přípustnost podle písm. c) téhož ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Ze znění těchto ustanovení je zřejmé, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být založena pouze pro řešení právních otázek, tedy že musí být dán dovolací důvod opírající se o tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naopak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být relevantní pouze v případě přípustného dovolání a sám o sobě přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nezakládá, i když je naplněn. Podle výslovného znění §241a odst. 3 OSŘ pak použití dovolacího důvodu uvedeného v tomto ustanovení, jímž je možno uplatnit výhradu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nepřichází v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována toliko z hlediska §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, vůbec v úvahu.
Žalovaný vymezil dvě otázky, které podle jeho názoru zakládají zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ. Jeho výhrady k postupu odvolacího soudu při řešení námitky věcné nepříslušnosti však nejsou zpochybněním právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž poukazem na vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (to ostatně žalovaný ve svém dovolání výslovně zdůrazňuje). Jde tedy o uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, který sám, jak bylo shora vysvětleno, k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ vést nemůže.
Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady žalovaného ke způsobu, jakým soudy obou stupňů vykládaly obsah smlouvy z 27. 3. 2000 a zjišťovaly tak, jaká práva a povinnosti si v ní účastníci ujednali, nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 OSŘ. Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, rovněž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Dovoláním pak nelze napadnout ani výrok o nákladech řízení, protože §237 odst. 1 OSŘ na něj nedopadá (nejde o výrok ve věci samé – srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003) a nelze jej podřadit žádnému z případů, jež jsou taxativně vyjmenovány v §238, §238a a §239 OSŘ. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna advokáta za písemné vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] stanovená podle §15, §14 odst. 1, §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 5., §17 odst. 2, §18 odst. 1 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 4.100,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., u každého ze žalobců ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 26. dubna 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu