ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.394.2005.1
sp. zn. 33 Odo 394/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce B. H. proti žalovanému M.P. o částku 88.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 68/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 15 Co 524/2004-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 26. května 2004, č. j. 16 C 68/2002-86, zamítl žalobu na zaplacení částky 88.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 15 Co 524/2004-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. listopadu 2004, tedy před 1. 4. 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti (srovnej článek II, bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 15 Co 524/2004-119, není podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím je možno - je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. - namítat pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Uvedený dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zvažuje-li teprve dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), musí vycházet ze skutkového stavu, na němž odvolací soud založil své právní posouzení věci. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není způsobilý sám o sobě přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, neboť dovolací soud k nim přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce v dovolání výslovně označil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. V prvé řadě se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, který oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 28. 8. 1996 platnou smlouvu o dílo v souladu s §631 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“). V dovolání obsáhle zrekapituloval skutková zjištění, z nichž vyvozoval oprávněnost svého nároku na zaplacení smluvní pokuty. Současně zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že žalobci právo na smluvní pokutu nevzniklo. V této souvislosti namítal nesprávný výklad dodatku ke kupní smlouvě ze dne 28. 8. 1996 odvolacím soudem, který ve smlouvě slovy vyjádřené ujednání o termínu dokončení prací ke dni 30. 10. 1997 „a to pod smluvní sankcí 1.000,- Kč za každý den prodlení s dokončením inž. sítí a oddálením stavebního povolení“, vyložil s přihlédnutím ke smyslu a účelu smlouvy a za pomoci výkladových pravidel obsažených v §35 odst. 2 obč. zák. (výkladu logického a gramatického) tak, že bylo vůlí účastníků vázat vznik smluvní pokuty na splnění obou podmínek kumulativně (jestliže prodlení s dokončením inženýrských sítí mělo za následek opožděné vydání stavebního povolení). Z vlastního výkladu uvedené smlouvy pak žalobce dovodil, že si účastníci sjednali ve smlouvě dvě samostatně stojící a na sobě nezávislé podmínky, kdy již při splnění jedné z nich mu vznikne nárok na smluvní pokutu. I když tedy stavební povolení bylo získáno před sjednaným termínem, žalobce vyslovil přesvědčení, že mu nárok na smluvní pokutu vznikl, neboť inženýrské sítě byly dokončeny až 18. 11. 1998.
Žalobce sice v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, avšak z obsahu dovolacích námitek plyne, že jeho výtky směřující proti závěru odvolacího soudu, že mu právo na smluvní pokutu nevzniklo, jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud tento právní závěr založil. Otázka, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě (tj. zda ujednání ve smlouvě vyjádřené slovy „a to pod smluvní sankcí 1.000,- Kč za každý den prodlení s dokončením inž. sítí a oddálením stavebního povolení“ je sjednáním dvou na sobě nezávislých podmínek či dvou kumulativních podmínek vzniku smluvní pokuty), je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002).
Zpochybněním právního závěru odvolacího soudu, že nárok na smluvní pokutu nevznikl, argumentací, že obsahem vůle účastníků vyjádřené v dodatku ke kupní smlouvě nebylo vázat vznik smluvní pokuty na kumulativní splnění obou podmínek, uplatnil žalobce ve skutečnosti nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím napadl správnost skutkových (nikoliv právních) závěrů odvolacího soudu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalobce namítl, že odvolací řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřuje v tom, že soudy obou stupňů neprovedly jím navržené důkazy. Jak bylo již výše vysvětleno, ani tento dovolací důvod nemůže činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Ačkoliv žalobce v dovolání výslovně označil i způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., žádná z dovolacích námitek podle svého obsahu uvedený důvod nenaplňuje. Žalobcův návrh na provedení dokazování listinou nazvanou Dodatek ke kupní smlouvě ze dne 28. 8. 1996 a výslechem obou účastníků za účelem prokázání dovolacích důvodů je za této situace bezpředmětný.
Jelikož ani jeden z uplatněných dovolacích důvodů nezaložil přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému v tomto řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. června 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu