ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.429.2004.1
sp. zn. 33 Odo 429/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. S., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému K. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 45.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 91/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2003, č. j. 11 Co 286/2003-47, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2003, č. j. 11 Co 286/2003-47, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. října 2002, č. j. 11 C 91/2001-27, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 45.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 9. 3. 1999 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Na základě zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat tvrzení, že půjčil žalovanému a jeho bývalé manželce částku 150.000,- Kč, z níž mu dosud bylo vráceno pouze 105.000,- Kč, a žalobu opírající se o §657 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) tudíž neshledal důvodnou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. září 2003, č. j. 11 Co 286/2003-47, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 45.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 9. 3. 1999 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zopakoval některé důkazy, které provedl soud prvního stupně, a po jejich zhodnocení vzal za prokázané, že když se žalovaný a jeho tehdejší manželka V. K. v roce 1996 rozhodli pro koupi nového automobilu, měli k dispozici vlastní finanční prostředky pouze ve výši 152.890,- Kč. Z této částky pocházelo 57.890,- Kč z vkladních knížek jejich dětí a 18.000,- Kč z prodeje cenných papírů bývalé manželky, částka 77.000,- Kč pak představovala hodnotu starého automobilu, která byla při koupi nového vozu vzata na protiúčet. Cena nového vozidla činila 301.906,- Kč, takže žalovanému a jeho manželce chybělo přibližně 150.000,- Kč. Žalovaný sice tvrdil, že si od žalobce půjčil jen 60.000,- Kč, které mu ještě v roce 1996 vrátil, ale odvolací soud konstatoval, že žalovaný nedokázal uspokojivě vysvětlit, kde získal oněch zbývajících 90.000,- Kč, a proto lze mít za prokázané, že mu žalobce půjčil ne 60.000,- Kč, ale 150.000,- Kč. Z této částky splatil zatím žalovaný 60.000,- Kč a V. K. 45.000,- Kč, a tak zbývajících 45.000,- Kč je žalovaný povinen žalobci podle §657 a §511 odst. 1 ObčZ zaplatit i s úrokem z prodlení stanoveným podle §517 odst. 2 ObčZ a nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vytkl odvolacímu soudu, že v rozporu s §120 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) na něho přenesl důkazní břemeno, když vzal k jeho tíži, že se mu nepodařilo uspokojivě vysvětlit původ chybějící částky 90.000,- Kč, ač toto břemeno nese – pokud jde o existenci závazku – jednoznačně žalobce. Pokud jde o přijaté skutkové závěry, je v úvahách odvolacího soudu logický rozpor s obsahem spisu. Výpisem ze sporožirového účtu žalovaného bylo totiž prokázáno, že 8. března 1996, tedy v týž den, kdy on a bývalá manželka kupovali nový automobil, bylo z tohoto účtu vybráno 60.000,- Kč. Je tedy zřejmé, že v té době měli k dispozici částku kolem 213.000,- Kč a do celé kupní ceny za vozidlo jim tak chybělo jen přibližně 90.000,- Kč. Pak ovšem lze mít za prokázané, že si on a jeho bývalá manželka půjčili od žalobce jen 60.000,- Kč, které 28. 2. 1996 uložili na sporožirový účet, vybrali je opět 8. 3. 1996 a spolu s částkami pocházejícími z vkladních knížek dětí, z prodeje akcií a z prodeje starého vozu a s dalšími penězi, nacházejícími se běžně v domácnosti, tak měli dost prostředků na koupi nového vozu. Neměli proto žádný důvod, aby si půjčovali od žalobce dalších 150.000,- Kč. Pokud by odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval podle §132 OSŘ, musel by k takovémuto skutkovému závěru dojít, tím spíše, že i svědci V. a P. ve svých výpovědích potvrdili, že žalovaný a jeho bývalá manželka potřebovali jen 60.000,- až 70.000,- Kč. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby „napadené rozhodnutí bylo potvrzeno“.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalovaný netvrdí, že řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně (s výjimkou poukazu na nesprávné posouzení otázky rozložení důkazního břemene, které považuje za vadu řízení) jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud musel podle §242 odst. 3 OSŘ přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je žalovaný vymezil, a dospěl k závěru, že jeho dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný spatřuje takovouto vadu v nesprávných úvahách odvolacího soudu o tom, který z účastníků je odpovědný za to, že nebyl prokázán původ prostředků potřebných k zaplacení kupní ceny za nový automobil. S touto jeho námitkou však nelze souhlasit. Především je třeba zdůraznit, že případné nesprávné úvahy o rozložení důkazního břemene by nebylo možno považovat za vadu řízení, nýbrž za nesprávné právní posouzení věci spočívající v nesprávném výkladu procesního předpisu, které lze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. K ničemu takovému ale v této věci nedošlo. Podle §120 odst. 1 OSŘ jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalovanému lze přisvědčit, že důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla uzavřena smlouva o půjčce a že podle ní dlužníku též plnil, spočívá ve sporu o vrácení půjčené částky na věřiteli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 13, pod č. C 946). To ovšem neznamená, že není povinností dlužníka, pokud se brání žalobě tvrzením, že smlouva o půjčce nebyla uzavřena, případně že byla uzavřena ohledně nižší částky, protože pro účel, na který podle žaloby byla půjčka určena, získal potřebné prostředky jiným způsobem, aby svoji obranu v tomto směru podložil důkazními návrhy, a že v případě, že tyto důkazy nenavrhne nebo že navržené důkazy nebudou k prokázání dlužníkových tvrzení dostačující, nelze tuto jeho obranu považovat za nevěrohodnou. V procesu hodnocení důkazů podle §132 OSŘ pak může nevěrohodnost obrany žalovaného za určitých okolností logicky vést k závěru, že lze naopak uvěřit žalobci, a to i v případě, že je toto tvrzení podloženo pouze nepřímými důkazy. Pokud tedy odvolací soud považoval tvrzení žalovaného, že měl k dispozici tolik vlastních prostředků, že si nepotřeboval od žalobce půjčovat 150.000,- Kč, za nevěrohodné, a v důsledku toho uvěřil žalobci, nejde – z hlediska výkladu §120 OSŘ – o nesprávné právní posouzení věci.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci spočívající ve vadnosti skutkových zjištění a z nich vyplývajícího skutkového závěru, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo naopak soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, případně v hodnocení důkazů či poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor (srov. blíže rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 161/98). Z pohledu tohoto dovolacího důvodu je nutno námitkám žalovaného přisvědčit. Z výpisů z účtu č. … vedeného na jméno žalovaného u Č. s. a. s. za měsíce únor a březen 1996, jimiž byl proveden důkaz při jednání soudu prvního stupně dne 18. dubna 2002, totiž vyplývá, že 28. 2. 1996 byla na tento účet vložena částka 60.000,- Kč, která bylo opět vybrána 8. 3. 1996, tedy právě v den, kdy žalovaný a jeho bývalá manželka kupovali nové vozidlo. Odvolací soud však při úvahách o tom, jakou částku měli tehdejší manželé K. na zaplacení kupní ceny k dispozici, s touto částkou nepočítal, neboť vycházel pouze z částky 77.000,- Kč jako protihodnoty za starý automobil, z částky 18.000,- Kč za prodej akcií a z částky 57.890,- Kč vybrané z vkladních knížek. Vzhledem k jednoznačné časové souvislosti mezi výběrem částky 60.000,- Kč z účtu a zakoupením vozidla není důvodu pochybovat o tvrzení žalovaného, že i tyto prostředky byly použity na zaplacení kupní ceny. Za této situace se ovšem nejeví logické tvrzení žalobce, že v den zakoupení automobilu předal žalovanému částku 150.000,- Kč, které odvolací soud vzal za prokázané a učinil je součástí skutkových zjištění, na nichž pak založil právní posouzení věci. Naopak důkaz o výběru částky 60.000,- Kč, jež byla uložena na účet 28. 2. 1996, právě v den zakoupení vozu zcela koresponduje s tvrzeními, na nichž žalovaný od počátku staví svoji obranu, t. j. že od žalobce potřeboval jen 60.000,- Kč, které mu počátkem srpna 1996 vrátil. Samozřejmě zůstává stále otázkou, zda lze považovat za věrohodné vysvětlení žalovaného, že chybějících zhruba 90.000,- Kč pocházelo z prostředků, které „se nacházely běžně v domácnosti“, v každém případě však odvolací soud tím, že nevzal v úvahu výběr částky 60.000,- Kč dne 8. března 1996, pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, a tím naplnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ.
Dovolání žalovaného je tedy důvodné. Proto Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ napadený rozsudek zrušil a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá, část věty za středníkem, §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2005
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu