ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.489.2004.1
sp. zn. 33 Odo 489/2004-149
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A., a. s. , zastoupené JUDr. J. K., advokátem , proti žalované České republice – Ú. p., o uložení povinnosti k bezúplatnému převodu majetku, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 163/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2003, č. j. 21 Co 524/2003-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2003, č. j. 21 Co 524/2003-119, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. srpna 2003, č. j. 8 C 163/2002-94, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. srpna 2003, č. j. 8 C 163/2002-94, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost převést na žalobkyni bezúplatně blíže specifikované pozemky v katastrálních územích V. a H. K. (dále jen „pozemky“, resp. „předmětné pozemky“), a rozhodl o nákladech řízení. Žalobkyně opírala uplatněný nárok o tvrzení, že jí k předmětným pozemkům svědčí právo trvalého užívání podle §70 hospodářského zákoníku. Na pozemcích se nachází budova kongresového, výstavního a společenského centra, kterou vlastní a provozuje žalobkyně. Jelikož tuto činnost vykonává ve veřejném zájmu, jsou dány podmínky pro bezúplatný převod pozemků do jejího vlastnictví podle §59 odst. 1 a 2 a §22 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Takovýto převod však žalovaná odmítá. Soud prvního stupně uzavřel, že uvedená ustanovení zákona č. 219/2000 Sb. nelze vykládat tak, že by bylo možno vlastníka soudně donutit k bezúplatnému převodu vlastnického práva, neboť odejmutí tohoto práva (vyvlastnění) je podle článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod možné jen za náhradu. Kromě toho samotný fakt, že žalobkyně provozuje mimo jiné i veřejně prospěšnou činnost, nezakládá ještě veřejný zájem na bezúplatném převodu majetku. Žalobkyně je podnikatelským subjektem, a proto může mít jen soukromý zájem na bezúplatném převodu z důvodu snížení jejích výdajů. Tento zájem pak nepřevyšuje veřejný zájem daňových poplatníků na účelném a hospodárném využití majetku státu. Není tudíž splněna ani podmínka veřejného zájmu na požadovaném bezúplatném převodu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. prosince 2003, č. j. 21 Co 524/2003-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Názor, že vlastník nemůže být soudní mocí nucen k bezúplatnému převodu majetku, sice nepovažoval za správný, ale ztotožnil se se závěrem, že na takovémto převodu předmětných pozemků do vlastnictví žalobkyně není veřejný zájem. Zákon č. 219/2000 Sb. pojem veřejného zájmu nikterak nedefinuje; z pohledu teorie pak jde o takový zájem, který je obecný a jehož nositeli jsou blíže neurčené, ale aspoň rámcově determinované okruhy osob či společenství osob jako tzv. veřejnost. Jestliže podle výpisu z obchodního rejstříku týkajícího se žalobkyně je kromě organizace a služeb v oblasti kulturní a vzdělávací činnosti předmětem jejího podnikání řada dalších činností komerčního charakteru (které jsou v odůvodnění detailně vyjmenovány), je zřejmé, že budova nacházející se na předmětných pozemcích je ryze komerčním zařízením. Navíc žalobkyně i společenské, kulturní a vzdělávací akce provozuje s komerčním cílem. Za této situace nelze její činnost charakterizovat jako obecně prospěšnou, tedy ve veřejném zájmu, ale naopak jako činnost v soukromém zájmu provozovatele budovy. Proto na bezúplatném převodu předmětných pozemků na žalobkyni není veřejný zájem. Je-li tomu tak, soud prvního stupně nepochybil, když žalobu zamítl, aniž se zabýval splněním druhé podmínky, tedy zda žalobkyni svědčilo k pozemkům právo trvalého užívání.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z toho, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Těmi jsou především otázky související s výkladem pojmu „veřejný zájem“, použitého v zákoně č. 219/2000 Sb., ve vztahu k subjektům, které jsou podnikateli, ale současně provozují kulturní, vzdělávací a osvětovou činnost, a dále otázka, zda lze vůbec podle §59 uvedeného zákona bezúplatně převést majetek státu na podnikatelský subjekt. V dovolání pak žalobkyně namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázala na to, že budova nacházející se na sporných pozemcích byla projektována a postavena jako dům kultury, tedy jako stavba ve veřejném zájmu, a že na její výstavbě se významnou měrou podílel i stát. Není tedy správný závěr o jejím ryze komerčním charakteru, jemuž ostatně odporuje samo stavební uspořádání objektu limitující podstatně provozování podnikatelské činnosti. Žalobkyně nesouhlasila ani s názorem, že společenské, kulturní a vzdělávací akce provozuje s komerčním cílem, a namítla, že v takovém případě by uvedené činnosti prováděla za účelem dosažení zisku. Tak tomu ovšem není, což plyne z předložených listinných důkazů, k nimž však soudy obou stupňů nepřihlédly. Žalobkyně však především zpochybnila správnost výkladu pojmu „převod ve veřejném zájmu“, jak jej přijal odvolací soud. Podle ní je zjednodušený názor, že provozuje-li žalobkyně v budově ještě další podnikatelskou činnost s komerčním zaměřením, jde o činnost sledující soukromý zájem. Je obtížné stanovit hranici mezi veřejným a soukromým zájmem, neboť i činnost vedená v soukromém zájmu může být obecně prospěšná a platí to i naopak. Existenci veřejného zájmu nelze omezit na otázku, zda subjekt provozující určitou činnost je či není podnikatelem, a k jeho prokázání použít výpis z obchodního rejstříku. Jedním z hlavních hledisek v tomto směru je to, jak uvedenou činnost vnímá veřejnost, co jí tato činnost přináší a (v daném případě) jaký dopad na „blaho“ veřejnosti by mělo, kdyby žalobkyně byla povinna platit nájemné za pozemky. Na takovouto situaci by musela reagovat zvýšením cen nebo dokonce ukončením činnosti a nic takového by veřejnosti nebylo ku prospěchu. Dalším hlediskem pro posouzení veřejného zájmu na bezúplatném převodu je význam kulturní, vzdělávací a osvětové činnosti, kterou žalobkyně provozuje. Dovolatelka tvrdí, že je jedinečným subjektem, který tuto činnost zajišťuje v rámci celého regionu, a že její činnost je pro region nenahraditelná. Pokud by ji nemohla provozovat v plném rozsahu, bylo by nezbytné zajišťovat tyto společensky potřebné funkce jinak, např. výstavbou nového společenského a kulturního centra, což by však znamenalo vynaložení nemalých prostředků, které momentálně nelze v regionu zajistit. Není-li pojem veřejného zájmu v zákoně č. 219/2000 Sb. ani v jiném právním předpisu definován, je při jeho interpretaci nutno vycházet ze smyslu a účelu zákonné úpravy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Tomu ovšem odporuje odmítnutí možnosti bezúplatného převodu majetku na podnikatelský subjekt a priori, tedy bez uvážení všech relevantních okolností. Žalobkyně je přesvědčena, že pokud by zákonodárce chtěl omezit možnost bezúplatného převodu na nepodnikatelské subjekty, bylo by to v hypotéze právní normy výslovně uvedeno. Jestliže tak neučinil a vázal možnost převodu na existenci veřejného zájmu, nikoli na charakter nabývajícího subjektu, je třeba každý případ posuzovat individuálně z hlediska dopadu na veřejnost. Žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Doplňujícím podáním z 27. 5. 2004 pak žalobkyně poukázala na Nález Ústavního soudu ČR č. 278/2004 Sb. s tím, že ve světle jeho závěrů přestává být otázka veřejného zájmu relevantní. Jestliže se žalobkyně měla stát vlastníkem pozemků podle §879c občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 229/2001 Sb. a nestala se jím jen v důsledku protiústavního zrušení uvedeného ustanovení, je podle jejího názoru povinností žalované převést na ni pozemky, aniž by muselo být prokazováno splnění podmínky veřejného zájmu.
Žalovaná ve svém vyjádření zpochybnila přípustnost dovolání žalobkyně s tím, že otázka, zda lze spatřovat veřejný zájem na bezúplatném převodu předmětných pozemků do vlastnictví žalobkyně, není otázkou po právní stránce zásadního významu. Podle jejího názoru z §65 odst. 1 písm. h) zákona č. 219/2000 Sb. plyne, že určení obsahu termínu „bezúplatný převod ve veřejném zájmu“ spadá do kompetence Ministerstva financí ČR a to, co lze považovat za veřejný zájem, naznačuje důvodová zpráva k uvedenému zákonu. Žalovaná se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že vzhledem k převážně podnikatelskému charakteru činnosti žalobkyně není na bezúplatném převodu předmětných pozemků veřejný zájem, a znovu zdůraznila svoji námitku, že žalobkyni ani jejího právního předchůdce nelze považovat za subjekty, jimž svědčí či svědčilo k pozemkům právo trvalého užívání. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku proto bylo v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Jelikož napadeným rozsudkem by potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, nepřipadá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ v úvahu. Zbývá tedy přípustnost podle písm. c), podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně spojuje zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ především s řešením otázky výkladu pojmu „bezúplatný převod ve veřejném zájmu“ použitého v §22 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. Dovolací soud se skutečně dosud touto otázkou ve své rozhodovací činnosti nezabýval, a proto považuje dovolání – a to pouze k jejímu řešení – za přípustné. V této souvislosti je třeba odmítnout názor žalované, že výklad shora uvedeného pojmu nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit proto, že jej zákon č. 219/2000 Sb. svěřuje Ministerstvu financí ČR. U tohoto právního předpisu, stejně jako u všech ostatních, platí, že k jeho výkladu je povolán jenom soud, samozřejmě i za použití důvodové zprávy, na jejíž obsah žalovaná odkazuje, případně za použití prováděcího předpisu, je-li vydán.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným posouzením věci z hlediska shora uvedené otázky zásadního právního významu. Argumentace žalobkyně v doplnění dovolání, že přijetím Nálezu Ústavního soudu ČR č. 278/2004 Sb. přestalo být zkoumání otázky veřejného zájmu relevantní, je z hlediska přezkumu napadeného rozsudku bez významu, neboť na řešení právní otázky, jaký dopad na právní vztahy účastníků tento nález má, rozsudek odvolacího soudu postaven není a z jejího pohledu se tak nelze správností právního posouzení věci zabývat.
Dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §21 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. nejde-li o prodej zboží v obchodě nebo jiný smluvní převod v rámci stanoveného předmětu činnosti, lze do vlastnictví právnické nebo fyzické osoby převést smlouvou věc (míněno z majetku státu) pouze za podmínek uvedených v ustanovení §22 až 24 tohoto zákona a jen tehdy, je-li tato věc pro stát trvale nepotřebná. Podle §22 odst. 2 citovaného zákona lze bezúplatně věc převést pouze ve veřejném zájmu, anebo je-li bezúplatný převod hospodárnější než jiný způsob naložení s věcí nebo stanoví-li tak zvláštní právní předpis.
Ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., pokud operuje s pojmem „veřejný zájem“, je – stejně jako řada dalších v českém právním řádu – normou s relativně neurčitou hypotézou, t. j. normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soud tedy musí vymezit v konkrétní věci ty okolnosti, v nichž spatřuje naplnění nebo nenaplnění podmínky existence veřejného zájmu na bezúplatném převodu majetku státu (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 3034/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 2, pod č. C 194). Odvolací soud správně při nedostatku zákonné definice uvedeného pojmu vyšel z teoretické úvahy, že musí jít o takový zájem, který je obecný a jehož nositeli jsou blíže neurčené okruhy osob (či společenství osob) představující tzv. veřejnost. Při aplikaci této správné úvahy na daný případ však podle názoru dovolacího soudu nevzal v úvahu všechny konkrétní okolnosti, které mohou být z hlediska zájmu takto definované veřejnosti významné.
Zájmem veřejnosti jako blíže neurčeného okruhu subjektů je především to, aby v oblasti, ve které tyto subjekty žijí, pracují či podnikají, bylo v co nejširší míře zabezpečeno uspokojování jejich potřeb. Přitom se nejedná pouze o základní potřeby materiálního charakteru (bydlení, zásobování, doprava apod.), ale též o potřeby kulturní zahrnující i oblast osvětovou a vzdělávací, případně sportovní. Na uspokojování všech těchto potřeb se vedle státu reprezentovaného rozmanitými organizačními složkami a vedle sdružení ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, samozřejmě podílí celá řada dalších subjektů, především právnických osob, které mnohdy mají postavení podnikatelů. Podnikateli jsou právnické osoby provozující dopravu, subjekty zajišťující plnění služeb souvisejících s bydlením, provozovatelé obchodů a služeb, někdy i provozovatelé sportovních a tělovýchovných zařízení apod. Všechny tyto subjekty provozují podnikatelské aktivity se samozřejmým cílem dosáhnout zisku; to však ještě není důvodem pro závěr, že jejich činnost neprospívá zájmu veřejnosti. Proto nelze vyloučit, že za určitých okolností, které se mohou lišit případ od případu, bude zájem veřejnosti na tom, aby činnost podnikatelského subjektu v určitém regionu zůstala zachována, tak výrazný, že bude odůvodňovat i bezúplatný převod věci z majetku státu na tento subjekt ve smyslu §22 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. Jistě je možno si představit situaci, kdy v obci s několika desítkami obyvatel provozuje právnická osoba ve vlastní budově nacházející se na pozemku, který je majetkem státu, obchod se smíšeným zbožím, který (logicky) přináší jen minimální zisky, ale jehož existence je pro obyvatele obce nesmírně důležitá, neboť jinak by pro nákupy potravin a dalších věcí každodenní potřeby museli dojíždět. Pokud by finanční či majetková situace bránila podnikající právnické osobě platit nájemné za pozemky, případně nabýt vlastnictví od státu úplatně, aniž by tím bylo ohroženo další pokračování jejího podnikání, šlo by zjevně o případ, kdy zájem veřejnosti na podnikatelské činnosti zmíněné právnické osoby převažuje nad zájmem státu na tom, aby k převodu pozemku došlo úplatně. Jinými slovy řečeno, žalobkyně má pravdu, když dovozuje, že pro posouzení veřejného zájmu na bezúplatném převodu věci z majetku státu není podstatné, zda subjekt, který se tohoto převodu domáhá, je podnikatelem a provozuje činnost na komerční bázi, nýbrž jaký je dopad této činnosti na „blaho“ veřejnosti, tedy zda tato činnost přináší veřejnosti prospěch a jaký, nakolik je v dané oblasti výlučná a jak by veřejnost případné omezení či dokonce ukončení této činnosti vnímala.
Odvolací soud přesto, že zvolil správné teoretické východisko pro výklad sporného pojmu „veřejný zájem“, zredukoval tento výklad na posouzení charakteru činnosti žalobkyně, kterou shledal převážně komerční a sledující soukromý zájem, a vůbec nevzal v úvahu dopad, jaký tato činnost má na zabezpečování kulturních zájmů daného regionu, a nezabýval se ani tím, zda je uspokojování těchto potřeb zajištěno i jinak. V důsledku tohoto zjednodušeného výkladu pak nezkoumal věc ani z pohledu tvrzení, že případné placení nájemného či úplatný převod pozemků na žalobkyni by mělo za následek omezení či zastavení jejích aktivit v oblasti kulturní a vzdělávací.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud sice na daný případ aplikoval správně ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., ale nesprávným způsobem je vyložil. Tím je naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Proto Nejvyššímu soudu ČR nezbylo než podle §243b odst. 2 věty druhé OSŘ přezkoumávaný rozsudek zrušit. Jelikož důvody, které ke zrušení vedly, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá OSŘ).
V dalším průběhu řízení budou soudy obou stupňů vázány právním názorem soudu dovolacího, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu