ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.514.2004.1
sp. zn. 33 Odo 514/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně O.- T. a. s., zastoupené, advokátem, proti žalované m. č. P. 4, zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 405.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 328/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2003, č. j. 55 Co 345/2003-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 408.600,- Kč s příslušenstvím představující majetkový prospěch získaný žalovanou na úkor žalobkyně, která v době, kdy užívala nebytové prostory v domě žalované, vloženými investicemi předmětnou nemovitost zhodnotila.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. září 2002, č. j. 7 C 328/96-151, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 408.600,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1994 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalovanou dne 20. 8. 1993 převzala žalobkyně k užívání nebytové prostory v domě čp. 409, N. Z. 6, v P. 4, které v době do jejich vrácení žalované dne 1. 7. 1994 na vlastní náklady zrekonstruovala. Uvedenou nájemní smlouvu soud prvního stupně shledal neplatnou pro nedostatek předchozího souhlasu Obvodního úřadu pro P. 4 ve smyslu §3 odst. 4 zákona č. 116/1999 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění v tu dobu platném. Protože se nemovitost žalované adaptacemi nebytových prostor provedených žalobkyní zhodnotila o 408.600,- Kč (jak soud zjistil ze znaleckého posudku Ing. O. při použití výnosové metody), žalovaná se v tomto rozsahu na úkor žalobkyně, která plnila bez právního důvodu, bezdůvodně obohatila a je povinna bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. prosince 2003, č. j. 55 Co 345/2003-185, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 405.100,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1994 do zaplacení, potvrdil, změnil jej potud, že žalobu o zaplacení další částky 3.500,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1994 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně byl názoru, že výši bezdůvodného obohacení lépe vystihuje výpočet provedený znalkyní ve znaleckém posudku metodou nákladovou, takže bezdůvodné obohacení představuje částku 405.100,- Kč odpovídající zhodnocení domu podle nákladové metody. Jinak se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Námitkou promlčení, kterou žalovaná vznesla v průběhu odvolacího řízení, se nezabýval s odůvodněním, že její posouzení je spojeno s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů. Protože ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně nevyplývá, kdy a v jaké výši docházelo postupně k investicím a tedy k bezdůvodnému obohacení, není schopen posoudit počátek běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby. Posouzení této otázky si vyžaduje tvrzení skutečností a provádění důkazů, které však nebyly v řízení před soudem prvního stupně uplatněny. Jelikož žalovaná byla o zákazu uplatňování nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení soudem prvního stupně ve smyslu §119a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), řádně poučena, platí pro odvolací řízení režim neúplné apelace; tyto nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §205a o. s. ř. nemohou být odvolacím důvodem a odvolací soud nemohl k vznesené námitce promlčení přihlédnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost výslovně opřela o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (pokud jde o jeho měnící výrok) a o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (pokud jde o jeho potvrzující výrok). Uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně odvolacímu soudu vytkla, že se odmítl zabývat námitkou promlčení, kterou vznesla v odvolacím řízení, s tím, že k jejímu posouzení by musel zkoumat nové skutečnosti a důkazy, které jsou vyloučeny poučením o zákazu novot před soudem prvního stupně. Je přesvědčena, že časový průběh vynakládání investic, jenž je rozhodný pro posouzení počátku a konce běhu promlčecí doby, vyplývá ze znaleckého posudku, kterým byl proveden důkaz již před soudem prvního stupně. O nový důkaz se tedy nejedná; odvolací soud proto z něho měl učinit skutková zjištění potřebná k posouzení vnesené námitky. V tomto ohledu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003. Pokud jde o otázku vlastního posouzení námitky promlčení, poukázala na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001. Z uvedených důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Každé podání, tedy i dovolání je třeba posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelka sice v dovolání dovozuje přípustnost dovolání též z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., avšak podle jeho obsahu je zřejmé, že dovoláním napadla pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen žalobě vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně (a nikoli též měnící výrok rozsudku odvolacího soudu). Z uvedeného pak plyne, že přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, může být zvažována výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. může být přípustné jen tehdy, je-li v něm dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (tj. právní otázky, na níž bylo rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci založeno). Současně se musí jednat o právní otázku, která měla význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., kterým lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, jímž je možno namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). K této vadě a k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
I když dovolatelka v dovolání výslovně označila za dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Dovolatelka námitkou, že odvolací soud pochybil, když se nezabýval námitkou promlčení vznesenou v odvolacím řízení, neboť dovodil, že je spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů, nezpochybňuje žádnou z právních otázek, na nichž bylo rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci založeno. Nevytýká mu totiž, že by na zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, anebo že by aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo že by ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry, nýbrž namítá, že skutečnosti a důkazy potřebné k posouzení námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení, které byly podle přesvědčení dovolatelky uplatněny již před soudem prvního stupně, považoval s odkazem na procesní poučení poskytnuté dovolatelce soudem prvního stupně podle §119a o. s. ř. za nepřípustné novoty ve smyslu §205a o. s. ř., a námitkou promlčení se proto odmítl zabývat. Správnost rozsudku odvolacího soudu ovšem z hlediska takové výtky nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je eventuelně uvedenou vadou postiženo, nezakládá - jak bylo výše vyloženo - přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Na tomto závěru nemohl ničeho změnit ani odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky zabývající se věcně problematikou promlčení bezdůvodného obohacení, neboť (jak již bylo řečeno) napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci na této otázce nespočívá.
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v dovolacím řízení nevznikly žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. února 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu