ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.546.2004.1
sp. zn. 33 Odo 546/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Ing. E. V., proti žalovaným: 1) D. V. 2) M. J., 3) I. H., a 4) Ing. Z. Š., zaplacení částky 2,025.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 355/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2003, č. j. 29 Co 264/2003-263, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna 2003, č. j. 21 C 355/94-231, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby všem žalovaným bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně částku 2,025.000,- Kč s 16% úrokem p. a. z částky 675.000,- Kč od 16. 4. 1993 do zaplacení, z částky 675.000,- Kč od 16. 7. 1993 do zaplacení, z částky 450.000,- Kč od 16. 10. 1993 do zaplacení a z částky 225.000,- Kč od 16. 4. 1994 do zaplacení (výrok I.), stejně jako vzájemný návrh žalovaného 1), pokud se na žalobkyni domáhal zaplacení částky 52.730,- Kč (výrok II.). Výrokem III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 1) částku 52.730,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a výroky IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně a žalovaných 1) až 3) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. září 2003, č. j. 29 Co 264/2003-263, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, zatímco ve výrocích IV. až VI. jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O nákladech řízení pak bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. ledna 2004, č. j. 21 C 355/94-267, které bylo dílem změněno, dílem potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 27. února 2004, č. j. 58 Co 76/2004-279.
Žalobkyně opírala svůj nárok o smlouvu, kterou jako podílová spoluvlastnice domu č. p. 24/453 v P. uzavřela ohledně nájmu nebytových prostor v tomto domě o výměře 136 m2 dne 23. září 1991 s konsorciem J., tvořeným žalovanými 2) až 4) a zastoupeným žalovaným 2), a o dodatek k této smlouvě ze dne 30. června 1992 týkající se nájmu týchž prostor uzavřený se žalovaným 1) jako právním nástupcem konsorcia, a domáhala se dlužného nájemného za období od dubna do listopadu 1993 včetně a za březen 1994. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že konsorcium J. bylo založeno 30. 9. 1991, tedy až po uzavření nájemní smlouvy, a že k této smlouvě nebyl udělen předchozí souhlas příslušného orgánu k nájmu nebytových prostor, neboť žalobkyně o tento souhlas požádala 24. 9. 1991 a obdržela jej až 26. 9. 1991. Proto je smlouva ze dne 23. září 1991 neplatným právním úkonem podle §3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdejším znění. Dodatek z 30. 6. 1992 není možno považovat za novou platnou nájemní smlouvu, jelikož neobsahuje zákonem požadované náležitosti, zejména vymezení pronajímaných prostor. Soudy obou stupňů se pak zabývaly uplatněným nárokem i z hlediska případného bezdůvodného obohacení a dospěly k závěru, že žalovaní 2) až 4) v předmětném období pronajaté prostory neužívali, takže se na úkor žalobkyně nemohli obohatit, a žalovaný 1), který v prostorách podnikal od 1. 7. 1992 do 28. 2. 2004, zaplatil za toto období na nájemném více, než by činilo nájemné stanovené podle vyhlášky č. 585/1990 Sb., od kterého je třeba výpočet bezdůvodného obohacení odvíjet. V březnu 1994 pak už ani žalovaný 1) pronajaté nebytové prostory neužíval. Pokud jde o vzájemný návrh domáhající se náhrady investic, kterými žalovaný 1) se souhlasem žalobkyně zhodnotil nemovitosti, v nichž se pronajaté prostory nacházely, soudy obou stupňů dovodily, že je důvodný jen z poloviny, neboť žalobkyně vlastní pouze ideální polovinu nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z toho, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ten podle jejího názoru spočívá v tom, že pro rozhodnutí podstatná právní otázka platnosti nájemní smlouvy z 23. 9. 1991 a dodatku k ní z 30. 6. 1992 byla vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a tím i s hmotným právem. V tomto směru poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 2003, sp. zn. 28 Cdo 718/2003, v němž byl vysloven názor, že posouzení smlouvy o nájmu nebytových prostor jako neplatné pro nedostatek předchozího písemného souhlasu obecního úřadu ve smyslu §3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, a zdůraznila, že právě a pouze nesplnění podmínky předchozího souhlasu příslušného orgánu bylo důvodem pro závěr o neplatnosti nájemní smlouvy v této věci. Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud nepřihlédl k navrženému důkazu, jímž byl dodatečný souhlas O.ú. 1 s nájmem předmětných prostor, ani k její připomínce, že účinnost smlouvy nastala až od 1. 10. 1991, t. j. v době, kdy bylo konsorcium již založeno. Tak zatížil řízení vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako tím, že se v důsledku (nesprávného) závěru o neplatnosti smlouvy nezabýval dalšími navrženými důkazy. V rozporu s hmotným právem pak je též posouzení věci z hlediska §451 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), když i v případě, že by smlouvu bylo nutno pokládat za neplatnou, mělo být žalobě alespoň částečně vyhověno z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož i když napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, byla žaloba o zaplacení částky 2,025.000,- Kč s příslušenstvím i prvým rozsudkem soudu prvního stupně (ze dne 26. dubna 1999, č. j. 21 C 355/94-108, posléze částečně zrušeným usnesením odvolacího soudu ze dne 2. listopadu 1999, č. j. 29 Co 343/99-126) zamítnuta a nejedná se tak o jiné rozhodnutí ve věci samé.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V rozsudku ze dne 25. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 1918/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 8, pod č. C 646, byl vysloven názor, že dovolací soud posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, z hlediska doby, kdy toto rozhodnutí bylo vydáno. Jak bude dále vysvětleno, v době, kdy odvolací soud napadený rozsudek vydal, nebyla otázka neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor pro nedostatek předchozího souhlasu správního orgánu z pohledu novely zákona č. 116/1990 Sb. provedené zákonem č. 302/1999 Sb. v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR ještě definitivně vyřešena a jelikož se jedná o otázku, která byla pro rozhodnutí ve věci podstatná, je dán zásadní právní význam napadeného rozsudku a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Jelikož dovolání žalobkyně obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 1 OSŘ a je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky podle §241 odst. 1 a 4 OSŘ, dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze podat dovolání z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou řízení může být to, že rozhodnutí odvolacího soud vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci však není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. I když jsou tato skutková zjištění nesprávná, nejedná se o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ. Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl další navržené důkazy, případně že nepřihlédl k některým dalším skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Pomíjí však, že odvolací soud založil své rozhodnutí na zcela konkrétních skutkových závěrech ohledně doby udělení souhlasu k pronájmu nebytových prostor a doby vzniku konsorcia a že případné pochybení v tomto směru by bylo možno napadnout pouze dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ. Jeho použití však v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ není možné (srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ). Existence jiných než dovolatelkou vytýkaných vad řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá OSŘ), z obsahu spisu nevyplývá, a tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ není naplněn.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka spatřuje naplnění tohoto důvodu především v nesprávnosti závěru, že nájemní smlouva z 23. 9. 1991 i dodatek k ní z 30. 6. 1992 jsou neplatné pro nedostatek předchozího souhlasu správního orgánu s pronájmem nebytových prostor. S touto výhradou však nelze souhlasit.
Podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění před 3. 12. 1999 se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru (nyní obecního úřadu). Pokud národní výbor do 15 dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen. Podle §3 odst. 4 téhož zákona pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná. Novelou zákona č. 116/1990 Sb., provedenou zákonem č. 302/1999 Sb., byly v textu §3 odst. 2 zrušeny druhá a třetí věta a text odstavce 4 byl změněn tak, že „pokud smlouva neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná“. Předchozí souhlas správního orgánu tedy účinností zmíněné novely přestal být nezbytnou podmínkou platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor určených k provozování obchodu a služeb. V souvislosti s tím se v judikatuře soudů včetně soudu dovolacího objevila rozhodnutí vyslovující názor, že nadále již ani v případě nájemních smluv uzavřených před 3. 12. 1999 není nutno považovat souhlas správního orgánu za podmínku platnosti nájemní smlouvy. Jedním z těchto rozhodnutí byl i dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 2003, sp. zn. 28 Cdo 718/2003. Až po vydání přezkoumávaného rozsudku, konkrétně rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, vydaným v souladu s §19 odst. 1 a §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 7/2005, byl vysloven jednoznačný závěr, že smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená před 3. 12. 1999 v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je absolutně neplatná. Je tedy zřejmé, že právní názor, na kterém je založen závěr o neplatnosti nájemní smlouvy z 23. 9. 1991 i dodatku k ní z 30. 6. 1992, odpovídá současné judikatuře dovolacího soudu a že právní posouzení věci z tohoto hlediska není nesprávné.
Se žalobkyní nelze souhlasit ani pokud jde o její výhrady k posouzení věci podle §451 ObčZ. Žalobkyně tvrdí, že odvolací soud pochybil, když – veden právním názorem o neplatnosti nájemní smlouvy – žalobě alespoň částečně nevyhověl z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud, stejně jako předtím soud prvního stupně, však věc podle §451 ObčZ posuzoval, pouze dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení žalovaného 1) na úkor žalobkyně nepřesahuje částku, kterou tento žalovaný za sporné období zaplatil. Tento závěr ovšem žalobkyně ve svém dovolání nenapadla a vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněnými důvody vyplývající z §242 odst. 3 věty prvé OSŘ jej tedy nelze přezkoumávat. Proto nezbývá než konstatovat, že není naplněn ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Žalobkyni se tedy nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu zpochybnit. Proto Nejvyšší soud ČR její dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaným, kteří by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. srpna 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu