ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.634.2004.1
sp. zn. 33 Odo 634/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. F., proti žalované F. G., s. r. o. , o zaplacení částky 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku -Místku pod sp. zn. 16 C 89/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 8 Co 416/2003-100, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 8 Co 416/2003-100, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. prosince 2002, č. j. 16 C 89/2002-64, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 19. května 2003, č. j. 16 C 89/2002-86, tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 40.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. března 2004, č. j. 16 C 89/2002-126, v části výroku I., jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 6,5% úrok z prodlení z částky 40.000,- Kč od 24. 3. 2002 do zaplacení, a ve výrocích II. a III. o nákladech řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. prosince 2002, č. j. 16 C 89/2002-64, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 19. května 2003, č. j. 16 C 89/2002-86, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 40.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 1. 3. 2002 do zaplacení (výrok I. rozsudku z 12. 12. 2002), zastavil řízení o žalobě na zaplacení 9,5% úroku z prodlení ročně z částky 40.000,- Kč od 1. 3. 2002 do zaplacení (výrok IV. obsažený v doplňujícím rozsudku z 19. 5. 2003) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III. rozsudku z 12. 12. 2002). Vyšel ze zjištění, že žalovaná, která provozuje realitní kancelář, uzavřela 7. 5. 2001 s E. L. smlouvu o zprostředkování prodeje rodinného domu a pozemků zapsaných na LV č. 702 pro kat. úz. A. (dále jen „nemovitosti“). Jako jejich vlastník byl tehdy v katastru nemovitostí zapsán E. L., na výpisu z LV č. 702 z 1. 10. 2001 je pak uvedeno pět spoluvlastníků, každý z jedné pětiny, jedním z nich je E. L. O koupi nemovitostí projevili zájem žalobkyně a její tehdejší manžel J. P., a proto uzavřeli 4. 7. 2001 se žalovanou smlouvu, jíž se žalovaná zavázala stáhnout nemovitosti z veřejné nabídky a na jejímž základě žalobkyně a její manžel složili žalované částku 80.000,- Kč s tím, že nebude-li kupní smlouva s vlastníkem domu uzavřena do 4. 9. 2001 z důvodů spočívajících na jejich straně, tato částka „propadá“ ve prospěch žalované (dále jen „smlouva o stažení z nabídky“). Tento termín byl prodloužen do 31. 1. 2002 písemným dodatkem ke smlouvě o stažení z nabídky z 3. 9. 2001, který byl podepsán pouze žalobkyní. V srpnu 2001 informovala žalovaná žalobkyni, že nemovitosti jsou předmětem dědického řízení a čeká se na vklad do katastru nemovitostí, a nabídla jí možnost od smlouvy o stažení z nabídky odstoupit. To však žalobkyně odmítla, naopak následně (3. 10. 2001) ona a její manžel uzavřeli se spoluvlastníky nemovitostí smlouvu o budoucí smlouvě, v níž se zavázali, že s nimi do 31. 1. 2002 uzavřou kupní smlouvu. Dne 24. ledna 2002 vypověděli žalobkyně a její manžel smlouvu o stažení nemovitostí z nabídky. Ve výpovědi se uvádí, že žalobkyně vypověděla 14. 1. 2002 smlouvu o budoucí smlouvě z 3. 10. 2001, že se žalobkyně a J. P. jako manželé rozešli a žijí odděleně a že i když J. P. na koupi trvá, pro nesouhlas žalobkyně nelze uzavřít smlouvu o úvěru. Žalobkyně současně připustila, že je si vědoma sankcí plynoucích z nedodržení podmínek smlouvy s tím, že po dohodě se žalovanou činí kauce 40.000,- Kč. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že odstoupila od smlouvy o stažení z nabídky („vypověděla smlouvu“) jen v důsledku omylu o vlastnických vztazích k nemovitostem vyvolaný žalovanou, naopak vzal za prokázané, že jediným důvodem odstoupení byla skutečnost, že se žalobkyně rozešla s manželem. Námitka žalobkyně, že smlouva o stažení z nabídky je relativně neplatná podle §49a občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), tedy není opodstatněná. Podle názoru soudu prvního stupně pak nejsou dány ani žalobkyní tvrzené důvody absolutní neplatnosti této smlouvy. Je-li smlouva o stažení z nabídky platná, představuje právní důvod, na jehož základě byla žalovaná oprávněna ponechat si část složené kauce ve výši 40.000,- Kč, a žalobě domáhající se vydání bezdůvodného obohacení nelze vyhovět.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 8 Co 416/2003-100, změnil rozsudek soudu prvního stupně z 12. 12. 2002 (v záhlaví rozsudku odvolacího soudu je nesprávně uvedeno datum 12. 2. 2002) ve výroku I. tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 40.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ve zbývající části tohoto výroku, t. j. „ohledně 6,5% úroku z prodlení z částky 40.000,- Kč od 1. 3. 2002 do zaplacení“, a ve výrocích II. a III. jej zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Převzal zcela skutková zjištění, z nichž vycházel soud prvního stupně, ale neztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Zdůraznil, že i když bývalý manžel žalobkyně J. P. není ve smlouvě o stažení z nabídky uveden jako její účastník, stal se účastníkem okamžikem, kdy smlouvu podepsal. Tím, že tato smlouva byla uzavřena písemně, dohodli si účastníci její písemnou formu, a proto ve smyslu §40 odst. 2 ObčZ může být měněna pouze písemně. Jestliže však dodatek ke smlouvě z 3. 9. 2001 nepodepsal Jindřich Pavlovič, nebyla dodržena písemná forma tohoto dodatku a z tohoto důvodu je nutno považovat dodatek za neplatný (§40, §40a ObčZ). Jde o relativní neplatnost, které se žalobkyně v řízení dovolala. Účinnost smlouvy o stažení z nabídky tedy skončila 4. 9. 2001 a k uzavření smlouvy o koupi nemovitostí mělo dojít do tohoto data. To, že se tak nestalo, není možno přičítat k tíži žalobkyně, neboť jí v uvedeném termínu nebyl návrh smlouvy vůbec předložen. Navíc v té době nebyly ještě známy ani vlastnické vztahy k nemovitostem, neboť výpis z katastru nemovitostí, v němž jsou uvedeni noví spoluvlastníci, je datován až 1. 10. 2001. Závěr soudu prvního stupně, že smlouva nebyla uzavřena výlučně z důvodů spočívajících na straně žalobkyně, je tedy nesprávný. Pak ovšem chybí právní důvod k tomu, aby si žalovaná ponechala kauci ve výši 40.000,- Kč, a tato částka představuje plnění z právního důvodu, který odpadl, t. j. bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobkyni podle §451 odst. 1 a §456 ObčZ vydat.
Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 12. března 2004, č. j. 16 C 89/2002-126, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 6,5% úrok z prodlení ročně z částky 40.000,- Kč od 24. 3. 2002 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 6,5% úroku z prodlení ročně z částky 40.000,- Kč od 1. 3. 2002 do 23. 3. 2002, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti měnícímu výroku ve věci samé, podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu ve spisu. Poukázala na to, že z provedených důkazů vyplývá, že žalobkyně a její bývalý manžel měli i v září 2001 o nemovitosti zájem a se žalovanou i nadále o podmínkách jejich koupě jednali. O tom svědčí dodatek z 3. 9. 2001, který žalobkyně podepsala a s nímž J. P. projevil ústní souhlas. Žalovaná je přesvědčena, že písemná forma tohoto dodatku byla naplněna. Žalobkyně se sice dovolala jeho neplatnosti s poukazem na §145 odst. 2 ObčZ, ale jelikož tuto neplatnost (bude-li prokázána) způsobili ona a její manžel tím, že dodatek nebyl z jejich strany řádně podepsán, nemůže se jí žalobkyně nyní dovolávat (§40a ObčZ). I kdyby byl dodatek neplatný, existovala mezi stranami ústní dohoda za stejných podmínek, podle níž se její účastníci též chovali. Ve smlouvě o stažení z nabídky není zakotvena povinnost žalované předložit žalobkyni návrh smlouvy, a proto skutečnost, že tak žalovaná neučinila, nelze považovat za porušení smluvní povinnosti. Naopak to byli žalobkyně a její manžel, kdo se zavázal uzavřít s vlastníkem nemovitostí kupní smlouvu; je tedy zřejmé, že oni porušili svůj závazek a že dohodnutá kauce žalované náleží. Dovolatelka navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně zpochybnila přípustnost dovolání s tím, že jde o obchodní věc žalované a že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč [§237 odst. 2 písm. a) OSŘ]. Jinak setrvala na své obraně, že při uzavření smlouvy o stažení z nabídky byli ona a její tehdejší manžel uvedeni v omyl, ztotožnila se se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti dodatku k této smlouvě a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 OSŘ. Podle §237 odst. 2 písm. a) OSŘ však není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Právě poukazem na toto ustanovení zpochybňuje žalobkyně přípustnost dovolání žalované. Pojem „obchodní věc“ je nutno chápat tak, že se jedná o věc vyplývající z obchodních vztahů, jež jsou definovány v §261 obchodního zákoníku. Takovým vztahem ovšem vztah mezi účastnicemi, ze kterého žalobkyně dovozuje uplatněný nárok, není, neboť žalobkyně v něm nevystupovala jako podnikatelka (§2 obchodního zákoníku). Proto se jedná o spor občanskoprávního charakteru a pokud bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč, ustanovení §237 odst. 2 písm. a) OSŘ na něj nedopadá. Napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a dovolání je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Dovolací soud konstatoval, že dovolání se opírá o způsobilé dovolací důvody, že obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 1 OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 OSŘ. Proto přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podstatou dovolání žalované je především nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že dodatek ke smlouvě o stažení z nabídky z 3. 9. 2001 je neplatný pro nedostatek písemné formy, kterou vyžadovala dohoda účastníků smlouvy. Podle §40a věty třetí ObčZ platí v takovém případě, že právní úkon se považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu se uskutečňuje výslovným projevem, ze kterého je jasně patrná vůle dotčené osoby dovolat se neplatnosti právního úkonu. Projev vůle, jímž se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila. Pokud účastník v soudním řízení na tuto neplatnost pouze upozorní, neznamená to ještě, že se jí dovolává (srov. blíže rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy č. 13/2004). V daném případě odvolací soud na závěru o relativní neplatnosti dodatku ke smlouvě o stažení z nabídky pro nedostatek dohodnuté písemné formy zcela postavil své měnící rozhodnutí. Pominul však, že žalobkyně se sice dovolávala relativní neplatnosti smlouvy o stažení z nabídky i dodatku k ní z důvodu omylu podle §49a ObčZ (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně dne 18. července 2002 na č. l. 38 – 41 spisu) a relativní neplatnosti dodatku z důvodu uvedeného v §145 odst. 2 ObčZ (výslovně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 71 – 74 spisu), ovšem do současné doby neuplatnila námitku relativní neplatnosti dodatku z 3. 9. 2001 s poukazem na to, že tento právní úkon nebyl učiněn v písemné formě, kterou si účastníci tím, že smlouvu o stažení z nabídky uzavřeli písemně, sjednali i pro její změny (§40 odst. 2 ObčZ). Jestliže se žalobkyně relativní neplatnosti z tohoto důvodu nedovolala, je dodatek z 3. 9. 2001 z hlediska jeho formy nutno považovat za platný. Opačný závěr odvolacího soudu je tedy nesprávným výkladem §40a ObčZ a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím je naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Za této situace dovolací soud, aniž se zbýval dalšími dovolacími námitkami žalované, zejména těmi, jež se týkají skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, zrušil podle §243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ jeho rozsudek v napadeném výroku a též na něj navazující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. března 2004 ve výrocích, které jsou na zrušeném výroku závislé [§242 odst. 2 písm. b) OSŘ], a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V jeho průběhu řízení bude tento soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu