ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.648.2004.1
sp. zn. 33 Odo 648/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce B. N., proti žalovanému J.J., o zaplacení 135.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 10 C 747/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. května 2002, č. j. 9 Co 727/2001-34, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 12.450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. P.T., advokáta se sídlem v K.V.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 135.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje nedoplatek kupní ceny automobilu, který žalobce žalovanému prodal kupní smlouvou ze dne 21. 9. 1992.
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 23. srpna 2001, č. j. 10 C 747/96-19, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci částku 135.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. května 2002, č. j. 9 Co 727/2001-34, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Stejně jako soud prvního stupně vycházel odvolací soud ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 21. 9. 1992 kupní smlouvu, podle níž žalobce prodal žalovanému osobní automobil zn. P., za sjednanou kupní cenu 155.000,- Kč, která měla být uhrazena ve dvou splátkách, a to částkou 20.000,- Kč při předání vozidla kupujícímu a částkou 135.000,- Kč splatnou do 31. 5. 1993. Žalovaný žalobci zaplatil pouze první splátku kupní ceny ve výši 20.000,- Kč při předání vozidla a zbytek kupní ceny ve výši 135.000,- Kč žalobci dluží. Zatímco soud prvního stupně na podkladě těchto zjištění dovodil, že žalovaný nesplnil svůj závazek doplatit do 31. 5. 1993 kupní cenu, který měl podle kupní smlouvy uzavřené podle §588 občanského zákoníku, a žalobě o zaplacení částky 135.000,- Kč (s příslušenstvím) tudíž vyhověl, odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva účastníků obsahuje rozvazovací podmínku, a protože tato nastala (kupní cena nebyla doplacena v dohodnuté lhůtě), vznikla kupujícímu (žalovanému) povinnost bez dalšího vrátit předmět kupní smlouvy prodávajícímu (žalobci). Protože naplněním rozvazovací podmínky pominuly již nastalé právní účinky kupní smlouvy, tj. subjektivní práva a povinnosti účastníků vyplývající z kupní smlouvy, nemůže se žalobce domáhat doplatku kupní ceny, nýbrž pouze jen vrácení jím poskytnutého plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž výslovně vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud při výkladu ujednání kupní smlouvy „nevzal na vědomí, že žalobce se po žalovaném domáhal vrácení předmětu prodeje svým doporučeným dopisem ze dne 10. 7. 1995“, na který žalovaný reagoval tak, že závazek ze smlouvy splnil a není tedy ničím povinován. Dále namítá, že „odvolací soud nevzal na vědomí stav věci, kdy žaloba byla podána v roce 1996 a vrácen by měl být automobil vyrobený v roce 1986, tedy nerovnocenná náhrada“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto jako nedůvodné. Je přesvědčen, že žalobce ne zcela pochopil odůvodnění napadeného rozsudku, argumentuje-li tím, že odvolací soud nevzal v potaz jím předložený dopis. Ten totiž svědčí pouze o tom, že žalovaný byl vyzván k úhradě údajného nedoplatku kupní ceny, případně k vydání předmětu prodeje. Žalovaný se závěrem, že kupní smlouva zanikla v důsledku naplnění rozvazovací podmínky, s níž je - s účinky ex nunc - spojen i zánik subjektivních práv a povinností ze smlouvy vyplývajících, souhlasí. Nadále však setrvává na svém tvrzení, že kupní cenu uhradil žalobci v plné výši.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat je z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z uvedených vad ve svém dovolání nenamítá a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu. S ohledem na vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem, která vyplývá z §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a projevuje se nejen v tom, který z důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění, se tedy dovolací soud zabýval pouze žalobcem výslovně uplatněným dovolacím důvodem tak, jak byl obsahově vymezen, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci a výslovně přitom odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodu dovolání) zřetelně vyplývá, že svými námitkami, že odvolací soud při rozhodování nevzal na vědomí jednak skutečnost, že žalobce se po žalovaném domáhal doporučeným dopisem ze dne 10. 7. 1995 i vrácení předmětu prodeje a jednak skutečnost, že vrácením automobilu již žalobce nezíská rovnocennou náhradu, uplatnil ve skutečnosti dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. Tento důvod míří na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci - lze jím namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutková podstata vymezující tento dovolací důvod obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Vždy však přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci, tj. posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000 uveřejněný v souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazku 1 pod č. C 8). Skutková zjištění, jejichž zohlednění se žalobce domáhá, však nebyla z hlediska právního posouzení věci relevantní. Sama skutečnost, že žalobce již v roce 1995 opakovaně bezúspěšně vyzýval žalovaného k vrácení automobilu, totiž nemůže nic změnit na právním závěru, že kupní smlouva uzavřená dne 21.9. 1992 obsahovala rozvazovací podmínku, jejíž naplnění mělo za následek, že pominuly již nastalé právní účinky této smlouvy, tj. subjektivní práva a povinnosti, které vyplývaly účastníkům z této smlouvy. Stejně tak skutečnost, že v době od předání automobilu se jeho hodnota v důsledku amortizace podstatně snížila, je z hlediska uvedeného právního závěru, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, bez významu. Žalobcem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Protože se žalobci nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud jeho dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 12.375,- Kč (§2 odst. 1, §3, §10 odst. 3, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 23. června 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu