ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.656.2004.1
sp. zn. 33 Odo 656/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Z. Š., proti žalované M. B., o zaplacení částky 90.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 1427/93, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2003, č. j. 44 Co 17/2003-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. května 2002, č. j. 5 C 1427/93-99, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 90.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok označený I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.) a o náhradě nákladů vynaložených státem (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že účastníci byli spoluvlastníky nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v H. na LV č. 6138, v nichž se nacházela restaurace provozovaná žalovanou. Nájemní smlouvou ze dne 27. listopadu 1991 pronajal žalobce svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech v rozsahu jedné osminy žalované za roční nájemné ve výši 14.376,40 Kč. K této smlouvě nebyl dán předchozí souhlas Městského úřadu v H. Z tohoto důvodu shledal soud prvního stupně nájemní smlouvu neplatnou jako celek, tedy včetně ujednání o výši nájemného. Toto ujednání hovoří výslovně o nájemném, je součástí smlouvy označené jako nájemní, a tak nelze souhlasit se žalovanou, že jde o dohodu spoluvlastníků o výši úhrady za to, že žalovaná užívá spoluvlastnický podíl žalobce. Žalované tedy vzniká bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci vydat, a to v penězích. Výše bezdůvodného obohacení byla stanovena s přihlédnutím k obvyklému nájemnému zjištěnému znaleckým posudkem volnou úvahou soudu. Žalobce uplatnil nárok za období od 19. 3. 1994 do 31. 3. 1997. Za tuto dobu měl podle výpočtu soudu prvního stupně obdržet 230.915,- Kč, žalovaná mu zaplatila 78.588,- Kč, rozdíl činí 152.327,- Kč, což je více než je žalováno. Proto je žaloba důvodná.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. prosince 2003, č. j. 44 Co 17/2003-136, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil, ve výroku III. zrušil a výrokem IV. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se plně se závěry soudu prvního stupně a k odvolacím námitkám žalované poznamenal, že podle §137 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) je právem spoluvlastníka užívat věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu. Pokud spoluvlastník takto věc neužívá a naopak jeho podíl užívají další spoluvlastníci, aniž by byla mezi nimi v tomto smyslu uzavřena dohoda, vzniká jim bezdůvodné obohacení. V daném případě není sporu o tom, že mezi účastníky nedošlo k uzavření platné nájemní smlouvy. Tvrzení žalované, že podle obsahu smlouvy a úmyslu smluvních stran lze tzv. nájemní smlouvu posoudit podle §137 a následujících ObčZ, není možno přisvědčit, neboť nejen podle jejího označení, ale jednoznačně i podle obsahu je zjevné, že byla sjednána podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Stejně tak není důvodná námitka, že i když je nájemní smlouva neplatná, je platné ujednání o výši finanční náhrady, neboť toto ujednání jako nedílnou součást neplatné smlouvy nelze z jejího kontextu vytrhnout.
Proti tomuto rozsudku, a to proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a v němž namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připustila, že závěr o neplatnosti nájemní smlouvy je správný, i když jej odvolací soud blíže neodůvodnil. Podle jejího přesvědčení však nemůže obstát názor, že obsah této smlouvy nelze posuzovat podle §137 a následujících ObčZ. Výše úhrady za to, že bude užívat spoluvlastnický podíl žalobce, byla totiž sjednána i ústně, tedy jinak, což je zřejmé z toho, že po dobu, kdy tento podíl užívala, dohodnutou částku řádně platila a žalobce ji bez jakýchkoli výhrad přijímal. Jestliže odvolací soud tuto ústní dohodu účastníků pominul a rozhodl o bezdůvodném obohacení, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil v napadené části jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož i když napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, bylo jeho prvým rozsudkem (ze dne 30. července 1999, č. j. 5 C 1427/93-65, později zrušeným usnesením odvolacího soudu ze dne 23. listopadu 2001, č. j. 21 Co 554/99-82) žalobě rovněž vyhověno a nejde tak o odlišné rozhodnutí.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Žalovaná vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci, když vytýká soudům obou stupňů, že posoudily nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nikoli jako nárok na plnění z dohody o výši úhrady za to, že bude žalovaná užívat jeho spoluvlastnický podíl. Toto právní posouzení vychází výhradně z písemné nájemní smlouvy, kterou účastníci uzavřeli dne 27. listopadu 1991. Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nevzaly za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena ještě další, ústní smlouva o výši finanční částky, kterou bude žalovaná žalobci platit. Přitom právě o toto (skutkové) tvrzení opírá žalovaná své námitky proti právnímu posouzení věci. Jde tedy v podstatě o námitku, že soudy tím, že k této tvrzené ústní dohodě nepřihlédly, pominuly při zjišťování skutkového stavu věci rozhodné skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, t. j. o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ. Ten, jak už bylo uvedeno, v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nelze použít. Dovolací soud tedy musel zvažovat naplnění podmínek §237 odst. 3 OSŘ pouze z hlediska obsahu písemné nájemní smlouvy, z níž vycházel při svém rozhodování odvolací soud.
V rozsudku ze dne 5. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1658/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 23, pod č. C 1684, vyslovil dovolací soud názor, že pokud podíloví spoluvlastníci výslovně uzavřeli dohodu o „nájmu spoluvlastnického podílu“ jedním z nich, nelze bez skutkových zjištění ohledně obsahu jejich skutečné vůle dospět k závěru, že ve skutečnosti šlo o dohodu o hospodaření se společnou věcí. Právní otázkou, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, se tedy Nejvyšší soud ČR již zabýval, takže nejde o otázku neřešenou či nevyřešenou, která by z tohoto hlediska mohla založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. V daném případě odvolací soud v rámci svých skutkových zjištění neshledal nic, co by nasvědčovalo tomu, že písemná smlouva z 27. 11. 1991 obsahovala projev vůle účastníků uzavřít ve skutečnosti nikoli nájemní smlouvu, nýbrž dohodu o hospodaření se společnou věcí. Pak ovšem odvolací soud posoudil věc po právní stránce shodně se závěrem obsaženým ve shora citovaném publikovaném rozhodnutí a jeho rozhodnutí nemůže mít po právní stránce zásadní význam ani pro rozpor s hmotným právem.
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu