ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.656.2005.1
ČESKÉ REPUBLÍKY
sp. zn. 33 Odo 656/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z pýedsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. Š., proti žalované E.K., o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 14 C 400/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. ledna 2005, č. j. 30 Co 581/2004-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádní z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. května 2004, č. j. 14 C 400/2002-27, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 200.000,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 30. 8. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce opíral uplatněný nárok o zprostředkovatelskou smlouvu uzavřenou se žalovanou dne 16. srpna 2002, ve které je v článku VI. sjednána smluvní provize ve výši 200.000,- Kč i pro případ, že dojde k zániku smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala složit žalobci při podpisu smlouvy částku 60.000,- Kč jako tzv. „bond contract“, který sloužil k zajištění řádného plnění smluvních podmínek. Jelikož však tento svůj závazek nesplnila, nechala smlouvu zaniknout a je proto povinna zaplatit žalobci sjednanou smluvní provizi. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena zprostředkovatelská smlouva, v níž bylo dohodnuto, že práva a závazky z ní vzniklé se řídí obchodním zákoníkem. Na straně zprostředkovatele vystupoval žalobce jako podnikající subjekt a na straně zájemce žalovaná, která neměla postavení podnikatele, neboť smlouvu neuzavírala v rámci svého předmětu podnikání. Předmětem smlouvy bylo „zajištění a zabezpečení majetkové záruky pro finanční skupinu (s bankovní licencí) nebo bankovní dům, se kterým je zájemce v jednání“. Na základě toho žalobce zprostředkoval žalované možnost uzavření zástavní smlouvy mezi jejím potenciálním věřitelem, s nímž jednala o poskytnutí půjčky, a vlastníkem nemovitosti, která měla sloužit jako zástava. Přesto však k uzavření zástavní smlouvy nedošlo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na zprostředkovatelskou smlouvu ze 16. 8. 2002 dopadá režim §744 a následujících občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), jelikož dohodou, že závazkoví vztah účastníků se řídí obchodním zákoníkem, došlo ke zhoršení postavení žalované, která v tomto vztahu nevystupuje jako podnikatel (§262 odst. 1 obchodního zákoníku – dále jen „ObchZ“). Zatímco totiž občanský zákoník v §774 váže nárok na odměnu zprostředkovatele na dosažení výsledku jeho přičiněním a od tohoto ustanovení se nelze odchýlit ani dohodou smluvních stran, v obchodněprávních vztazích platí sice obecně rovněž, že zprostředkovateli vzniká nárok na provizi uzavřením smlouvy, která je předmětem zprostředkování (§644 ObchZ), ale §645 ObchZ připouští, aby si účastníci smlouvy dohodli vznik nároku na provizi už obstaráním příležitosti k uzavření smlouvy se třetí osobou. Je tedy zřejmé, že občanský zákoník chrání zájemce v tomto směru více. Z pohledu §774 ObčZ je pak ujednání o tom, že žalobci náleží provize i v případě zániku smlouvy, neplatné. Toto ujednání nelze považovat ani za ujednání o smluvní pokutě, jak tvrdí žalobce, neboť smluvní pokuta je dohodnuta v jiné části smlouvy a článek VI. výslovně hovoří o provizi. Jestliže nebyla splněna základní podmínka pro vznik nároku žalobce na odměnu, t. j. dosažení výsledku, který byl předmětem zprostředkování, není žaloba důvodná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2005, č. j. 30 Co 581/2004-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, tedy i se závěrem, že posuzovaná zprostředkovatelská smlouva se řídí režimem občanského zákoníku, když žalovaná v právním vztahu účastníků nevystupovala jako podnikatelka. Žalobce proto nemá právo na zaplacení požadované odměny a nevznikl mu ani nárok na zaplacení smluvní pokuty, neboť ve smlouvě nedošlo k jejímu platnému sjednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu s tím, že jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Namítl, že soudy obou stupňů pochybyly, pokud při právním posuzování nároku na vyplacení provize z titulu zprostředkovatelské smlouvy vycházely z toho, že žalovaná nevystupovala v tomto právním vztahu jako podnikatelka, a podřadily smlouvu pod režim občanského zákoníku, přestože byla uzavřena podle obchodního zákoníku. Podle jeho názoru je zřejmé, že žalovaná požadovala zajištění majetkové záruky pro své obchodní aktivity ve prospěch společnosti, jejíž je jednatelkou a jedinou společnicí, a je nepodstatné, zda s ním jednala přímo za obchodní společnost nebo jako fyzická osoba, která měla zájem získané finanční prostředky do společnosti vložit. Proto se jedná o obchodněprávní vztah a žalobci vznikl nárok na zaplacení sjednané provize za zprostředkování již v okamžiku, kdy byla žalovanou požadovaná majetková garance zajištěna. Právě v aplikaci občanského zákoníku spočívá nesprávnost právního posouzení věci, když rozhodnutími soudů obou stupňů byla zásadně narušena smluvní volnost účastníků.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněními osobami, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže bít přípustnost dovolání žalobce založena, neboť odvolací soud svým rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Žalobce spatřuje naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ v tom, že odvolací soud nesprávně podřadil zprostředkovatelskou smlouvu z 16. 8. 2002 pod režim občanského zákoníku, přičemž – podle obsahového vylíčení dovolacích námitek – nesouhlasí se závěrem, že žalovaná při uzavření smlouvy nevystupovala jako podnikatelka, na němž odvolací soud (stejně jako předtím soud prvního stupně) toto své právní posouzení postavil. Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplívají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady žalobce k tomu, že soudy obou stupňů vycházely při výkladu obsahu zprostředkovatelské smlouvy ze 16. 8. 2002 z toho, že žalovaná při jejím uzavření nevystupovala v postavení podnikatelky, nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 OSŘ. Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.
Žalobce jiné námitky ve svém dovolání nevznesl a vzhledem k vázanosti dovolacími důvody vyplívající z §242 odst. 3 věty prvé OSŘ se dovolací soud nemohl přípustností dovolání z pohledu zásadního právního významu dalších otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, zabývat. K vadám uvedením v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak lze bez jejich výslovného uplatnění přihlížet jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá OSÝ). Za této situace je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. července 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu