ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.686.2004.1
sp. zn. 33 Odo 686/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně J. P. proti žalovanému J.K., o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 3/1999, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 19 Co 265/2003-331, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy ohledně ideální jedné poloviny blíže specifikovaných nemovitostí s odůvodněním, že žalovaný odmítl splnit svůj závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. prosince 2002, č. j. 13 C 3/1999-262, nahradil projev vůle žalovaného jako prodávajícího k uzavření kupní smlouvy, jíž žalobkyni jako kupující prodává ideální jednu polovinu budovy čp. 16 (prům. obj.) na parcele č. 2251, zemědělské stavby bez čp/če na parcele č. 2253, pozemků č. 2230 (vodní plocha, vodní nádrž umělá), č. 2231/1 (ovocný sad), č. 2231/2 (trvalý travní porost), č. 2231/3 (ostatní plocha, neplodná půda), č. 2231/4 (ostatní plocha, neplodná půda), č. 2232 (vodní plocha), č. 2243/1 (trvalý travní porost), č. 2243/2 (ostatní plocha, neplodná půda), č. 2248 (lesní pozemek), č. 2249/1 (zahrada), č. 2249/2 (vodní plocha, vodní tok v korytě přirozeném nebo upraveném), č. 2251 (zastavěná plocha a nádvoří), č. 2252 (ostatní plocha, jiná plocha), č. 2253 (zastavěná plocha a nádvoří) a č. 2255 (ostatní plocha, neplodná půda) se všemi součástmi a příslušenstvími, zapsaných u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 87 pro katastrální území S. (dále jen „nemovitosti“, resp. „předmětné nemovitosti“), za kupní cenu 2,750.000,- Kč, ve znění zde blíže uvedeném. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 30. 12. 1996 uzavřena kupní smlouva (za nezletilou žalobkyni ji uzavřeli její rodiče I. P. a K. P. P. coby zákonní zástupci), jíž žalovaný žalobkyni prodal ideální jednu polovinu předmětných nemovitostí za sjednanou kupní cenu 2,750.000,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 5. 1997, č. j. 14 Nc 85/97-25, který nabyl právní moci dne 23. 7. 1997, schválil za nezletilou žalobkyni úkon uzavření kupní smlouvy se žalovaným na odkoupení ideální poloviny předmětných nemovitostí (§179 o. s. ř. a §28 obč. zák.). Katastrální úřad P. - město povolil vklad vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem dne 15. 5. 2000 s právními účinky vkladu ke dni 14. 8. 1997. Sjednanou kupní cenu rodiče žalobkyně za žalobkyni poukázali žalovanému dne 1. 6. 2000. Součástí uvedené kupní smlouvy se stalo též ujednání účastníků (obsažené v jejím článku V.), podle něhož se žalovaný (prodávající) zavázal prodat žalobkyni (kupující) ideální jednu polovinu všech předmětných nemovitostí, která i nadále po podpisu kupní smlouvy zůstala v jeho vlastnictví, ve lhůtě do pěti let od počátku účinnosti kupní smlouvy, a to bez dalšího kdykoli o to žalobkyně požádá, za dohodnutou cenu 2,750.000,- Kč, kterou bude žalobkyně povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od povolení takového vkladu práva vlastnického do katastru nemovitostí v P. Žalovaný v roce 1996 (tj. při uzavření kupní smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí) netrpěl duševní poruchou či chorobou, která by ovlivňovala jeho způsobilost k právním úkonům - byl a je schopen obstarávat své záležitosti faktického i právního rázu. Žalobkyně se po uzavření kupní smlouvy s rodiči a bratrem do nemovitostí nastěhovala. Nato došlo ke zhoršení do té doby přátelských vztahů mezi žalovaným a rodinou žalobkyně. Ač žalobkyně prostřednictvím svých rodičů a právního zástupce dopisy ze dne 22. 7. 1998, 20. 12. 1998 a 14. 5. 1999 vyzývala žalovaného k uzavření kupní smlouvy ohledně druhé ideální poloviny nemovitostí, ten to odmítl. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 12 Nc 679/99, který nabyl právní moci dne 7. 6. 1999, udělil souhlas k podání žaloby a vedení sporu za nezletilou žalobkyni u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 3/1999 o nahrazení projevu vůle proti žalovanému. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli platně písemnou smlouvu o smlouvě budoucí kupní, která obsahovala všechny zákonné náležitosti ve smyslu §50a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále opět jen „obč. zák.“). Nepřisvědčil námitce žalovaného, že smlouva o smlouvě budoucí je neplatná, neboť ji uzavřel v duševní poruše. S poukazem na výsledek řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 12 Nc 829/2001, kdy návrh žalovaného na omezení či zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům byl zamítnut, vyslovil závěr, že žalovaný v době uzavření smlouvy netrpěl žádnou duševní chorobou, která by jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. Rovněž se neztotožnil s námitkou žalovaného, že smlouva je neplatná pro obcházení devizového zákona, když nemovitosti fakticky koupili rodiče žalobkyně, kteří pro nedostatek českého státního občanství zvolili za kupující stranu žalobkyni, u níž tato překážka není. Konstatoval, že kupní smlouvu, která byla schválena soudem, a smlouvu o smlouvě budoucí uzavřela žalobkyně, jíž byl dán soudem souhlas k podání žaloby a vedení sporu. Pokud na kupní cenu byly vynaloženy finanční prostředky jejích rodičů (devizových cizozemců), jedná se o běžný postup, kdy rodiče investují prostředky ve prospěch nezletilého dítěte. Neuznal námitku, že výkon práva žalobkyně ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., s tím, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že to byla pouze rodina žalobkyně, která zapříčinila vyhrocení vzájemných vztahů. Důvodnost nepřiznal ani námitce žalovaného, že je neplatný právní úkon spočívající v zaslání výzvy žalobkyně, aby žalovaný s ní uzavřel kupní smlouvu ohledně druhé poloviny nemovitostí, učiněný prostřednictvím jejích zákonných zástupců a jimi pověřeného advokáta, neboť nebyl za nezletilou schválen soudem. Dovodil totiž, že tento nedostatek byl zhojen tím, že soud v odůvodnění rozhodnutí, jímž dal za nezletilou souhlas k podání žaloby a vedení tohoto sporu, učinil závěr, že výzva žalobkyně vůči žalovanému k uzavření kupní smlouvy je zcela v souladu se zájmy žalobkyně. Nedal za pravdu žalovanému ani v tom, že smlouvu o smlouvě budoucí uzavíral v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Přihlédl přitom ke zjištění, že žalovaný sám objednal vypracování znaleckého posudku ke stanovení ceny nemovitostí, že výše sjednané kupní ceny odpovídala znaleckému ocenění nemovitostí a že žalovaný měl dostatečný prostor tří měsíců ke zvážení, zda smlouvu uzavře. Nadto žalovaný netvrdil a ani neprokázal, že by učinil právní úkon odstoupení od smlouvy ve smyslu §49 obč. zák. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žalovaný je smlouvou o smlouvě budoucí vázán a že jeho závazek uzavřít kupní smlouvu se žalobkyní nezanikl ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák., jelikož nedošlo do té míry ke změně okolností, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. Uzavření ústní dohody o právu doživotního bydlení v nemovitostech se žalovanému prokázat nepodařilo a změna způsobu chování členů rodiny žalobkyně vůči němu nepředstavuje podstatnou změnu okolností ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák., nýbrž pouze změnu jedné z pohnutek, které jej k uzavření smlouvy vedly.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 19 Co 265/2003-331, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry a pro stručnost na ně plně odkázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Odvolacímu soudu především vytkl, že stejně jako soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku, zda nezletilá žalobkyně měla souhlas soudu ke koupi druhé poloviny nemovitostí. I nadále je přesvědčen, že smlouva o smlouvě budoucí je neplatným právním úkonem, neboť byla uzavřena, aniž k tomuto právnímu úkonu (jenž je důležitým úkonem nezletilé) byl dán soudem souhlas. Za nepřesvědčivý totiž pokládá názor odvolacího soudu (převzatý od soudu prvního stupně), že nedostatek souhlasu ke koupi druhé ideální poloviny nemovitostí byl zhojen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 12 Nc 679/99, jímž byl udělen souhlas za nezletilou k podání žaloby a vedení sporu u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 3/1999. Za důležitý úkon považuje žalovaný i udělení plné moci advokátovi, který v zastoupení žalobkyně učinil výzvu k uzavření kupní smlouvy; i udělení plné moci musí být - podle jeho názoru - schváleno soudem a ani tento nedostatek nemohl být dodatečně zhojen udělením souhlasu k podání žaloby a vedení sporu soudem. S poukazem na to, že zástupci žalobkyně jej uvedli v omyl ohledně kupní ceny nemovitostí (která byla ve skutečnosti vyšší) a možnosti bydlení v nemovitostech, má za to, že žalobkyně uplatňuje svá práva v rozporu s §3 obč. zák. a tato situace je i důvodem zániku jeho závazku podle §50a odst. 3 obč. zák. Konečně vyjádřil nesouhlas se závěrem, že smlouva o smlouvě budoucí není neplatná pro obcházení devizového zákona (§39 obč. zák.). Z předložených listinných důkazů (dopisů psaných matkou žalobkyně) podle něho jednoznačně vyplývá, že skutečnými kupujícími jsou rodiče žalobkyně, kteří zakoupili nemovitosti jejím jménem jenom proto, že ona jediná z rodiny je občankou České republiky. Tím obešli devizový zákon, který obsahuje zákaz nabývání nemovitostí devizovými cizozemci. Z uvedených důvodů navrhl rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Opatrovník žalobkyně se zcela ztotožnil s odvolacím soudem, který napadeným rozsudkem rozhodl ve prospěch žalobkyně.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II, bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zaměřil na posouzení jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který je jeho prvním rozsudkem ve věci, může být zvažována jedině z hlediska §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je, že právní otázka (jejíž řešení dovolatel napadl) měla pro rozhodnutí o věci samé určující význam, tedy že nešlo jen o otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, která je v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo §241 odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132/2004). Znamená to tedy mimo jiné, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud.
S ohledem na vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem, která vyplývá z §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a projevuje se nejen v tom, který z důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění, se tedy dovolací soud zabýval pouze žalovaným výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak byly obsahově vymezeny v jeho podání ze dne 2. 4. 2004. Dalšími dovolacími námitkami, které jsou obsaženy v jeho podání ze dne 11. 3. 2005, jimiž dovolání doplnil, se dovolací soud zabývat nemohl, neboť byly uplatněny po uplynutí lhůty k dovolání (srovnej §242 odst. 4 o. s. ř.).
Žalovaný sice v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil jeho námitku neplatnosti smlouvy pro obcházení zákona, avšak z obsahového vylíčení této námitky je patrné, že ve skutečnosti zpochybňuje skutkové zjištění, z něhož odvolací soud při posouzení této námitky vycházel. Pouze z jím tvrzených odlišných skutkových okolností uváděných v dovolání (smlouvu ve skutečnosti uzavřeli rodiče žalobkyně, a nikoli žalobkyně, a učinili tak proto, že žalobkyně je v rodině jediná státní příslušnicí České republiky) dovozuje nesprávnost závěru, že smlouva není neplatná pro obcházení devizového zákona. Takovéto výhrady jsou ovšem pro posouzení otázky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bez významu, jelikož žalovaný jimi ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním a nezpochybňuje jimi právní posouzení věci. Obdobně tomu je i pokud napadá správnost právního závěru odvolacího soudu, že jeho závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák. nezanikl. Z obsahové konkretizace tohoto dovolacího důvodu je zřejmé, že žalovaný tuto výtku založil výlučně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění (odvolací soud nepřihlédl k okolnosti, že žalovaný byl uveden v omyl co do výše kupní ceny a co do možnosti dalšího bydlení v nemovitostech). Totéž platí i o další jeho námitce, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., kterou odůvodňuje shodnou argumentací mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Ani tyto námitky (představující uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) tedy nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Kromě toho přezkum závěru, že výkon práva žalobkyně ze smlouvy o smlouvě budoucí není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., postrádá potřebný judikatorní přesah, když právní posouzení této otázky se odvíjí od zcela jedinečných skutkových okolností konkrétního případu mající význam právě a jen pro projednávanou věc.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil žalovaný správnost právního závěru odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli platně smlouvu o smlouvě budoucí kupní podle §50a odst. 1 obč. zák. Své námitky přitom spojil mimo jiné s argumentací, že odvolací soud tento závěr vybudoval na chybné právní úvaze, že žalobkyně měla souhlas soudu ke koupi druhé ideální poloviny nemovitostí (zřejmě správně že soud za nezletilou schválil úkon uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní), resp. že nedostatek tohoto souhlasu byl zhojen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 12 Nc 679/99, jímž byl udělen souhlas za nezletilou k podání žaloby a vedení sporu u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 3/1999. Pro řešení takto nastolené právní otázky však napadené rozhodnutí nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. již proto, že rozsudek odvolacího soudu na takovém právním závěru nespočívá. Napadené rozhodnutí stojí, jak je nepochybně evidentní z jeho odůvodnění, na závěru jiném, a sice že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 12 Nc 679/99, byl zhojen nedostatek souhlasu soudu k udělení plné moci advokátovi k zastupování žalobkyně a k učinění výzvy za žalobkyni k uzavření kupní smlouvy.
Relevantní z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. však není ani výtka namítající nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že nedostatek souhlasu soudu k udělení plné moci advokátovi k zastupování žalobkyně a k učinění výzvy tímto advokátem v zastoupení žalobkyně vůči žalovanému k uzavření kupní smlouvy byl dodatečně zhojen udělením souhlasu k podání žaloby a vedení sporu soudem. Případná nesprávnost této právní úvahy nemůže mít totiž vliv na zpochybnění správnosti závěru odvolacího soudu, na němž je jeho rozhodnutí o věci založeno, a sice že žalovaný na žádost, kterou žalobkyně učinila v dohodnuté lhůtě, nesplnil svůj závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí - prodat jí předmětné nemovitosti. Žádost o uzavření kupní smlouvy (odvolacím soudem a žalovaným označovaná jako výzva) učiněná za nezletilou žalobkyni jejími zákonnými zástupci, případně advokátem (ani udělení plné moci zákonnými zástupci žalobkyně advokátovi k zastupování žalobkyně) není totiž právním úkonem, jenž by ve smyslu §28 obč. zák. a §179 o. s. ř. vyžadoval schválení soudem. Taková potřeba by vyvstala až v případě, kdy by žalobkyně se žalovaným uzavřela kupní smlouvu. Teprve tento učiněný úkon (ve smyslu §34 obč. zák.), jímž by žalobkyně nabyla do vlastnictví předmětné nemovitosti, by vyžadoval schválení soudu, neboť na rozdíl od udělení plné moci k zastupování žalobkyně a žádosti k uzavření kupní smlouvy představuje majetkovou záležitost neběžného charakteru (§28 obč. zák. a §179 o. s. ř.). Tato situace však nenastala; účastníci pro neochotu žalovaného splnit závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní smlouvu neuzavřeli.
Jelikož dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni žádné náklady v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. července 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu