ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.751.2004.1
sp. zn. 33 Odo 751/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. H., proti žalovanému J. H., o zaplacení částky 1,078.189,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 1663/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 2002, č. j. 30 Co 150/2002-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám JUDr. M. V., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 1,078.189,- Kč, kterou mu postupně poskytl v průběhu let 1992 až 1998 na koupi a rekonstrukci nemovitosti v H. K., výstavbu truhlářské díly a koupi automobilu. Ačkoli se žalovaný zavázal poskytnuté plnění vrátit, dosud tak neučinil.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 18. října 2001, č. j. 7 C 1663/99-62, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku částku 1,078.189,- Kč spolu s 9 % úrokem z prodlení ode dne 1. 9. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce v rámci příprav k přesídlení do České republiky postupně žalovanému který je jeho synem, půjčil částky 660.400,- Kč na zakoupení nemovitostí v H. K., 185.000,- Kč na zakoupení nákladního automobilu DAF, 112.789,- Kč na pořízení materiálu (bojler, kamna a sociální zařízení do domu v H. K.) a 120.000,- Kč na vybudování truhlářské dílny. V průběhu roku 1998 se však jejich vztahy výrazně zhoršily, docházelo mezi nimi k velkým neshodám a žalobce od úmyslu žít v České republice upustil a vracel se do Spolkové republiky Německo. Chtěl proto, aby se s žalovaným dohodli na finančním vyrovnáním částek, které mu postupně půjčil. Žalovaný, který zprvu nebyl ochoten tyto sporné záležitosti řešit, se dne 31. 8. 1998 se žalobcem dohodl, že mu půjčené peníze vrátí a téhož dne napsal a podepsal prohlášení, v němž je uvedeno, že se na základě dohody zavazuje uhradit žalobci částku 1,078.189,- Kč : 660.400,- Kč - nemovitost, 185.000,- Kč - automobil, 112.789,- Kč - materiál a 120.000,- Kč – půjčka. Tato částka bude uhrazena do jednoho roku a to tak, že částka 500.000,- Kč bude uhrazena do konce roku 1998. Tato částka bude převedena na konto blíže v listině specifikované. Soud prvního stupně dovodil, že listina ze dne 31. 8. 1998 má všechny náležitosti uznání dluhu ve smyslu §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a že se žalovanému nepodařilo prokázat, že dluh v době jeho uznání neexistoval.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2002, č. j. 30 Co 150/2002-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil s hodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně (§132 o. s. ř.) a z toho vyvozených skutkových zjištění, že důvodem závazku žalovaného bylo vypořádání nároků mezi účastníky vzniklých postupným plněním žalobce žalovanému v souvislostí s koupí nemovitosti v H. K., investicemi do materiálu na rekonstrukci této nemovitosti, s koupí nákladního automobilu a s půjčkou na vybudování truhlářské dílny. Po zhoršení vztahů mezi účastníky v souvislosti s návratem žalobce do Spolkové republiky Německo se účastníci ústně dohodli o vypořádání mezi nimi sporných závazků způsobem, který je zachycen v prohlášení ze dne 31. 8. 1998. Za pomoci gramatického a logického výkladu tohoto prohlášení odvolací soud dovodil, že je potvrzením existence ústní dohody účastníků o narovnání podle §585 obč. zák., kterou upravili práva mezi nimi dosud sporná. Protože nejde o žádný z případů, v němž je obligatorně vyžadována písemná forma podle §585 odst. 2 obč. zák., nepokládal odvolací soud podpis žalobce na uvedeném prohlášení za nezbytnou náležitost platnosti uvedeného právního úkonu. Uzavřel, že se žalovanému nepodařilo žádným důkazem zpochybnit věrohodnost žalobcem předložené listiny. Za situace, kdy žalovaný přes poučení soudem podle §118a odst. 3 a §119a o. s. ř. nenamítal žádný důvod neplatnosti dohody o narovnání ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., případně jiný důvod absolutní neplatnosti a ani netvrdil a neprokazoval, že závazek z dohody o narovnání splnil, shledal odvolací soud žalobě vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Žalovaný rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, „zda určitá listina má charakter uznání dluhu (a to platného či neplatného) anebo zda jde o listinu potvrzující existenci ústní dohody o narovnání“. Na základě reprodukce textu listiny ze dne 31. 8. 1998 a připomenutí výpovědi žalobce k obsahu této listiny s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vyjádřil názor, že se nemůže jednat o dohodu o narovnání tak, jak k tomu dospěl odvolací soud, ale o uznání dluhu, které je ovšem podle §39 obč. zák. neplatné. Navíc tato listina byla vydána pouze pro potřebu žalobce a jeho manželky dokladovat daňovému úřadu ve Spolkové republice Německo jejich výdaje v České republice. Soudům vytkl, že řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), když mu nebyla dána možnost klást žalobci otázky, neboť jednání bylo po výslechu žalobce odročeno a dalších jednání se žalobce již nezúčastnil. Z uvedených důvodů navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se plně ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a odmítl názor žalovaného, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci. Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních. Znamená to, že v něm lze samostatně namítat pouze to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno (srovnej výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) proto musí dovolací soud převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud shledá napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě tento dovolací důvod, i kdyby byl dán, není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam), které mají obecný přesah (z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
S přihlédnutím ke shora řečenému je proto irelevantní námitka žalovaného, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která měla spočívat v tom, že soudy mu svým postupem v řízení neumožnily klást otázky žalobci. Tato výhrada je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který ovšem není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Žalovaný sice v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci a dovozuje, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá ve vyřešení otázky, zda jeho prohlášení ze dne 31. 8. 1998 je či není potvrzením existence dohody o narovnání ve smyslu §585 obč. zák. Z obsahu jeho dovolacích námitek však plyne, že výtky směřující proti závěru odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli ústní dohodu o narovnání (jejíž existenci listina ze dne 31. 8. 1998 předložená žalobcem potvrzuje), jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud své právní posouzení věci založil. Již v rozsudku ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud České republiky názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, se uvádí, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry. Dovolací soud nemá důvod se odchylovat od této ustálené judikatury ani v tomto případě. Jestliže žalovaný zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli dohodu o narovnání podle §585 obč. zák., argumentací, že listina byla vydána pouze pro daňové potřeby žalobce a jeho manželky, a vlastním výkladem obsahu prohlášení ze dne 31. 8. 1998, jakož i hodnocením výpovědi žalobce dospívá k závěru, že listina je uznáním dluhu podle §558 obč. zák. (ovšem neplatným), ve skutečnosti tím napadl správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnil tak nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Pokud je v dovolání vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které tvrdil žalovaný, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek uplatněných žalovaným nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat. Nezbylo proto, než dovolání, které není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 15. prosince 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu