ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.754.2004.1
sp. zn. 33 Odo 754/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. U., proti žalovanému Z.s. Č.r. o zaplacení částky 43.087,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 248/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2004, č. j. 20 Co 13/2004-51, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. října 2003, č. j. 12 C 248/2001-36, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal (původně proti S. z. d. a společností se sídlem v P., jehož je žalovaný právním nástupcem) zaplacení částky 124.378,94 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zastavil řízení „v části, ve které se žalobce domáhá zaplacení částky vyšší než 124.378,94 Kč s příslušenstvím“ (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce uplatnil nárok na „zvýšení“ úroku z prodlení, a to s odůvodněním, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. dubna 1994, č. j. 8 C 940/91-17, byla Č. s. z. d. se sídlem v P. uložena povinnost zaplatit žalobci částku 191.317,- Kč s 3% úrokem od 17. 9. 1991 do zaplacení. Tato povinnost však nebyla včas a dobrovolně splněna, žalobce musel podat návrh na výkon rozhodnutí a nyní tedy požaduje rozdíl mezi přisouzeným 3% úrokem z prodlení a 16% úrokem, na který má nárok od 15. 7. 1994 podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku, že původní žalovaný nebyl právním nástupcem subjektu, jemuž byla povinnost k zaplacení částky 191.317,- Kč s příslušenstvím uložena, a že tudíž nynější žalovaný není ve věci pasivně legitimován, přičemž odkázal na řešení této otázky v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 E 66/97. Naproti tomu přisvědčil námitce promlčení vznesené žalovaným, když vyšel z toho, že žalobce mohl své právo na vyšší úrok z prodlení uplatnit poprvé již 16. 7. 1994 a jestliže podal žalobu až 10. 9. 2001, učinil tak po uplynutí tříleté promlčecí doby podle §101 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. února 2004, č. j. 20 Co 13/2004-51, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně 13% úroku z částky 98.353,30 Kč od 10. 9. 1998 do 22. 1. 2002 tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na tomto úroku částku 43.087,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), „ohledně dalšího nároku žalobce“ zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), ve výroku o částečném zastavení řízení tento rozsudek zrušil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ani odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku nedostatku pasivní legitimace žalovaného, rovněž s odkazem na řešení této otázky v řízení o výkon rozhodnutí vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Na rozdíl od soudu prvního stupně však zaujal názor, že příslušenství pohledávky se nepromlčuje jako celek, neboť splatnost nabíhajícího příslušenství nesplněné pohledávky nastává postupně a postupně se též nárok na zaplacení příslušenství uplynutím tříleté lhůty od jeho splatnosti promlčuje. Proto má žalobce právo na zaplacení rozdílu mezi přisouzeným 3% úrokem z prodlení z částky 98.353,30 Kč, pro kterou byl v roce 1997 podán návrh na výkon rozhodnutí, a 16% úrokem z této částky náležejícím mu podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. za dobu od 10. 9. 1998 do 22. 1. 2002, kdy byla tato částka vymožena, jenž činí 43.087,- Kč. Podle názoru odvolacího soudu není důvodný poukaz žalovaného na to, že vyhovění žalobě brání překážka věci rozsouzené, jelikož je zřejmé, že žalobce požaduje pouze rozdíl mezi tím, co mu bylo přiznáno, a tím, na co má nárok, tedy 13% úrok z jistiny za období účinnosti nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především uvedl, že v řízení byla chybně posouzena otázka pasivní legitimace. Soudy obou stupňů se touto otázkou nezabývaly a pouze odkázaly na jiné řízení, ač věcnou legitimaci je nutno řešit vždy v souvislosti s daným řízením a na základě předložených dokladů. Žalovaný je dále přesvědčen, že byla nesprávně vyřešena i výše úroku z prodlení. Jestliže totiž platí, že výše úroku se řídí okamžikem prodlení dlužníka, t. j. dnem, kdy dluh měl být splněn, náleží žalobci nárok právě jen na 3% úrok, neboť k prodlení došlo již 17. 9. 1991. Žalovaný nesouhlasil ani se závěrem, že se žalobce domáhá jiného nároku než v původním řízení u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Podle jeho názoru bylo-li již jednou o úroku z prodlení rozhodnuto, nemůže se ho žalobce nyní domáhat znovu, byť v jiné výši, a rozhodnutí odvolacího soudu vlastně znamená změnu pravomocného rozsudku. Dovolatel rovněž namítl, že byl nesprávně stanoven počátek běhu promlčecí doby. Jestliže žalobce ve svém podání z 9. 7. 2003 výslovně uvedl, že k částkám uvedeným v dřívějších podáních nemá soud přihlížet a totéž platí i pro dřívější návrhy petitu, mohlo mu být právo na vyšší úrok z prodlení přiznáno až od 9. 7. 2000, tedy za podstatně kratší dobu. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným posouzením věci tak, jak je žalovaný obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že jeho dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Dovolatel tvrdí, že v tomto řízení nebyla – přes výslovnou námitku v tomto směru – řešena otázka pasivní legitimace. Soudy obou stupňů se ovšem touto námitkou v odůvodnění svých rozsudků zabývaly a jestliže převzaly názor, který byl vysloven v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 E 66/97, je zřejmé, že se s řešením přijatým v uvedeném vykonávacím řízení ztotožnily. Ostatně žalovaný se omezil na nesouhlas s tím, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, v tomto řízení převzal zmíněný názor, a nikterak nekonkretizoval, v čem podle jeho mínění spočívá neprávnost závěru, o který se opírá nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. srpna 2001, č. j. 5 E 66/97-117, totiž že v řízení vedeném u stejného soudu pod sp. zn. 8 C 940/91 byl zavázán platební povinností Č. s. z. d. se sídlem v P. a že není důvodu řešit otázku přechodu tohoto závazku na jiný subjekt, neboť došlo pouze ke změně názvu tohoto subjektu na S. z. d. a společností. Pak ovšem této jeho dovolací námitce nelze přisvědčit.
Podle §3 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, došlo-li k prodlení s plněním peněžitého dluhu před nabytím účinnosti tohoto nařízení, řídí se výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení ode dne účinnosti tohoto nařízení tímto nařízením. I když má tedy žalovaný pravdu, že k prodlení s plněním peněžitého dluhu přisouzeného žalobci rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. dubna 1994, č. j. 8 C 940/91-17, došlo ještě před účinností nařízení vlády č. 142/1994 Sb., t. j. v době, kdy výše úroků z prodlení činila podle §1 odst. 1 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, 3%, došlo dnem 15. července 1994 ke změně této výše na 16%. Pak je závěr odvolacího soudu, že žalobci přísluší od uvedeného dne nárok na šestnáctiprocentní úrok z prodlení, správným výkladem správně použitého právního předpisu a tedy bezchybným právním posouzením této otázky.
Podle §159a odst. 5 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě pro jiné osoby věc projednávána znovu. Tato tzv. překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) nastává především v případě, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (srov. blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9/2001 pod označením SJ 113/2001). V daném případě však projednání nároku žalobce překážka věci rozhodnuté nebrání. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 19. 4. 1994, č. j. 8 C 940/91-17, bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě na zaplacení částky 191.317,- Kč s 3% úrokem od 17. 9. 1991 do zaplacení. Nárok na zaplacení úroku z prodlení se tehdy opíral o tvrzení, že žalovaný (jeho právní předchůdce) je povinen zaplatit žalobci obecnou cenu věcí, které by mu byl povinen z titulu ochrany jeho vlastnického práva vydat, ale které již nemá k dispozici, a že je v době rozhodnutí soudu se splněním této povinnosti v prodlení. V této věci se pak žalobce domáhal dalších 13% úroků z částek představujících tu část shora uvedené jistiny, která nebyla zaplacena včas, s poukazem na to, že se po vydání uvedeného rozsudku změnila zákonná výše úroku z prodlení. Předmětem tohoto řízení tedy sice je příslušenství pohledávky, o níž bylo již vydáno pravomocné rozhodnutí, ale nárok na ně se opírá o nové skutečnosti, tedy že ani po rozhodnutí soudu nebyla přisouzená pohledávka řádně a včas uspokojena a prodlení žalovaného pokračuje i za účinnosti nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Jedná se tedy o příslušenství odlišné od toho, o němž bylo rozhodnuto shora uvedeným rozsudkem. Není správný názor dovolatele, že pokud bylo již jednou rozhodnuto o úroku z prodlení, nelze se ho domáhat znovu v jiné výši a že se žalobce vlastně domohl změny pravomocného rozsudku. I zde je totiž kritériem pro posuzování překážky rei iudicatae kromě totožnosti účastníků řízení i totožnost jeho předmětu, a ta by v tomto případě byla dána pouze tehdy, pokud by se žalobce domáhal znovu celých 16% úroků, a jen v rozsahu oněch již přisouzených 3%. Odvolací soud tedy nepochybil při aplikaci a výkladu §159a odst. 5 OSŘ a ani tato dovolací námitka není opodstatněná.
Ztotožnit se nelze ani s poslední výhradou žalovaného poukazující na nesprávné stanovení počátku běhu promlčecí doby. Žaloba byla podána dne 10. září 2001 a uplatněný nárok v ní byl skutkově vymezen tak, že žalobce požaduje od 15. 7. 1994 rozdíl mezi přiznaným 3% úrokem z prodlení a 16% úrokem podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. z částek, s jejichž zaplacením byl žalovaný (resp. jeho právní předchůdce) v prodlení. Veškerá další podání žalobce, včetně podání z 9. 7. 2003, jsou pouze úpravami žalobního petitu v rámci původně uplatněného nároku v závislosti na tom, jak žalobce požadovaný úrok vypočítal. Tímto podáním tedy nedošlo ke zpětvzetí původní žaloby a podání žaloby nové, jak dovozuje žalovaný, a odvolací soud nikterak nepochybil, když přiznal žalobci 13% úrok z prodlení z částky 98.353,30 Kč již od 10. 9. 1998. Opět se tedy jedná o správné použití i výklad právního předpisu (§101 ObčZ).
Z toho, co bylo uvedeno shora, je zřejmé, že žalovanému se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu tak, jak byl obsahově konkretizován, nepodařilo správnost napadeného rozsudku zpochybnit. Proto bylo jeho dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ zamítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. U., proti žalovanému Z.s. Č.r. o zaplacení částky 43.087,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 248/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2004, č. j. 20 Co 13/2004-51, takto: I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. října 2003, č. j. 12 C 248/2001-36, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal (původně proti S. z. d. a společností se sídlem v P., jehož je žalovaný právním nástupcem) zaplacení částky 124.378,94 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zastavil řízení „v části, ve které se žalobce domáhá zaplacení částky vyšší než 124.378,94 Kč s příslušenstvím“ (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce uplatnil nárok na „zvýšení“ úroku z prodlení, a to s odůvodněním, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. dubna 1994, č. j. 8 C 940/91-17, byla Č. s. z. d. se sídlem v P. uložena povinnost zaplatit žalobci částku 191.317,- Kč s 3% úrokem od 17. 9. 1991 do zaplacení. Tato povinnost však nebyla včas a dobrovolně splněna, žalobce musel podat návrh na výkon rozhodnutí a nyní tedy požaduje rozdíl mezi přisouzeným 3% úrokem z prodlení a 16% úrokem, na který má nárok od 15. 7. 1994 podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku, že původní žalovaný nebyl právním nástupcem subjektu, jemuž byla povinnost k zaplacení částky 191.317,- Kč s příslušenstvím uložena, a že tudíž nynější žalovaný není ve věci pasivně legitimován, přičemž odkázal na řešení této otázky v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 E 66/97. Naproti tomu přisvědčil námitce promlčení vznesené žalovaným, když vyšel z toho, že žalobce mohl své právo na vyšší úrok z prodlení uplatnit poprvé již 16. 7. 1994 a jestliže podal žalobu až 10. 9. 2001, učinil tak po uplynutí tříleté promlčecí doby podle §101 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. února 2004, č. j. 20 Co 13/2004-51, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně 13% úroku z částky 98.353,30 Kč od 10. 9. 1998 do 22. 1. 2002 tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na tomto úroku částku 43.087,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), „ohledně dalšího nároku žalobce“ zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), ve výroku o částečném zastavení řízení tento rozsudek zrušil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ani odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku nedostatku pasivní legitimace žalovaného, rovněž s odkazem na řešení této otázky v řízení o výkon rozhodnutí vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Na rozdíl od soudu prvního stupně však zaujal názor, že příslušenství pohledávky se nepromlčuje jako celek, neboť splatnost nabíhajícího příslušenství nesplněné pohledávky nastává postupně a postupně se též nárok na zaplacení příslušenství uplynutím tříleté lhůty od jeho splatnosti promlčuje. Proto má žalobce právo na zaplacení rozdílu mezi přisouzeným 3% úrokem z prodlení z částky 98.353,30 Kč, pro kterou byl v roce 1997 podán návrh na výkon rozhodnutí, a 16% úrokem z této částky náležejícím mu podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. za dobu od 10. 9. 1998 do 22. 1. 2002, kdy byla tato částka vymožena, jenž činí 43.087,- Kč. Podle názoru odvolacího soudu není důvodný poukaz žalovaného na to, že vyhovění žalobě brání překážka věci rozsouzené, jelikož je zřejmé, že žalobce požaduje pouze rozdíl mezi tím, co mu bylo přiznáno, a tím, na co má nárok, tedy 13% úrok z jistiny za období účinnosti nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především uvedl, že v řízení byla chybně posouzena otázka pasivní legitimace. Soudy obou stupňů se touto otázkou nezabývaly a pouze odkázaly na jiné řízení, ač věcnou legitimaci je nutno řešit vždy v souvislosti s daným řízením a na základě předložených dokladů. Žalovaný je dále přesvědčen, že byla nesprávně vyřešena i výše úroku z prodlení. Jestliže totiž platí, že výše úroku se řídí okamžikem prodlení dlužníka, t. j. dnem, kdy dluh měl být splněn, náleží žalobci nárok právě jen na 3% úrok, neboť k prodlení došlo již 17. 9. 1991. Žalovaný nesouhlasil ani se závěrem, že se žalobce domáhá jiného nároku než v původním řízení u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Podle jeho názoru bylo-li již jednou o úroku z prodlení rozhodnuto, nemůže se ho žalobce nyní domáhat znovu, byť v jiné výši, a rozhodnutí odvolacího soudu vlastně znamená změnu pravomocného rozsudku. Dovolatel rovněž namítl, že byl nesprávně stanoven počátek běhu promlčecí doby. Jestliže žalobce ve svém podání z 9. 7. 2003 výslovně uvedl, že k částkám uvedeným v dřívějších podáních nemá soud přihlížet a totéž platí i pro dřívější návrhy petitu, mohlo mu být právo na vyšší úrok z prodlení přiznáno až od 9. 7. 2000, tedy za podstatně kratší dobu. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným posouzením věci tak, jak je žalovaný obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že jeho dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Dovolatel tvrdí, že v tomto řízení nebyla – přes výslovnou námitku v tomto směru – řešena otázka pasivní legitimace. Soudy obou stupňů se ovšem touto námitkou v odůvodnění svých rozsudků zabývaly a jestliže převzaly názor, který byl vysloven v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 E 66/97, je zřejmé, že se s řešením přijatým v uvedeném vykonávacím řízení ztotožnily. Ostatně žalovaný se omezil na nesouhlas s tím, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, v tomto řízení převzal zmíněný názor, a nikterak nekonkretizoval, v čem podle jeho mínění spočívá neprávnost závěru, o který se opírá nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. srpna 2001, č. j. 5 E 66/97-117, totiž že v řízení vedeném u stejného soudu pod sp. zn. 8 C 940/91 byl zavázán platební povinností Č. s. z. d. se sídlem v P. a že není důvodu řešit otázku přechodu tohoto závazku na jiný subjekt, neboť došlo pouze ke změně názvu tohoto subjektu na S. z. d. a společností. Pak ovšem této jeho dovolací námitce nelze přisvědčit.
Podle §3 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, došlo-li k prodlení s plněním peněžitého dluhu před nabytím účinnosti tohoto nařízení, řídí se výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení ode dne účinnosti tohoto nařízení tímto nařízením. I když má tedy žalovaný pravdu, že k prodlení s plněním peněžitého dluhu přisouzeného žalobci rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. dubna 1994, č. j. 8 C 940/91-17, došlo ještě před účinností nařízení vlády č. 142/1994 Sb., t. j. v době, kdy výše úroků z prodlení činila podle §1 odst. 1 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, 3%, došlo dnem 15. července 1994 ke změně této výše na 16%. Pak je závěr odvolacího soudu, že žalobci přísluší od uvedeného dne nárok na šestnáctiprocentní úrok z prodlení, správným výkladem správně použitého právního předpisu a tedy bezchybným právním posouzením této otázky.
Podle §159a odst. 5 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě pro jiné osoby věc projednávána znovu. Tato tzv. překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) nastává především v případě, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (srov. blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9/2001 pod označením SJ 113/2001). V daném případě však projednání nároku žalobce překážka věci rozhodnuté nebrání. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 19. 4. 1994, č. j. 8 C 940/91-17, bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě na zaplacení částky 191.317,- Kč s 3% úrokem od 17. 9. 1991 do zaplacení. Nárok na zaplacení úroku z prodlení se tehdy opíral o tvrzení, že žalovaný (jeho právní předchůdce) je povinen zaplatit žalobci obecnou cenu věcí, které by mu byl povinen z titulu ochrany jeho vlastnického práva vydat, ale které již nemá k dispozici, a že je v době rozhodnutí soudu se splněním této povinnosti v prodlení. V této věci se pak žalobce domáhal dalších 13% úroků z částek představujících tu část shora uvedené jistiny, která nebyla zaplacena včas, s poukazem na to, že se po vydání uvedeného rozsudku změnila zákonná výše úroku z prodlení. Předmětem tohoto řízení tedy sice je příslušenství pohledávky, o níž bylo již vydáno pravomocné rozhodnutí, ale nárok na ně se opírá o nové skutečnosti, tedy že ani po rozhodnutí soudu nebyla přisouzená pohledávka řádně a včas uspokojena a prodlení žalovaného pokračuje i za účinnosti nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Jedná se tedy o příslušenství odlišné od toho, o němž bylo rozhodnuto shora uvedeným rozsudkem. Není správný názor dovolatele, že pokud bylo již jednou rozhodnuto o úroku z prodlení, nelze se ho domáhat znovu v jiné výši a že se žalobce vlastně domohl změny pravomocného rozsudku. I zde je totiž kritériem pro posuzování překážky rei iudicatae kromě totožnosti účastníků řízení i totožnost jeho předmětu, a ta by v tomto případě byla dána pouze tehdy, pokud by se žalobce domáhal znovu celých 16% úroků, a jen v rozsahu oněch již přisouzených 3%. Odvolací soud tedy nepochybil při aplikaci a výkladu §159a odst. 5 OSŘ a ani tato dovolací námitka není opodstatněná.
Ztotožnit se nelze ani s poslední výhradou žalovaného poukazující na nesprávné stanovení počátku běhu promlčecí doby. Žaloba byla podána dne 10. září 2001 a uplatněný nárok v ní byl skutkově vymezen tak, že žalobce požaduje od 15. 7. 1994 rozdíl mezi přiznaným 3% úrokem z prodlení a 16% úrokem podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. z částek, s jejichž zaplacením byl žalovaný (resp. jeho právní předchůdce) v prodlení. Veškerá další podání žalobce, včetně podání z 9. 7. 2003, jsou pouze úpravami žalobního petitu v rámci původně uplatněného nároku v závislosti na tom, jak žalobce požadovaný úrok vypočítal. Tímto podáním tedy nedošlo ke zpětvzetí původní žaloby a podání žaloby nové, jak dovozuje žalovaný, a odvolací soud nikterak nepochybil, když přiznal žalobci 13% úrok z prodlení z částky 98.353,30 Kč již od 10. 9. 1998. Opět se tedy jedná o správné použití i výklad právního předpisu (§101 ObčZ).
Z toho, co bylo uvedeno shora, je zřejmé, že žalovanému se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu tak, jak byl obsahově konkretizován, nepodařilo správnost napadeného rozsudku zpochybnit. Proto bylo jeho dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ zamítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu