ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.858.2005.1
sp. zn. 33 Odo 858/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně D. L., proti žalovanému I. L., o 73.936,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 465/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 20 Co 345/2004-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 75.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 2. 12. 1998 do zaplacení. V souvislosti s vypořádáním zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků řízení se žalovaný stal výlučným vlastníkem nemovitostí v k. ú. L., které kupní smlouvou ze dne 30. 11. 1998 prodal. Žalobkyně, která byla přizvána ke sjednávání kupní smlouvy, převzala závazek uhradit z části kupní ceny nesplacený zůstatek půjčky České spořitelně a. s. ve výši 150.000,-Kč; tímto plněním nemělo být dotčeno její právo požadovat po žalovaném jednu polovinu tohoto dluhu. Po výplatě peněžních prostředků z titulu vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) ve dvou splátkách doplatila nesplacený dluh a proto nyní po žalovaném požaduje zaplacení jedné poloviny dluhu.
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. února 2004, č. j. 8 C 465/2001-91, zastavil řízení co do částky 1.063,50,- Kč s příslušenstvím, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 73.936,50 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 2. prosince 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal totiž za prokázané, že účastníci, kteří jsou bývalými manželi, uzavřeli dne 28. dubna 1997 soudní smír o vypořádání majetku ze zaniklého BSM, který Okresní soud Praha-východ usnesením z téhož dne schválil. Podle něj se žalovaný stal výlučným vlastníkem nemovitostí v k. ú. L. a zavázal se žalobkyni zaplatit na vypořádání jejího podílu 1,460.880,- Kč ve dvou splátkách po 730.440,- Kč, první do 31. 8. 1997 a druhou do dvou let od právní moci usnesení o schválení smíru pod ztrátou výhody splátek. Žalovaný ve stanovené lhůtě nezaplatil první splátku a splatným se stal proto celý dluh. Kupní smlouvou ze dne 30. 11. 1998 prodal žalovaný vypořádané nemovitosti R. K., přičemž souhlasil s tím, aby část kupní ceny byla uhrazena k rukám žalobkyně, přizvané ke sjednávání kupní smlouvy. Protože na prodávaných nemovitostech vázlo zajišťovací právo České spořitelny a. s. ve formě omezení převodu nemovitosti k zajištění půjčky v původní výši 150.000,- Kč, zavázala se žalobkyně k zaplacení zbývajícího dluhu tak, aby omezení převodu nemovitosti zaniklo. Bance nakonec z tohoto titulu zaplatila 147.873,- Kč. Pokud podle citované kupní smlouvy obdržela částku 1,600.000,- Kč, zahrnovala tato částka 1,460.880,- Kč z vypořádání BSM a 139.120,- Kč jako sjednané úroky z prodlení. Podle soudu prvního stupně se žalovanému nepodařilo prokázat, že v částce 1,600.000,- Kč byla naopak zahrnuta polovina dluhu, který ze shora uvedených důvodů zcela uhradila žalobkyně. Jelikož bylo mezi žalobkyní a žalovaným ujednáno, že zaplacením dluhu u České spořitelny a. s. není dotčeno její právo na jednu polovinu zaplacené částky vůči žalovanému, shledal soud prvního stupně žalobu důvodnou.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č. j. 20 Co 345/2004-137, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o věci samé, tj. o povinnosti žalovaného zaplatit částku 73.936,50 Kč s příslušenstvím, a o náhradě nákladů řízení potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil existenci pohledávky z titulu úhrady společného závazku. Vyšel zejména z obsahu kupní smlouvy, na které byla účastna žalobkyně právě proto, že její součástí byla i dohoda o způsobu úhrady částek z titulu vypořádání zaniklého BSM. Nad rámec právního posouzení věci soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v kupní smlouvě se účastníci řízení nově, resp. jinak dohodli ohledně závazku, jenž měl žalovaný vůči žalobkyni z titulu vypořádání zaniklého BSM. Podle odvolacího soudu došlo ke změně v obsahu závazku dohodou podle §516 obč. zák. Navýšení částky oproti původnímu závazku žalovaného představuje logický důsledek jeho prodlení s úhradou dluhu a je sjednanou kompenzací pro žalobkyni. Za rozhodující považoval ujednání o tom, že zaplacením dluhu u České spořitelny a. s. nebylo dotčeno právo žalobkyně požadovat jednu polovinu po žalovaném jako spoludlužníkovi. Splnila-li žalobkyně svůj závazek a dluh uhradila, má právo požadovat po žalovaném, aby jí zaplatil žalovanou částku. V té souvislosti odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku žalovaného, že na něj připadající polovina dluhu byla zahrnuta v částce 1,600.000,- Kč, neboť článek III. kupní smlouvy, v němž se hovoří o vyplacení dílčích částek, odkazuje na smír účastníků ze dne 28. dubna 1997, konkrétně na částku 1,460.880,- Kč s příslušenstvím; o tom, že je tu ještě společný dluh účastníků, který zaplatí žalobkyně, v tomto článku není zmínka a otázka dluhu je řešena až v článku V. smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má podle jeho názoru po právní stránce zásadní význam. Za nesprávný považuje právní závěr odvolacího soudu o tom, že dohoda o změně závazku podle §516 obč. zák. nemusí obsahovat výslovné určení, v jakém rozsahu se původní závazek zužuje nebo rozšiřuje oproti závazku původnímu. V dotčené části kupní smlouvy byl mezi účastníky řízení změněn původní závazek pouze ve způsobu a termínu úhrady, nikoliv ve výši plnění. Jelikož soudní smír ze dne 28. dubna 1997 nezahrnoval dohodu o úrocích z prodlení, nemůže kupní smlouva ze dne 30. 11. 1998 být v tomto rozsahu dohodou o změně závazku podle §516 obč. zák. Text smlouvy nedovoluje výklad, že došlo k rozšíření původního závazku žalovaného vůči žalobkyni z částky 1,460.880,- Kč na 1,600.000,- Kč. Důvodem poskytnutí rozdílu obou částek žalobkyni byl podíl žalovaného na dluhu u České spořitelny a. s. Článek V. kupní smlouvy tomuto výkladu přitom nebrání. Dovolatel proto navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen. Protože se důvod zrušení týká i rozhodnutí soudu prvního stupně, mělo by být i toto rozhodnutí zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání v této věci založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, a usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71].
Ze znění shora citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Dovolatel spojuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu s otázkou dohody o změně závazků podle §516 obč. zák. a obsahových náležitostí takové dohody.
Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Žalovaný svými námitkami brojí proti zjištěním ohledně obsahu části kupní smlouvy, upravující práva a povinnosti dovolatele a žalobkyně, a proti výkladu projevu jejich vůle. Z pohledu shora zmíněné judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se ovšem jeví tyto výhrady žalovaného nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Pokud dovolatel argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatele správného) skutkového závěru, a to, že kupní smlouvou ze dne 30. 11. 1998 byl změněn jen způsob a termín zaplacení částky 1,460.880,- Kč, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, podle kterého nedošlo k rozšíření původního závazku ve výši 1,460.880,- Kč na 1,600.000,- Kč a k novému ujednání o výši úroků z prodlení. Shodně s předchozími závěry Nejvyššího soudu již i Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1994, číslo 2, vyslovil názor, že za nesprávné posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. [nyní ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten byl rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení. Shora vymezenou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí dovolatel spojuje s požadavkem na revizi skutkového závěru o tom, jaké dílčí nároky byly v částce 1,600.000,- Kč vypořádány. Jde tedy o výklad konkrétního právního úkonu (tj. konkrétní smlouvy mezi dovolatelem a žalobkyní ze dne 30. 11. 1998) mající význam právě a jen pro projednávanou věc. I kdyby dovolací námitky nesměřovaly proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, přezkum výše napadaného závěru by především postrádal potřebný judikatorní (zobecňující) přesah jako podmínku přípustného dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu