ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.925.2005.1
sp. zn. 33 Odo 925/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. Č. proti žalovaným 1) L. P. a 2) J. P. o zaplacení částky 154.125,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 809/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2004, č. j. 27 Co 107/2004-83, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.825, - Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. P. O., Ph.D.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. prosince 2003, č. j. 11 C 809/2003-55, zamítl žalobu o zaplacení částky 154.125,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1.6.2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že sice došlo mezi účastníky dne 19.1.2003 k uzavření smlouvy o půjčce částky 160.000,- Kč (první splátku ve výši 7.000,- Kč žalovaní zaplatili), ale k předání peněž fakticky nedošlo; protože smlouva nebyla „realizována“ a vylíčení rozhodujících skutečností soudu neumožňovalo věc posoudit podle jiného ustanovení než podle §657 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nemohl žalobce s žalobou uspět ani pokud žádal o vrácení půjčky, ani s nárokem na náhradu škody ve výši 1.125,- Kč za finanční ztrátu, kterou měl utrpět proto, že kvůli nesplnění závazku žalovaných byl nucen získat finanční prostředky k úhradě svých závazků v zastavárně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. dubna 2004, č. j. 27 Co 107/2004-83, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvého stupně a uzavřel, že smlouva o půjčce ze dne 19.1.2003 je absolutně neplatná pro nedostatek vůle smluvních stran uzavřít takovou smlouvu. Jestliže je smlouva neplatná, každý z účastníků je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§457 o. z.). Protože žalobce žalovaným neposkytl žádné peněžité plnění, nemůže se domáhat vrácení půjčky, natož náhrady škody, neboť z neplatné smlouvy žalovaným nevznikla povinnost k plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam zakládající přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítl, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přesto, že se žalobci před okresním soudem nedostalo náležitého procesního poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř.; měl-li soud prvního stupně zato, že lze věc posoudit podle jiného hmotněprávního ustanovení, měl splnit poučovací povinnost a vyzvat žalobce k doplnění rozhodujících skutečností. Na tomto závěru nic nemění to, že žalobce navrhl, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jeho nepřítomnosti. Postupem soudu prvního stupně došlo k porušení §118a odst.2 o. s. ř. a řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm a) o. s. ř.]. Žalobce proto navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen, a jelikož se vada řízení týká i rozhodnutí soudu prvního stupně, aby byl zrušen i jeho rozsudek a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Oba žalovaní navrhli, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto. Z obsahu dovolání totiž nevyplývá jeho přípustnost, neboť dovolatel nevymezil otázku zásadního právního významu, kterou by měl dovolací soud řešit. I kdyby takovou otázkou mělo být řešení procesních chyb, není dovolání důvodné. Neúspěch žalobce nesouvisel s právním posouzením věci, ale s nepravdivým skutkovým tvrzením.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (k tomu srovnej blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Protože od výše uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady dovolatele akcentující existenci vady řízení (nedostatek procesního poučení soudem prvního stupně), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Právní posouzení věci odvolacím soudem žalobce v dovolání nezpochybňuje a jediný dovolací důvod, který je způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm c) o. s. ř., tedy nebyl uplatněn.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. náleží žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Při hodnotě předmětu dovolacího řízení (154.125,- Kč) a zastupování dvou žalovaných v dovolacím řízení, činí sazba odměny advokáta 15.000,- Kč (§10 odst. 3, §15 a §14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Tato částka však musela být krácena o 50 % proto, že advokát v dovolacím řízení učinil pouze jediný úkon právní služby – podání vyjádření k dovolání (§18 odst. 1, §14 odst. 1 citované vyhlášky). Po tomto krácení představuje sazba odměny 7.500,- Kč ke které náleží 2 x 75,- Kč jako paušální částka náhrady výdajů (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) při zastupování dvou klientů. Výsledná částka náhrady nákladů dovolacího řízení každého z žalovaných představuje 3.825,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu