ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.991.2004.1
sp. zn. 33 Odo 991/2004-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. H., proti žalovaným 1) R. W. a 2) M. W., o zaplacení částky 530.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 78/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2004, č. j. 58 Co 614/2003-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. září 2003, č. j. 18 C 78/2003-129, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 530.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal zaplacení dalších 20.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 5. června 1995 si žalovaní půjčili od rodičů žalobce částku 500.000,- Kč. K této smlouvě byl sepsán 30. 12. 1996 dodatek, podle kterého činila dlužná částka, splatná do 31. 12. 1997, celkem 589.000,- Kč. V červenci 1997 postoupili rodiče žalobce svoji pohledávku za žalovanými v částce 589.000,- Kč žalobci. Dne 12. ledna 1998 sepsali účastníci listinu nazvanou „smlouva o půjčce“, v níž byla specifikována výše dluhu k uvedenému dni částkou 565.000,- Kč a bylo dohodnuto, že od ledna 2000 bude půjčka úročena 10% ročně, že dluh bude hrazen v přesně určených měsíčních splátkách a že „nedodržením termínu úhrady splátky se stává splatným celý dluh najednou“ [bod 7) smlouvy z 12. 1. 1998]. V roce 1998 zaplatili žalovaní na dluh celkem 48.000,- Kč a v roce 1999 celkem 10.000,- Kč. Ujednání bodu 7) smlouvy pak soud prvního stupně posoudil jako ujednání o ztrátě výhody splátek podle §565 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Vzhledem k tomu pak řešil otázku promlčení uplatněného nároku, vznesenou žalovanými, podle §103 ObčZ a dovodil, že promlčecí doba běžela u jednotlivých splátek samostatně vždy od jejich splatnosti, ovšem ohledně celého dluhu vzhledem k tomu, že žalobce nevyužil svého práva požadovat pro nesplnění jedné ze splátek celý dluh najednou, běžet nezačala. Jestliže žalobce nejprve opíral svůj nárok o smlouvu z 12. 1. 1998 a až 7. 6. 2001 změnil žalobu pokud jde o skutková tvrzení tak, že uplatňuje pohledávku, kterou mu postoupili jeho rodiče, uplynula marně tříletá promlčecí doba podle §101 ObčZ ohledně splátek za pět měsíců. Dohodnutá výše splátek v roce 1998 činila 4.000,- Kč měsíčně, a tak bylo žalobě (jíž se žalobce v konečné podobě domáhal zaplacení částky 550.000,- Kč s příslušenstvím) vyhověno pouze co do částky 530.000,- Kč s úrokem z prodlení a co do částky 20.000,- Kč s úrokem z prodlení byla zamítnuta.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. února 2004, č. j. 58 Co 614/2003-141, rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 530.000,- Kč s 10% úrokem z této částky od 16. 1. 2000 do zaplacení“ potvrdil, ohledně „příslušenství pohledávky za dobu od 1. 1. 2000 do 15. 1. 2000“ jej změnil tak, že žalobu zamítl, a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně a pochybení neshledal ani v jeho závěrech právních. Ke zdůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pouze doplnil, že smlouvou z 12. 1. 1998 došlo ke změně původní smlouvy o půjčce z 5. 6. 1995 ve znění dodatku z 30. 12. 1996 tak, že byla nově stanovena splatnost splátek, od ledna 2000 byl dohodnut úrok ve výši 10% ročně a bylo dohodnuto, že nedodržením termínu úhrady splátek se stane splatným celý dluh. I odvolací soud hodnotil ujednání bodu 7) smlouvy z 12. 1. 1998 jako ujednání o ztrátě výhody splátek podle §565 ObčZ s tím, že tento závěr odpovídá jazykovému výkladu ve smyslu §35 odst. 2 ObčZ a žalovaní neprokázali, že jejich vůle k takovému ujednání nesměřovala. Jejich námitku, že splatnost dluhu nastala automaticky, bez úkonu věřitele, odvolací soud neshledal důvodnou, neboť takovýto výklad ze smlouvy nevyplývá. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že promlčen je pouze nárok na zaplacení částky 20.000,- Kč představující splátky za měsíce leden až květen 1998. Jediného pochybení se soud prvního stupně dopustil tím, že pominul, že do prodlení se žalovaní dostali teprve při nesplnění splátky za leden 2000 splatné k 15. 1. 2000, takže jim úrok z prodlení náleží až od 16. 1. 2000.
Usnesením ze dne 14. července 2004, č. j. 18 C 78/2003-150, které nabylo právní moci 3. 9. 2004, pak soud prvního stupně rozhodl znovu o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti jeho potvrzujícímu výroku, podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali z toho, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. V dovolání namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jejich názoru se z ujednání bodu 7) smlouvy z 12. 1. 1998 jednoznačně podává, že při nedodržení termínu některé splátky se stává splatným celý dluh najednou, aniž je splatnost celého dluhu podmíněna nějakým dalším předpokladem. Proto toto ujednání nelze považovat za dohodu o ztrátě výhody splátek podle §565 ObčZ, při níž splatnost celého dluhu vyvolává až úkon věřitele. Závěry odvolacího soudu tedy se jeví jako nesprávné a posouzení věci podle §565 ObčZ je v rozporu s hmotným právem. Žalovaní navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku proto bylo v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaných založena, neboť i předchozím svým rozsudkem v této věci (ze dne 12. prosince 2001, č. j. 18 C 91/2000-66, později zrušeným usnesením odvolacího soudu ze dne 29. dubna 2003, č. j. 16 Co 147/2003-109) soud prvního stupně, a to dokonce v celém rozsahu, žalobě vyhověl.
Zbývá tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle nich je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ).
Žalovaní spatřují naplnění uplatněného dovolacího důvodu pouze v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil ujednání bodu 7) smlouvy z 12. 1. 1998, což považují za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, však vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Od této ustálené judikatury nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě. Výhrady žalovaných ke způsobu, jakým odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vykládal obsah smlouvy z 12. 1. 1998, a k tomu, že dospěl k závěru, že obsahuje ujednání o ztrátě výhody splátek, nejsou tedy námitkami proti právnímu posouzení věci, nýbrž uplatněním dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění), k němuž dochází v případech, kdy soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo kdy aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. kdy ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalovaní však netvrdí, že odvolací soud poté, co přijal závěr o tom, že smlouva z 12. 1. 1998 obsahuje ujednání o ztrátě výhody splátek, aplikoval nesprávné ustanovení občanského zákoníku nebo že správné ustanovení nesprávně vyložil; podstatou jejich dovolání je námitka, že kdyby odvolací soud vyložil smlouvu tak, jak je to podle jejich názoru správné, a přijal jiný závěr o tom, co je jejím obsahem, nemohl by věc posuzovat podle §565 ObčZ a následně podle §103 ObčZ. Tato námitka je námitkou skutkového charakteru, která představuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ a ten, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.
Žalovaní jiné námitky ve svém dovolání nevznesli a vzhledem k vázanosti dovolacími důvody vyplývající z §242 odst. 3 věty prvé OSŘ se dovolací soud nemohl přípustností dovolání z pohledu zásadního právního významu dalších otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, zabývat. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak lze bez jejich výslovného uplatnění přihlížet jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá OSŘ). Za této situace je zřejmé, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ toto dovolání odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu