ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.15.2005.1
sp. zn. 4 Tz 15/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. května 2005 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného Doc. MUDr. J. A. T. , CSc., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. 5 To 347/2003, v trestní věci Okresního soudu v Ústí nad Labem vedené pod sp. zn. 3 T 226/1996 a rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř. takto:
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. 5 To 347/2003 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §257 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného Doc. MUDr. J. A. T., CSc.
Odůvodnění:
Dne 18. 12. 1996 podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem na obviněného Doc. MUDr. J. A. T., CSc., obžalobu pro trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 tr. zák. spočívající v tom, že jako primář interního oddělení nemocnice v Č. L. na základě vědomě nesprávných údajů o zdravotním stavu V. G., zajistil jeho hospitalizaci na oddělení přenosných nemocí někdejšího Krajského ústavu národního zdraví v Ú. n. L. v době ode dne 14. do dne 22. 5. 1986, kde byl V. G. povinen podrobit se přísnému izolačnímu režimu, a učinil tak v zájmu akce někdejší státní bezpečnosti ve snaze zabránit tak V. G. jako členu řádu dominikánů v přípravách a účasti na plánované pouti v J.v P. Oním jiným trestným činem, jehož spáchání měl tím usnadnit, se rozuměl trestný čin omezování svobody vyznání podle §236 tr. zák.
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 1999 sp. zn. 3 T 226/1996 bylo trestní stíhání obviněného podle §231 odst. 1, §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno vzhledem k čl. V písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 1990. Obviněný učinil podle §11 odst. 2 tr. ř. v tehdy účinném znění prohlášení, že na projednání věci trvá.
Proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem o zastavení trestního stíhání obviněného podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona s názorem, že skutek obviněného měl být správně kvalifikován jako trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., na který se aboliční ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 nevztahuje. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 27. 10. 1999 sp. zn. 4 Tz 149/1999 stížnost pro porušení zákona zamítl s odůvodněním, že skutek obviněného byl právem kvalifikován jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 tr. zák., když přísnější právní kvalifikace není skutkovými okolnostmi odůvodněna.
Okresní soud v Ústí nad Labem pak v řízení pokračoval a po provedení hlavního líčení rozsudkem ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. 3 T 226/1996 uznal obviněného vinným jednáním popsaným v podané obžalobě, které kvalifikoval jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 tr. zák. Podle §227 tr. ř. neuložil obviněnému trest. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. 5 To 347/2003 napadený rozsudek podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §223 odst. 1 z důvodů §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek uvedený v obžalobě zastavil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl, že uvedený skutek je promlčen, protože promlčecí doba uplynula dne 22. 5. 1991. Obviněný učinil sice prohlášení, že na projednání věci trvá, toto prohlášení vzal ale dne 26. 10. 2004 zpět a Krajský soud v Ústí nad Labem vzal téhož dne usnesením toto zpětvzetí prohlášení na vědomí.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 4. 3. 2004 sp. zn. 5 To 347/2003, jímž bylo trestní stíhání obviněného s konečnou platností zastaveno, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného Doc. MUDr. J. A. T., CSc.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal, že krajský soud vycházel ze zjištění, že skutek, pro který byl obviněný stíhán, byl dokonán dne 22. 5. 1986 a že obvinění bylo obviněnému sděleno dne 23. 11. 1994. Skutek byl posouzen jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 tr. zák., u něhož činí horní hranice trestní sazby tři léta. Soud pak přihlédl k ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák., podle něhož promlčecí doba činí v takovém případě pět let a dospěl k závěru, že skutek obviněného, pro který je stíhán, je promlčen. Nepřihlédl však k ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, podle něhož do promlčecí doby trestných činů se nezapočítává doba ode dne 25. 2. 1948 do dne 29. 12. 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. I toto ustanovení je pramenem trestního práva hmotného upravujícím specifickým způsobem podmínky zániku trestnosti určité kategorie trestných činů, jak potvrdil i nález Ústavního soudu České republiky publikovaný pod č. 14/1994 Sb. Z důkazů shromážděných v dané věci a provedených soudem je patrné, že skutek, pro který byl obviněný stíhán, patří mezi takové trestné činy. Z archivních materiálů Ministerstva vnitra i z důkazů svědeckých a listinných vyplývá, že umístění V. G., duchovního zbaveného státního souhlasu, v přísném izolačním režimu oddělení přenosných nemocí ve dnech 14. až 22. 5. 1986, na němž se podílel obviněný, mělo V. G. zabránit v přípravě církevní pouti v J. v P. dne 1. 6. 1986, které tehdejší státní bezpečnost přikládala mimořádný význam, a bylo součástí „zpravodajské kombinace“ státní bezpečnosti, jak o tom hovoří zpráva této bezpečnostní složky ze dne 4. 6. 1986. I když tedy skutek naplňoval znaky trestného činu, nebyl v době trvání komunistického režimu z politických důvodů stíhán. Podle §5 zákona č. 198/1993 Sb., lze promlčecí dobu započíst až ode dne 30. 12. 1989. Sdělení obvinění dne 23. 11. 1994 a následující procesní úkony promlčení trestního stíhání přerušily a závěr soudu, že skutek, pro který byl obviněný stíhán, je promlčen, neodpovídá zákonu.
Proto ministr spravedlnosti závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. 5 To 347/2003, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného Doc. MUDr. J. A. T., CSc., proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. 3 T 226/1996, byl porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanoveních §257 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve spojení s §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §5 zákona č. 198/1993 Sb.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a učinil následující závěry.
V prvé řadě je třeba uvést, že otázka promlčení trestního stíhání ve věcech, v nichž ke spáchání činu došlo v období od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, byla v minulosti řešena jednotlivými senáty Nejvyššího soudu rozdílně, o čemž svědčí rozhodnutí vydaná pod sp. zn. 4 Tz 44/2002 a pod sp. zn. 3 Tdo 730/2002.
Z tohoto důvodu pak senát, jemuž v rámci rozvrhu práce Nejvyššího soudu připadlo rozhodnout v obdobné věci o dovolání obviněného JUDr. P. Ž., usnesením ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. 3 Tdo 1336/2004, podle §20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, tuto věc postoupil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, aby ohledně otázky promlčení trestního stíhání rozhodl.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu pak ve věci obviněného JUDr. P. Ž. rozhodl usnesením ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. 15 Tdo 163/2005 a v tomto svém rozhodnutí se v podstatě neztotožnil s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002 sp. zn. 4 Tz 44/2002, které bylo vydáno v jiné trestní věci, a to právě s poukazem na ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 14/1994 Sb. Zdůraznil, že nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud, a to ani velký senát trestního kolegia, vyslovil neústavnost zákona č. 198/1993 Sb., resp. ustanovení §5 tohoto zákona. Soulad zákona s ústavním pořádkem posuzuje Ústavní soud, který podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a podle §87 odst. 1 písm. a) Ústavy rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Otázka ústavnosti zákona č. 198/1993 Sb., včetně ustanovení §5 tohoto zákona, byla vyřešena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993 sp. zn. Pl. ÚS 19/93, jímž byl zamítnut návrh skupiny 41 poslanců Parlamentu České republiky na zrušení citovaného zákona. Tento nález byl včetně odůvodnění publikován ve Sbírce zákonů pod č. 14/1994 Sb. Z jeho odůvodnění je výslovně zřejmé, že ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. neodporuje zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Z odůvodnění nálezu vyplývá také to, že citované ustanovení není v rozporu s Ústavou, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jak bylo namítáno v návrhu na zrušení zákona. Podle §89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Proto nepřichází v úvahu ani to, aby velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu vyslovil neústavnost nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 14/1994 Sb. V rozhodnutí se pak uvádí, že velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu se ztotožňuje s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2002 sp. zn. 3 Tdo 730/2002, v němž byl se zřetelem k citovanému nálezu Ústavního soudu zaujat právní názor, že při splnění podmínek stanovených v §5 zákona č. 198/1993 Sb. není trestní stíhání nepřípustné, jestliže neuplynula promlčecí doba počítaná od 30. 12. 1989.
O takový případ jde i ve věci obviněného Doc. MUDr. J. A. T., CSc., neboť podle odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. 3 T 226/96 je zjevné, že šlo o akci StB vůči poškozenému, vedenou s úmyslem zamezit V. G. účast na církevní pouti jeho hospitalizací na infekčním oddělení. Vyplynulo to ze svědeckých výpovědí bývalých příslušníků státní bezpečnosti, zejména J. S., v té době operativního pracovníka druhého oddělení druhého odboru správy StB v Ú. n. L. a dále ze zprávy 10. Správy SNB z 22. 1. 1986 podepsané pplk. D. Zhodnocením celé řady dalších důkazů okresní soud dospěl též k závěru, že to byl obviněný, který jako primář interního oddělení nemocnice v Č. L. zajistil na základě vědomě nesprávných údajů o zdravotním stavu V. G. jeho hospitalizaci na oddělení přenosných nemocí někdejšího Krajského ústavu národního zdraví v Ú. n. L. v době od 14. do 22. 5. 1986, kde byl poškozený povinen se podrobit přísnému izolačnímu režimu tohoto oddělení a učinil tak v zájmu a v rámci akce někdejší státní bezpečnosti. Takováto izolace měla podle soudu jednoznačně charakter bránění užívání osobní svobody a představovala podstatný zásah do osobní svobody poškozeného. Okresní soud dále konstatoval, že z dokazování vyplynulo, že k tomuto opatření bylo sáhnuto v úmyslu usnadnit spáchání jiného trestného činu, omezování svobody vyznání podle §236 tr. zák. Tím bylo prokázáno, že se obviněný dopustil trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 tr. zák.
Je pravdou, že Okresní soud v Ústí nad Labem se ve svém rozsudku nikterak nevypořádal s otázkou případného promlčení trestního stíhání, byť trestný čin obviněného byl ukončen dne 22. 5. 1986 a jeho trestní stíhání bylo zahájeno sdělením obvinění až dne 23. 11. 1994, tedy evidentně po uplynutí obvyklé pětileté promlčecí doby /viz §67 odst. 1 písm. c) tr. zák./. Tento nedostatek oprávněně vytýká ve svém rozhodnutí odvolací soud (Krajský soud v Ústí nad Labem), jenž ale k závěru o promlčení trestního stíhání obviněného dospěl za situace, kdy vůbec nevzal v úvahu širší okolnosti a charakter spáchaného jednání, za současného ignorování ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 14/1994, jimiž se ve svém usnesení vůbec nezabývá.
Je tedy možno uzavřít, že pokud Krajský soud v Ústí nad Labem v důsledku takovéhoto postupu napadeným usnesením zrušil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a trestní stíhání obviněného zastavil z důvodu promlčení, porušil v jeho prospěch zákon v ustanoveních §257 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona byla podána výhradně v neprospěch obviněného a byla shledána důvodnou, Nejvyšší soud se musel omezit pouze na vyslovení výše uvedeného akademického výroku podle §268 odst. 2 tr. ř., když jiný postup nepřichází v úvahu. Je třeba též poznamenat, že z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze automaticky dovozovat, že se obviněný trestného činu omezování osobní svobody skutečně dopustil, jelikož odvolací soud se vlastním meritem věci nezabýval a s ohledem na rozsah a důvody obsažené v podané stížnosti pro porušení zákona se jím nemohl zabývat ani Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec